25 Co 104/2025-348 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zastavil řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci jako oprávněnými osobami smlouvu o převodu pozemku p. č. , hodnota, a p. č. , hodnota, v obci a katastrálním území , adresa, (výrok I). Nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) ohledně pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , pozemku p. č. , hodnota, tamtéž a konečně pozemku p. č. , hodnota, tamtéž, to vše v úhrnné hodnotě , částka, , a převést vlastnictví k těmto pozemkům do rovnodílného spoluvlastnictví žalobců (výrok II). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalovanou k náhradě nákladů ve prospěch obou žalobců v celkové výši , částka, (výrok III).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že oba žalobci jsou právními nástupci jejich otce , jméno FO, , jemuž byly na základě rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, odňaty mj. pozemky – parcely , hodnota, v katastrálním území , adresa, ; právní předchůdce žalobců byl označeným trestním rozsudkem uznán vinným mj. ze spáchání trestného činu sabotáže a velezrady, za což byl odsouzen také k trestu propadnutí veškerého jmění. Odsuzující trestní rozsudek byl následně zrušen v rámci rehabilitačního řízení usnesením Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, . , Jméno žalobce B, zemřel , datum, a dědictví po něm nabyli žalobci, a spolu s nimi i jejich matka , jméno FO, (viz usnesení Státního notářství v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Matka žalobců (a zároveň manželka , jméno FO, ) zemřela , datum, a dědictví po ní nabyli žalobci (viz usnesení Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Magistrát města , adresa, , Pozemkový úřad, svým rozhodnutím ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , uznal žalobce a jejich matku , jméno FO, oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě a přiznal jim restituční nárok v podobě náhradního pozemku. Dne , datum, žalobci a jejich matka , jméno FO, na straně jedné a , právnická osoba, , územní pracoviště , adresa, na straně druhé uzavřeli dohodu o vydání náhradního pozemku za nevydané pozemky dle posledně označeného rozhodnutí Magistrátu , adresa, v hodnotě , částka, , konkrétně pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, . Žalobci a jejich matka se v uvedené dohodě nevzdali svého restitučního nároku ve zbývajícím rozsahu. Podáním ze dne , datum, žalobci vyzvali žalovanou k přecenění odňatých pozemků, a tuto svoji žádost následně doprovodili znaleckým posudkem vypracovaným dne , datum, č. , značka, znaleckou kanceláří , právnická osoba, . se sídlem v , adresa, . V průběhu jiného restitučního sporu vedeného před Okresním soudem , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, žalovaná předložila znalecký posudek ze dne , datum, , jméno FO, přičemž i tento znalec dospěl k závěru, že původní pozemky v době jejich odnětí právnímu předchůdci žalobců již nebyly pozemky zemědělskými (rolemi), nýbrž pozemky stavebními určenými k začlenění do funkční plochy dle tehdy platné územně plánovací dokumentace; oba znalecké posudky určily cenu odňatých pozemků shodně částkou , částka, .3. Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu věci uzavřel, že žalobcům nebylo v důsledku odmítavého postoje žalované dopřáno získat náhradní pozemky za pozemky odňaté jejich právnímu předchůdci cestou veřejných nabídek (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), protože žalovaná neústupně trvala na svém stanovisku, že restituční nárok žalobců byl již řádně a zcela uspokojen (viz dohoda o vydání náhradního pozemku ze dne , datum, ). Ukázalo se však, že původní ocenění odňatých pozemků nebylo správné a zcela zásadně se lišilo od ceny dodatečně zjištěné znaleckým šetřením. Žalobci přitom od počátku věřili příslušným orgánům veřejné moci, že konají v souladu se zákonem a principy právního státu, pročež od samotného počátku netrvali na přecenění restitučního nároku. Zde soud prvního stupně poznamenal, že samotný požadavek na přecenění hodnoty odňatých pozemků, které nebyly oprávněným osobám vydány pro překážky stanovené