26 Co 18/2026-229 — Krajský soud v Hradci Králové

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud určil, že žalobce je vlastníkem pozemku p. č. , číslo, , zapsaném na listu vlastnictví č. , hodnota, , jakož i pozemků p. č. , číslo, st. p. č. , číslo, a p. č. , číslo, , vymezených na základě geometrického plánu č. , hodnota, ověřeného dne , datum, oprávněným zeměměřičským inženýrem , tituly před jménem, , jméno FO, (tento geometrický plán je přílohou rozsudku), vše v obci a katastrální území , adresa, (výrok I), a žalované současně uložil, aby nahradila náklady řízení žalobce , částka, (výrok II).2. Žalobce se domáhal žádaného určení s odůvodněním, že předmětné nemovitosti nabyl vydržením.3. Po skutkové stránce okresní soud vyšel z toho, že žalovaná je v katastru nemovitostí vedena jako vlastník předmětných pozemků, o tyto pozemky se nestará, neobhospodařuje je sama, ani pomocí třetích osob. Žalobce je vlastníkem sousedních pozemků p. č. , číslo, , p. č. , číslo, , st. p. č. , číslo, a st. p. č. , hodnota, , které fakticky tvoří s výše označenými pozemky žalované jeden funkční celek. Na všech těchto pozemcích (včetně pozemků, které jsou předmětem žaloby) žalobce hospodaří, přičemž v této činnosti pokračuje po svých rodinných předcích – po rodičích a prarodičích. Okresní soud uzavřel, že žalobce se držby předmětných pozemků chopil v roce , datum, , v souvislosti s tím, když v pozůstalostním řízení po své babičce (zemřelé dne , datum, ) získal spoluvlastnický podíl o výši jedné poloviny k sousedním nemovitostem. V roce , datum, pak žalobce získal (kupní smlouvou ze dne , datum, ) zbývající spoluvlastnický podíl. Držby všech pozemků se žalobce ujal bezprostředně poté, co bylo dne , datum, vydáno rozhodnutí o dědictví. Do držby předmětných nemovitostí vstoupil v dobré víře v rozsahu, v jakém tyto nemovitosti užíval jeho dědeček (v hranicích, odpovídajících stávajícímu oplocení). Držba žalobce nebyla dlouhodobě nijak zpochybňována, a i sám žalobce až do roku , datum, mohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, protože až v tomto roce se dozvěděl, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídá jeho subjektivnímu přesvědčení o rozsahu vlastnictví. Současně okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala nepoctivý úmysl žalobce.4. Z toho okresní soud dovodil, že byly splněny podmínky § 1095 o. z., upravujícího tzv. mimořádné vydržení, dle kterého vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá, uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak k vydržení zapotřebí, a pokud se současně neprokáže nepoctivý úmysl.5. Povinnost nahradit náklady řízení žalobce uložil okresní soud žalované, která byla v řízení zcela neúspěšná. Odkázal při tom na § 142 odst. 1 o. s. ř. Současně však okresní soud dovodil mimořádné okolnosti případu ve smyslu § 150 o. s. ř., spočívající mimo jiné v tom, že žalovaná je omezena ve svéprávnosti a jedná za ní fakticky ve všem její opatrovnice. Proto uložil žalované povinnost nahradit pouze část nákladů řízení žalobce ve výši odpovídající jedné polovině zaplaceného soudního poplatku.6. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Nesporovala závěr okresního soudu o tom, že žalobce předmětné nemovitosti dlouhodobě užívá. Nesouhlasila ale se závěrem, že by nebyl prokázán nepoctivý úmysl žalobce. Poukazovala při tom na skutečnost, že si žalobce byl minimálně od roku , datum, velmi dobře vědom, že předmětné nemovité věci nejsou jeho vlastnictvím, ale že užívá věci ve vlastnictví žalované. Namítala, že postupem dle § 1095 o. z. mohlo dojít k vydržení nejdříve k datu , datum, , ale že v této době si již žalobce byl vědom, že není vlastníkem věcí, proto nemohl nemovitosti nabýt vydržením. Žalobci vyčetla, že se choval nepoctivě, protože jí za užívání nemovitostí nic nezačal hradit ani poté, co se dozvěděl, že není jejich vlastníkem, že nehradil ani daň z nemovitostí, a že se začal domáhat určení svého vlastnictví teprve poté, co ona vyplatila dluhy, jimiž byl zatížen spoluvlastnický podíl jejího strýce. