25 Co 141/2025-168 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Okresní soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků p. č. , číslo, vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území , adresa, a obci , adresa, , nebo na určení, že , Jméno žalobce A, , nar. , datum, , naposledy bytem , adresa, , zemřelý , datum, , byl ke dni svojí smrti vlastníkem těchže pozemků (výrok I). Ve spojitosti s výsledkem sporu zavázal žalobce k náhradě nákladů prospěch 1. žalovaného ve výši , částka, a 2. žalovaného ve výši , částka, (výroky II a III).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stát je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník pozemku p. č. , číslo, (lesní pozemek) o výměře 1 227 m2 a pozemku p. č. , číslo, (trvalý travní porost) o výměře 2 540 m2 a že 2. žalovanému svědčí k prvně uvedenému pozemku právo hospodaření. Stát získal vlastnické právo k oběma pozemkům (dále jen „předmětné pozemky“) na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, o výměně či přechodu vlastnických práv podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; vlastnické právo k předmětným pozemkům takto pozbyli manželé , jméno FO, a , jméno FO, a nabyl ho stát. Žalobce pak vlastní sousední pozemky St. , číslo, , jehož součástí je dům čp. , číslo, p. č. , číslo, ; vlastnictví získal na základě darovací smlouvy ze dne , datum, od svého otce , jméno FO, .3. V dědickém řízení po zůstaviteli , jméno FO, , nar. , datum, , naposledy bytem , adresa, , zemřelém , datum, se neprojednávala otázka přechodu vlastnictví k předmětným pozemkům na dědice (viz spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. , číslo, ). Žalobcovi prarodiče koupili dům čp. , číslo, (dnes čp. , číslo, ) trhovou smlouvou ze dne , datum, .4. Rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , číslo, byla schválena restituční dohoda , jméno FO, (prarodičů žalobce) se , jméno, o vydání 7 pozemků v katastrálním území , adresa, . Rozhodnutím téhož úřadu ze dne , datum, , č. j. , číslo, ) bylo rozhodnuto, že žalobcův děd , Jméno žalobce A, je vlastníkem dalších 46 pozemků a naproti tomu není vlastníkem 8 pozemků, všech v katastrálním území , adresa, . Mezi pozemky, které takto získali žalobcovi prarodiče či jeho děd, nefigurovaly předmětné pozemky.5. Soud prvního stupně nepřijal žalobcovu skutkovou verzi, že jeho děd , Jméno žalobce A, předmětné pozemky užíval se souhlasem vlastníků , jméno FO, a , jméno FO, . Když pak jmenovaní manželé na přelomu 40. a 50. let 20. století narychlo opouštěli území Československé republiky, vyhledal , jméno FO, žalobcova děda a ústní formou mu předal do vlastnictví oba předmětné pozemky s tím, že jako předtím bude mít děd užitek v podobě dřeva a pastvy a že pozemky skončí v dobrých rukou. Děd a po něm i žalobce se o oba pozemky starali jako o vlastní, nikdo jim v tom nebránil, jejich rodina to vše vnímala tak, že oba pozemky jim vlastnicky náleží.6. Soud prvního stupně této skutkové verzi oponoval historickým průřezem právní úpravy držby a vydržení od éry obecného zákoníku občanského ze dne 1. 6. 1811, č. 946/1811 Sb. z. s. (dále jen „o. z. o.“) přes zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) po stávající právní úpravu v podobě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dotkl se i otázky právních zábran či omezení převodu a pronájmu zemědělské nebo lesní půdy podle § 1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb. Předestřel argumenty právní doktríny a také judikatury dovolacího soudu stran institutů držby a vydržení. Dovodil, že před rokem , datum, , kdy v místě proběhly pozemkové úpravy, nemohli žalobcův děd ani on sám získat vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením, a to pro nedostatek oprávněné držby ve všech jejích podobách dle postupně se měnící právní úpravy (viz shora). Zdůraznil, že v souvislosti s pozemkovými úpravami obdržel žalobce od pozemkového úřadu seznam pozemků, u kterých pozbyl vlastnické právo či naopak vlastnictví získal; v seznamu se vůbec neobjevily předmětné pozemky. Žalobce proto nemohl mít pochybnost o tom, co vše vlastní v katastrálním území , adresa, . Dovolával-li se žalobce nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům z titulu mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., nemohl uspět, protože dvacetiletá vydržecí doba by mohla skončit nejdříve v roce , datum, .7. Proti