26 Co 302/2025-865 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že , jméno FO, , r. č. , hodnota, , a , jméno FO, , r. č. , hodnota, , oba bytem , adresa, , byli k datu , datum, bezpodílovými spoluvlastníky pozemků č. parc. , hodnota, o výměře 187 m² a č. parc. , hodnota, o výměře 105 m², zakreslených v geometrickém plánu společnosti , právnická osoba, , č. plánu , číslo, ze dne , datum, , vše v katastrálním území , adresa, , přičemž tento geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku (výrok I), a současně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně téhož určení domáhaly ve vztahu k žalované 2/ (výrok II). O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žalované 2/ uložil, aby nahradila náklady řízení žalobkyň 293 353 Kč (výrok III), a aby naopak žalobkyně nahradily náklady řízení žalovaného 1/ 99 224 Kč (výrok IV). Žalované 2/ okresní soud navíc uložil nahradit náklady řízení České republiky 117 241 Kč (výrok V).2. Žalobkyně se domáhaly žádaného určení s tvrzením, že jejich rodiče , jméno FO, a , jméno FO, nabyli vlastnické právo k uvedeným pozemkům vydržením, neboť tyto pozemky byly od roku 1940 až do roku 2014 fakticky užívány jejich rodinou jako součást zahrady (pozemku parc. č. , hodnota, ) přilehlé k domu č. p. , číslo, . Tato nemovitost byla původně ve vlastnictví jejich babičky , jméno FO, , která ji v roce 1940 převedla postupní smlouvou na rodiče žalobkyň. Od té doby byla zahrada, jejíž součástí byly i nyní sporné pozemky, užívána v přesvědčení, že tvoří součást pozemku parc. č. , hodnota, , který byl oplocen a vymezen v terénu. Hranice mezi pozemkem parc. č. , hodnota, a pozemkem parc. č. , hodnota, (který je nyní ve vlastnictví žalované 2/) byla po desetiletí vymezena oplocením, jež bylo respektováno oběma stranami a bylo udržováno až do roku 2014, kdy jej žalovaný 1/ odstranil. Žalobkyně k tomu poukazovaly na předchozí soudní řízení, vedené u téhož okresního soudu pod sp. zn. , spisová značka, , v němž se žalobkyně a/ coby současná vlastnice pozemku parc. č. , hodnota, (který nabyla od svých rodičů v roce 1995) domáhala určení vlastnictví ke stejným pozemkům. V tomto řízení soudy rozhodly, že sama žalobkyně a/ nemohla pozemky vydržet, neboť po roce 1996 ztratila dobrou víru, ale připustily, že vydržení mohlo nastat již před rokem 1995 – v době, kdy pozemky užívali rodiče žalobkyň.3. Žalovaní tvrzení žalobkyň sporovali a tvrdili, že rodiče žalobkyň nemohli být v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří, a že je proto nemohli vydržet.4. Okresní soud na základě provedených důkazů zjistil, že původní vlastnicí usedlosti č. p. , číslo, a přilehlých pozemků byla , jméno FO, , která je nabyla v roce , rok, . Ta nemovitosti převedla na svou dceru , jméno FO, a jejího nastávajícího manžela , jméno FO, postupní smlouvou ze dne , datum, . Vlastnické právo přešlo na manžele , jméno FO, dnem , datum, . , jméno FO, zemřel dne , datum, a , jméno FO, dne , datum, , pozůstalými dědici byly jejich dcery (všechny žalobkyně). Žalovaný 1/ byl jako vlastník pozemků č. parc. st. , hodnota, a č. parc. , hodnota, (ze kterých ve výroku rozsudku okresního soudu označeným geometrickým plánem byly vyčleněny pozemky, jež jsou předmětem tohoto řízení) zapsán k datu , datum, , kupní smlouvou ze dne , datum, tyto nemovitosti převedl na žalovanou 2/, vklad vlastnického práva byl zapsán do katastru nemovitostí k témuž datu. Sporné pozemky (situované mezi domy č. p. , číslo, a č. p. , číslo, ) byly po desetiletí fakticky užívány rodinou žalobkyň jako součást oplocené zahrady. Oplocení bylo vedeno rovnoběžně s domem č. p. , číslo, , a to v místech, kde se nachází hranice pozemků, jak je vyznačena geometrickým plánem, který je součástí výroku rozsudku okresního soudu. Na předmětných pozemcích se nacházely ovocné stromy a zahradní úpravy, o které pečovala výlučně rodina žalobkyň. Až do roku 2014 takto vymezenou hranici respektovali všichni vlastníci pozemku č. parc. , hodnota, a za své předmětné pozemky považovali všichni vlastníci pozemku č. parc. , číslo, . Spory o hranici vznikly až po digitalizaci katastru v roce 2014, do té doby nikdo nezpochybňoval, že hranice prochází v místech, kde bylo vybudováno oplocení. Historický průběh hranice mezi pozemky č. parc. , hodnota, a č. parc. , hodnota, byl v katastru nemovitostí zakreslen chybně. Hranice mezi pozemky č. parc. , hodnota, a č. parc. , hodnota, byla historicky v terénu vedena jinak, než jak je zakreslena v současné digitální katastrální mapě a tato chyba se přenášela napříč generacemi