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.7. Žalobce se s rozsudkem okresního soudu ztotožnil a navrhl jeho potvrzení. Zopakoval, že se držby ujal již v roce , datum, , že předmětné nemovitosti po celou dobu užívá, a že při převzetí držby neměl žádné nepoctivé úmysly. Připomenul rovněž, že se držby ujal v dobré víře po svých prarodičích, a že po velmi dlouhou dobu faktický stav nenasvědčoval právním nedostatkům.8. Po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.9. V prvé řadě je třeba uvést, že v nyní projednávané věci je dán naléhavý právní zájem žalobce na jím požadovaném určení (§ 80 o. s. ř.). Pakliže by tomu tak nebylo, nemohl by žalobce se svojí žalobou uspět. Naléhavý právní zájem vyplývá z toho, že žalobce tvrdí, že mu svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem, avšak v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsána žalovaná, která jeho vlastnické právo sporuje. Žalobce se tak bez rozhodnutí soudu nemůže domoci požadované změny stavu zápisu v katastru nemovitostí.10. Odvolací soud je s okresním soudem za jedno v tom, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, a že je nabyl vydržením a to dnem , datum, . Po skutkové stránce nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce předmětné nemovitosti dlouhodobě trvale užívá, a že naopak žalovaná o nemovitosti dlouhodobě neprojevovala žádný zájem a ani neučinila žádné kroky (právní ani faktické), aby žalobci v užívání nemovitostí zamezila. A to ani poté, co v roce , datum, vyšlo najevo, že žalobce fakticky užívá i pozemky, které jsou dle zápisu v katastru nemovitostí ve vlastnictví žalované. Sporné nebylo ani to, že žalobce užívá pozemky žalované v rozsahu vymezeném stávajícím oplocením, a z dokazování vyplynulo, že oplocení je co do umístění dlouhodobě neměnné a ohraničuje pozemky dosud zapsané jakožto vlastnictví žalované v rozsahu, jak jsou tyto pozemky vymezeny v geometrickém plánu, který je součástí rozsudku okresního soudu.11. V řízení bylo prokázáno, že se žalobce ujal držby v roce , datum, , v době, kdy zdědil spoluvlastnický podíl po své babičce. Zde je však třeba závěry okresního soudu korigovat, protože tímto okamžikem se žalobce mohl ujmout držby předmětných nemovitostí (ve víře, že je nabyl dědictvím spolu s nemovitostmi, které skutečně zdědil) pouze v rozsahu spoluvlastnického podílu. Pro vznik držby je totiž nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně. Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). Je-li tak držitelem věci (vlastnického práva k ní) ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, tedy chová se k ní jako její vlastník, je držitelem spoluvlastnického podílu ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2025 sp. zn. 22 Cdo 2769/2025.12. V nyní projednávané věci tak žalobce mohl od roku , datum, držet (tedy fakticky s věcí nakládat i mít vůli s věcí nakládat jako s vlastní) pouze spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem. Protože ale žalobce v roce , datum, získal zbývající spoluvlastnický podíl na přilehlých nemovitostech, a protože z dokazování vyplynulo, že se tím ujal držby i tohoto spoluvlastnického podílu a od té doby vykonává držbu předmětných nemovitostí jakožto jejich úplný vlastník (ve víře, že jemu vlastnicky náleží i sporné pozemky), je možno uzavřít, že držba žalobce (v rozsahu celého vlastnictví) trvá nepřetržitě od roku , datum, dosud.13. Jak okresní soud správně uzavřel, v daném případě se jedná o posouzení, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 1095 o. z., které hovoří, že uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. V intencích ustanovení § 1091 odst. 2 o. z. je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let. Přičemž s ohledem na přechodné ust