rozsudku se odvolal žalobce, přičemž brojil vůči zamítavému výroku ve věci samé a vůči závislým nákladovým výrokům. Přednesl, že soud prvního stupně při posuzování oprávněnosti držby jeho děda či žalobce samotného nevzal v úvahu okolnosti daného případu. Žalobci ani jeho právnímu předchůdci nelze kupř. klást k tíži, že při hospodaření na lesním pozemku p. č. , číslo, se úzkostlivě nedrželi pravidel nastavených příslušnými právními předpisy, protože jejich plnění lze vztáhnout na specializované podnikatelské subjekty, a navíc nelze odhlédnout od relativně malé výměry tohoto pozemku. Uvedl, že manželé , jméno FO, dědovi předmětné pozemky darovali s vědomím, že z jeho strany bude v budoucnu o pozemky řádně postaráno. Absence zákonem předepsané písemné formy tohoto právního jednání a priori nevylučuje existenci oprávněné držby; tu ostatně zákon presumuje. Žalobce namítal, že soud prvního stupně odhlédl od specifických dobových reálií a kategoricky trval na pravosti nabývacího titulu. Zdůraznil, že jeho rodina užívá předmětné pozemky přibližně celých 75 let, aniž by si na ně kdokoli jiný osoboval vlastnické právo. On i ostatní členové jeho rodiny jsou právní laici, kteří byli od počátku 90. let minulého století postaveni před složitý úkol zasadit se o navrácení nemovitého majetku na základě restitučních zákonů. Za situace, kdy neměli v rukou soukromou či veřejnou listinu, z níž by bylo jednoznačně dokladatelné jejich vlastnictví k předmětným pozemkům, obrátili se na rodinného přítele , jméno FO, , rovněž právního laika, který přislíbil, že se nezávazně obrátí na spolupracující právníky; ti mu sdělili, že bez autoritativního rozhodnutí civilního soudu nebude otázka jejich vlastnického práva k předmětným pozemkům postavena na jisto. Žádal, aby napadený rozsudek byl buď změněn tak, že žalobě bude buď ve vztahu k němu, nebo k jeho právnímu předchůdci vyhověno, anebo byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.8. Oba žalovaní se s napadeným rozsudkem ztotožnili a navrhli jeho potvrzení.9. Krajský soud jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) poté, co se ujistil, že odvolání podala oprávněná osoba a včas a že odvolání bylo přípustné a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti (§ 42 odst. 4, § 201, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1) přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu přecházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je z části opodstatněné.10. Podle § 115 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „střední kodex“) vydržením lze nabýt vlastnického práva, nejde-li o nezcizitelné věci, které jsou v socialistickém vlastnictví.11. Podle § 116 odst. 1 středního kodexu práva vlastnického k věci movité nabude, kdo ji drží oprávněně (§ 145) a nepřetržitě po 3 léta; jde-li o věc nemovitou, je třeba vydržecí doby 10 leté.12. Podle § 145 středního kodexu je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je držitelem oprávněným (1). V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (2).13. V souzené věci je třeba se vrátit do poměrně vzdálené minulosti, kdy za přesně neobjasněných (a se vší pravděpodobností již neobjasnitelných) okolností kvapně opustili území Československé republiky blízcí sousedé a zároveň vlastníci předmětných pozemků – manželé , jméno FO, a , jméno FO, . Tuto událost je nutno zasadit do tehdejšího společenského, politického a historického rámce, kdy po skončení 2.světové války si tehdejší světové velmoci rozdělily mezi sebe sféry vlivu a území Československé republiky se ocitlo v tzv. východním bloku. Zcela zásadní význam pak sehrálo převzetí moci ve státě poúnorovým režimem v roce 1948, kdy nezanedbatelná část populace vynuceně uprchla do zahraničí mimo dosah nastupujícího režimu, a to i za cenu majetkových ztrát. Lze bez dalšího pochopit, že manželé , jméno FO, z obav o vlastní bezpečí i bezpečí lidí, kterým důvěřovali a mezi které patřil i žalobcův děd , Jméno žalobce A, , si důvody, čas a způsob opuštění republiky ponechali pro sebe, a že se pokusili alespoň částečně disponovat se svým majetkem ve prospěch blízkých a důvěryhodných osob, tj. konkrétně žalobcova děda. Z jejich strany se jednalo o bezúplatný převod vlastnického práva k předmětným pozemkům, tedy o dar, a nikoli snad o pouhou výpůjčku (§ 410 a násl. středního kodexu), resp. výprosu, jak nepatřičně namítali žalovaní