zákonem o půdě, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jež by podléhalo promlčení.4. Za normálního stavu věcí by bylo zcela jistě žádoucí, aby restituční nárok žalobců byl uspokojen v rámci veřejných nabídek, což však žalovaná znemožnila žalobcům obranou, že jejich restituční nárok již byl zcela vykryt. Soud prvního stupně pokračoval, že žalovaná nesmí svoji povinnost evidovat restituční nároky ve správné výši přenášet na restituenty, což však v souzené věci učinila. Pokud by si žalobci z vlastní iniciativy nenechali určit cenu odňatých pozemků znaleckým posudkem, nikdy by se nedopátrali jejich skutečné hodnoty. Skutečnost, že žalovaná od počátku evidovala restituční nároky žalobců v chybné výši, nemůže jít k tíži žalobců. Ze všech předestřených důvodů pohlížel soud prvního stupně na počínání žalované při vyřizování restitučních nároků žalobců jako na liknavé, a tudíž nepodléhající zákonné ochraně (srov. např. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).5. Proti rozsudku se odvolala žalovaná, přičemž brojila vůči pro ni nepříznivému výroku o věci samé pod bodem II a na něm závislému nákladovému výroku pod bodem III. Přednesla, že oba žalobce eviduje jako oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě s vypořádaným nárokem z rozhodnutí Magistrátu města , adresa, , Pozemkového úřadu, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, . Zdůraznila, že žalobci spolu s tehdy jejich žijící matkou , jméno FO, uzavřeli s právním předchůdcem žalované (, právnická osoba, ) dne , datum, dohodu o vydání náhradního pozemku a jejich restituční nárok byl tak necelý rok po právní moci uvedeného rozhodnutí správního orgánu beze zbytku vypořádán v tzv. přímé restituci, a to převodem náhradního pozemku p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, . Pokud by snad bylo lze hypoteticky uzavřít, že restituční nárok žalobců dosud nebyl v plné míře uspokojen, nebyly tu naplněny podmínky mimořádného postupu mimo rámec § 11a zákona o půdě, vymezeného ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť žalobci nevyvíjeli dlouhodobě marnou a aktivní snahu uspokojit svůj restituční nárok. Stejně tak nelze žalované legitimně vyčítat, že by k vypořádání restitučního nároku žalobců přistupovala liknavě, svévolně či diskriminačně. Z dlouhodobé pasivity žalobců lze vysledovat, že oni sami považovali svůj restituční nárok za vypořádaný. Připustila sice, že odňaté pozemky nebyly v posléze označeném rozhodnutí pozemkového úřadu zařazeny do kategorie pozemků určených k zastavění, nicméně nelze nevidět vývoj soudní judikatury v oblasti oceňování nevydaných pozemků a nelze tudíž dospět paušálně k závěru, že žalovaná evidovala od roku 1993 nároky žalobců v nesprávné výši, a ti se pak nemohli účastnit veřejných nabídek. Poznamenala, že v době odnětí pozemků právnímu předchůdci žalobců na základě trestního rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , byl pozemek určený k zastavění definován podle § 4 odst. 1 vyhlášky č. 709/1950 Ú.l., o podrobnějších předpisech pro pozemní stavby, ve znění pozdějších předpisů. Směrný územní plán však nikdy nebyl takovým stupněm územně plánovací dokumentace, na jehož základě by mohl být pozemek uvedenými stavebními předpisy vymezen jako stavební. Směrný územní plán pouze povšechně rozvrhuje potřebné plochy pro jednotlivé účely; detailnější úprava spadala až pod podrobný územní plán. Podotkla, že Ústavní soud konstantně judikuje, že smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, ale současně připomíná, že restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Postupně se vyvíjející rozhodovací praxe obecných soudů i Ústavního soudu však rovnému zacházení s restituenty z doby před 10 lety a v současnosti příliš nepřál, protože v době minulé byla judikaturní praxe vůči restituentům „přísnější“. Z pohledu namítané liknavosti žalované při vypořádání restitučních nároků žalobců stojí za povšimnutí, že za celé období trvání restitučního procesu bylo evidování 191 000 oprávněných osob a při personálním obsazení žalované je naprosto nereálné, aby bez řádné součinnosti oprávněných osob mohl být proces restituc