23 Co 319/2024-99 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zavázal žalovaného k povinnosti zaplatit žalobci částku 15.000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1.500 Kč, splatných ke každému poslednímu dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek v případě prodlení s úhradou byť jen jediné z nich (výrok I); zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 15.973,31 Kč včetně příslušenství (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Předmětem tohoto řízení byl požadavek žalobce vůči žalovanému vyplývající ze spotřebitelského úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobce dne , datum, ve výši 30.000 Kč, přičemž žalobce žádal vrácení dosud nesplacené části takto poskytnutého úvěru včetně sjednaných úroků za jeho poskytnutí, smluvní pokuty za každou nesplacenou splátku do zesplatnění úvěru, smluvní pokuty z celkové dlužné částky po zesplatnění úvěru a úroků z prodlení. Žalovaný byl v průběhu řízení pasivní, resp. doručovat se mu ze strany soudu dařilo pouze tzv. náhradním způsobem, soud prvého stupně tak nakonec rozhodl jen na základě tvrzení žalobce a k tomu doložených listinných důkazů.3. Ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru poskytnutého žalovanému dne , datum, , v částce 30.000 Kč, soud prvého stupně uzavřel, že právní předchůdce žalobce nesplnil povinnosti vyplývající z § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zejména řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného, což vyústilo v závěr o absolutní neplatnosti takového závazku (absolutní neplatnost okresní soud dovozoval na základě eurokonformního výkladu Soudního dvora Evropské unie, ačkoliv v době poskytnutí úvěru tehdy platná úprava zákona o spotřebitelském úvěru pracovala pouze s neplatností relativní).4. Na základě závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy soud prvého stupně zavázal žalovaného k vrácení, bez platného právního důvodu přijatých, finančních prostředků ve výši 15.000 Kč na základě zjištění, že žalovaný na tento svůj závazek (vrátit žalobci bezdůvodné obohacení 30.000 Kč) zaplatil právnímu předchůdci žalobce pouze částku 15.000 Kč.5. Okresní soud zaplacení této dlužné částky umožnil žalovanému ve splátkách po 1.500 Kč měsíčně, jejichž výši považoval za odpovídající majetkovým možnostem a schopnostem žalovaného, s účinností od měsíce následujícího po právní moci, to pod sankcí ztráty výhody splátek, pokud žalovaný nezaplatí některou z nich řádně a včas. Požadované úroky z prodlení ani z této částky bezdůvodného obohacení žalobci nepřiznal s odkazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.6. Žalobce si proti uvedenému rozsudku, a to výslovně proti výroku I, v části lhůty k plnění, a proti výrok II, v části nepřiznaného zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15.000 Kč za dobu od , datum, do zaplacení, podal odvolání a domáhal se zkrácení lhůty k plnění na tři dny od právní moci rozsudku a přiznání úroků z prodlení v tomto rozsahu. Namítal, že delší lhůta k plnění než zákonná třídenní, podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také jen o.s.ř.), je výjimkou ze zásady platit přiznané plnění v zákonné pariční lhůtě tří dnů, a k takovému postupu musí existovat důvody, jimiž se však soud prvého stupně v odůvodnění rozhodnutí nezabýval, žádné konkrétní okolnosti osvědčující nepříznivou sociální a majetkovou situaci žalovaného neuvedl. Navíc žalovaný ani o možnost zaplatit dluh ve splátkách nežádal. Dále argumentoval, že v případě povinnosti vrátit částku 15.