23 Co 163/2025-74 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 70.380 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 50.226,75 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 92.433,35 Kč od , datum, do zaplacení a 26,16% úrokem z částky 79.265,55 Kč od , datum, do zaplacení (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Předmětem tohoto řízení byly požadavky žalobkyně vůči žalovanému vyplývající ze smlouvy o úvěru ze , datum, na 80.000 Kč poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně se závazkem žalovaného jej vrátit v 48 splátkách po 4.810 Kč, kdy žalovaný tuto povinnost řádně neplnila, v důsledku toho došlo v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění a žalobkyně žádala vrácení dosud nesplacené části úvěru, vzniklých poplatků, smluvní pokuty, smluvního úroku a úroků z prodlení.3. Žalovaný byla v průběhu řízení pasivní, k jednání soudu se nedostavil a soud prvního stupně nakonec rozhodl jen na základě tvrzení žalobkyně a k tomu doložených listinných důkazů.4. Soud prvého stupně, ačkoliv měl za prokázané uzavření smlouvy o (spotřebitelském) úvěru a poskytnutí finanční prostředků dle tohoto ujednání ve prospěch žalovaného, nakonec vyhodnotil uvedenu smlouvu jako neplatně sjednanou, neboť nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti ve smyslu ust. § 86 z.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen SÚ). Za tohoto stavu uzavřel, že žalobkyni náleží jen právo na vrácení jistiny ve lhůtě stanovené podle § 87 SÚ podle možností žalovaného. Protože žalovaný pro svoji pasivitu ke svým poměrům nic neuvedl, byla tato lhůta stanovena v trvání tří dnů. Ostatní požadované nároky nepřiznal.5. Žalobkyně si proti uvedenému rozsudku, a to výslovně proti výroku pod bodem II, v části nepřiznaného zákonného úroku z prodlení podala odvolání a domáhala se přiznání těchto úroků. Namítala, že se žalovaný s povinností vrátit zbylou část jistiny z titulu bezdůvodného obohacení dostal do prodlení, s čímž je spojena podle ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinnost dlužníka věřiteli zaplatit i úroky z prodlení. Měla za to, že splatnost nastala v návaznosti na výzvu k plnění obsaženou v oznámení o postoupení pohledávky z , datum, se lhůtou k plnění do 10 dnů od doručení (doručení do dispoziční sféry žalovaného počítala ve lhůtě 3 dnů) a od , datum, se žalovaný dostala do prodlení.6. Odvolací soud projednal odvolání žalobkyně bez nařízeného jednání podle § 214 odst. 3 o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně jen v rozsahu napadeném tímto odvoláním, a to včetně závislého výroku pod body III o nákladech řízení a dospěl poté k následujícím závěrům.7. Odvolací soud pro své následující úvahy ve vztahu ke sporovaným úrokům z prodlení z vrácení úvěru ve výši 80.000 Kč (v rozsahu, v jakém dosud nebyl splacen) vycházel ze závěrů soudu prvého stupně o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně v souvislosti s poskytnutím tohoto spotřebitelského řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., v tehdy platném znění, a současně i z právního závěru o absolutní neplatnosti takového ujednání, přičemž odvolací soud nemá na těchto závěrech žádného důvodu cokoliv korigovat, ostatně ani žalobkyně tyto skutkové a právní závěry nijak nezpochybňuje a podle jejího přesvědčení nejsou překážkou k přiznání úroků z prodlení.8. Jestliže lze tedy pro účely přezkumu odvolání žalobkyně vycházet z toho, že předmětný spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 z.č. 257/2016 Sb. ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z , datum, , sp.zn. , spisová značka, , tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem. Má-li být splatnost určena soudem (pokud nedojde k dohodě mezi účastníky), tak nemůže být splatnost vyvolána jednostranným úkonem věřitele, jak se toho v této věci domáhá žalobkyně.9. Jestliže soud prvého stupně v projednávané věci stanovil pro vrácení úvěru třídenní lhůtu splatnosti až od právní moci rozhodnutí soudu prvého stupně, zjevně sre žalovaný nemohl dostat do prodlení tak, aby bylo možné žalobkyni přiznat nárok na úroky z prodlení, jak se toho žalobkyně domáhala v průběhu řízení před soudem prvého stupně a i v odvolacím řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně, které žalobkyni nepřiznalo uvedené úroky z prodlení je tak proto správné, a jako takové je také odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil.10. Protože žalobkyně byla se svým odvoláním neúspěšná a podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.