katastrálních operátů. Byla provedena rekonstrukce historické hranice (a to i za pomoci v řízení ustanoveného znalce z oboru geodezie a kartografie) na základě výsledků zeměměřické činnosti z roku 1932 (ZPMZ 73), přičemž tato rekonstruovaná hranice prakticky zcela odpovídá umístění historického oplocení, které je patrné na leteckém měřičském snímku z roku 1949 i na leteckých měřičských snímcích, pořízených v dalších letech.5. Okresní soud se nejprve zabýval existencí naléhavého právního zájmu žalobkyň na jimi požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.). Dovodil naléhavý právní zájem žalobkyň ve vztahu k žalované 2/, neboť žalovaná 2/ je nyní v katastru zapsaným vlastníkem žalobou vymezených částí pozemkových parcel a bez požadovaného určení nemohou žalobkyně zvrátit stav zápisu v katastru nemovitostí.6. Současně však okresní soud dovodil, že není dán naléhavý právní zájem ve vztahu k žalovanému 1/. Poukázal na to, že žalovaný 1/ v roce 2020 kupní smlouvou převedl předmětné nemovitosti na žalovanou 2/. V době podání žaloby tak již nebyl vlastníkem sporných pozemků a nemohl být subjektem, vůči němuž by bylo možno uplatnit určovací žalobu ve smyslu § 80 o. s. ř. Ve vztahu k žalovanému 1/ proto okresní soud žalobu zamítl.7. Protože rozhodné skutečnosti pro posouzení tvrzeného vydržení měly nastat v roce 1940 a v letech následujících, posoudil okresní soud věc z hlediska hmotného práva podle zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, (dále jen „ABGB“) a zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „SZ“), přičemž vyšel z toho, že pro institut vydržení platila na území dnešní České republiky do 31. 12. 1950 příslušná ustanovení ABGB a od 1. 1. 1951 pak SZ.8. Na základě shora uvedených zjištění následně učinil okresní soud právní závěr, že domnělý právní titul k užívání pozemků vznikl manželům , jméno FO, v roce , rok, , a že za rozhodný okamžik počátku běhu vydržecí doby je možno považovat rok , rok, . V tomto roce byl totiž pořízen první letecký měřický snímek dané lokality, na němž je zřetelně patrné oplocení, vybudované v místech, kde po tomto oplocení byly až doposud zachovány zůstatky oplocení v terénu, a jak tuto hranici mezi pozemky vytyčil geometrický plán.9. K tomu okresní soud uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení ABGB, neboť k počátku držby došlo před 1. lednem 1951. Odkázal na ustanovení § 1460 ABGB, dle kterého je k vydržení vlastnického práva k nemovitosti třeba, aby držba byla řádná, poctivá, pravá, a aby trvala po zákonem stanovenou dobu, tj. 30 let. Vzhledem k tomu, že dne 1. 1. 1951 nabyl účinnosti SZ, bylo třeba s ohledem na příslušná přechodná ustanovení (§ 562 a § 566 SZ) posoudit, zda byly podmínky vydržení naplněny podle této právní úpravy. Okresní soud dále uvedl, že podle § 116 odst. 1 SZ se vlastnické právo k nemovitosti vydrží po deseti letech oprávněné držby, přičemž podle § 145 odst. 1 je držba oprávněná, je-li držitel v dobré víře, že mu věc náleží. Z ustanovení § 566 SZ vyplývá, že pokud vydržecí doba započala běžet před účinností tohoto zákona a nová právní úprava stanoví dobu kratší, vydržení nastává uplynutím této kratší lhůty. Z toho okresní soud dovodil, že v daném případě vydržecí doba započala v roce 1949, a proto došlo k vydržení nejpozději k 1. lednu 1961. Okresní soud zmínil, že právní předchůdci žalobkyň byli po celou tuto dobu v dobré víře, že jim sporné pozemky náleží, a že tato jejich dobrá víra byla podložena nejen dlouhodobým faktickým užíváním pozemků jako součásti oplocené zahrady, ale i tím, že pozemky byly převáděny mezi členy rodiny, což je okolnost, která posiluje přesvědčení o oprávněnosti držby. Oplocení, výsadba, údržba a absence jakýchkoli námitek ze strany vlastníků sousedních pozemků po dobu několika desetiletí svědčí o tom, že držba byla nejen poctivá a pravá, ale i navenek vykonávaná jako držba vlastnická. Proto okresní soud ve vztahu k žalované 2/ žalobě vyhověl.10. Povinnost nahradit náklady řízení žalobkyň uložil okresní soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. žalované 2/, která byla v řízení zcela neúspěšná. Naopak ve vztahu k žalovanému 1/ to byly žalobkyně, kdo zcela podlehl, a proto žalovanému 1/ okresní soud přisoudil vůči žalobkyním právo na náhradu nákladů řízení.11. O nákladech řízení státu rozhodl okresní soud postupem dle § 148 odst. 1 o. s. ř. a uložil je k náhradě v řízení zcela neúspěšné žalované 2/.12. Proti rozsudku podaly odvolání společně všechny žalobkyně a směřovaly jej pouze proti výrokům II a IV. Nesouhlasily se závěrem okres