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, se žalovaný dostal do prodlení, s čímž je spojena podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen o.z.) povinnost dlužníka věřiteli zaplatit i úroky z prodlení.7. Odvolací soud projednal odvolání žalobce, přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně jen v rozsahu napadeném tímto odvoláním a dospěl k následujícím závěrům.8. Ohledně nesouhlasu žalobce s určenou lhůtou k plnění je třeba uvést, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 516/99, dospěl k závěru, že zákon, který zásadně předpokládá, že splnit povinnosti uložené rozsudkem je třeba v třídenní lhůtě, umožňuje soudu, aby v odůvodněných případech určil lhůtu delší, nebo stanovil splátky peněžitého plnění, přičemž nevymezuje, jakými kritérii se má soud při rozhodování o jiné než třídenní lhůtě řídit a jaké okolnosti má posuzovat.9. V usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015, Nejvyšší soud vyložil, že důvody, proč stanovil lhůtu k plnění delší, než je zákonná třídenní, nebo proč uložil zaplacení peněžitého plnění ve splátkách, je soud povinen v rozhodnutí uvést. Má-li soud za to, že je namístě v projednávaném případě určit k plnění lhůtu delší nebo stanovit, že se plnění má stát ve splátkách, musí být rozhodnutí podloženo zjištěním všech potřebných skutečností, které by přesvědčivě zdůvodnily závěr, že vzhledem k povaze projednávané věci, přiznanému nároku a osobním poměrům účastníků je takový postup namístě.10. Okresní soud při rozhodování o délce lhůty k plnění zjevně vycházel z § 87 odst. 1 věta třetí zákona č. 257/2016 Sb. Z obsahu spisu vyplývá, že si ke dni svého rozhodování neopatřil podklady pro posouzení příjmových a majetkových poměrů žalovaného, z nichž by mohl zjistit délku doby pro vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru, která by byla v možnostech žalovaného. Zjistit jeho poměry, a tedy možnosti vrácení neplatně poskytnutého úvěru, ani nemohl, protože žalovaný byl po celou dobu řízení nekontaktní. Stanovit tak splatnost dluhu žalovaného dle jeho možností podle § 87 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona nebylo objektivně možné. Za tohoto stavu má odvolací soud za to, že lze podpůrně využít významově nejbližší zákonné pravidlo v ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a tedy v zásadě stanovit lhůtu tří dnů. Ostatně žalovaný rozsudek okresního soudu odvoláním nenapadl a však ani ničeho na žalovanou částku nezaplatil. Institut splátek je tak v případě žalovaného bezpředmětný. Z vyložených důvodů nepovažuje odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně v této části za správné.11. Při posuzovaní důvodnosti druhé odvolací námitky, týkající se nepřiznaných zákonných úroků z prodlení z částky 15.000 Kč, vycházel odvolací soud ze závěru soudu prvého stupně o tom, že právní předchůdce žalobce v souvislosti s poskytnutím úvěru ze dne , datum, na částku 15.000 Kč řádně nezkoumal jeho úvěruschopnost ve smyslu § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb. Současně odvolací soud vycházel i z právního závěru okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy. Odvolací soud nemá žádný důvod na těchto závěrech něco korigovat, ani žalobce tyto skutkové a právní závěry nijak nezpochybňuje, jen namítá, že podle jeho přesvědčení nejsou překážkou k přiznání úroků z prodlení.12. Jestliže lze tedy pro účely přezkumu odvolání žalobce vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr byl ze strany jeho právního předchůdce poskytnut žalovanému v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru, pak z toho musí nutně vyplývat použití důsledku s tím spojeného vyjádřeného v § 87 citovaného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pro to, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o.z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.13. Tento závěr tedy znamená, že pokud mezi stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem. Jestliže je u projednávané věci stanovena lhůta pro vrácení úvěru v zákonné třídenní lhůtě od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř., pak se dosud žalovaný nemohl dostat do prodlení s povinností platit poskytovateli úvěru úroky z prodlení podle § 1970 o.z.14. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I, a to v části splatnosti, podle § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 15.000 Kč do tří od právní moci tohoto rozsudku, a v odvoláním napadeném výroku II, v části zamítnutých úroků z prodlení v zákonné výši z částky 15.000 Kč za dobu od , datum, do zaplacení, jej podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.15. Protože odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně, musel podle § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodnout i o jeho nák