22 CO 159/2022-191 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost uvést do původního stavu pozemek žalobce parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a to způsobem popsaným v citovaném rozsudku, a kterou se dále (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal vůči žalovanému zaplacení 60 000 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok I.), dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), přiznal ustanovenému zástupci žalobce odměnu za zastupování, náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 82 715,60 Kč (výrok III.) a konečně rozhodl o tom, že státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). 2. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalovaném shora uvedených nároků s tvrzením, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k. ú. [název] od roku 1977. V době, kdy žalobce tento pozemek nabyl dědictvím od svých rodičů, šlo o malé údolí, na němž byl les a travní porost, jež byly udržované a obhospodařované, dále tůň pro pití zvěře a vedly přes něj dvě cesty. Následně byl pozemek zavezen různým materiálem, resp. odpadem, a byla na něm zřízena skládka. S pozemkem hospodařil právní předchůdce žalovaného, který byl jakýmsi správcem skládky. Posléze byla přes skládku navážena zemina. Celkem byla na pozemek navezena vrstva o mocnosti až 10 m, podle odhadu žalobce celkem cca 10 000 m3, přičemž asi 80 % navážky tvoří zemina. Žalobce požaduje uvedení pozemku do původního stavu a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 60 000 Kč spočívajícího v náhradě za užívání předmětného pozemku žalovaným za dobu tří let před podáním žaloby. 3. Žalobce se svou žalobou původně domáhal po žalovaném, kromě nároků, o nichž bylo rozhodnuto shora uvedeným rozsudkem okresního soudu, také vydání bezdůvodného obohacení ve výši 11 272 800 Kč jako částky, kterou by žalovaný musel žalobci zaplatit za umístění odpadu, který byl navezen na pozemek žalobce, na oficiální skládku. V tomto rozsahu byla žaloba v průběhu řízení před okresním soudem vzata zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. 4. Žalovaný se bránil tak, že předně vznesl námitku věci pravomocně rozsouzené, neboť žalobce se shodných nároků domáhal rovněž žalobami podanými v roce 1997. Dále žalovaný namítal, že není dána pravomoc soudu předmětný spor rozhodnout. Dále namítal promlčení nároku žalobce s tím, že k ukončení navážení materiálu na pozemek žalobce došlo již před rokem 1990. Dále namítal, že není v řízení pasivně legitimován, neboť není původcem jakéhokoliv odpadu, který byl na pozemek žalobce ukládán; právní předchůdce žalovaného byl pouze správcem pozemku. Podle žalovaného na danou věc také dopadá právní úprava zákona č. 229/1991 Sb., o půdě (dále též zák. o půdě), podle něhož se vychází z principu, že pozemek se vydává ve stavu, ve kterém se nachází ke dni, který je pro jeho vydání rozhodný; případné znehodnocení pozemku před tímto datem nemá žádný význam a oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než které jsou uvedeny v zákoně o půdě. Pokud by snad měl být uplatněný nárok založen na zanedbání péče řádného hospodáře ze strany žalovaného, pak by šlo o nárok z titulu odpovědnosti za škodu, který je promlčený. 5. Okresní soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že v roce 1958 byli rodiče žalobce v důsledku nátlaku tehdejších orgánů veřejné moci nuceni vstoupit do tehdejšího jednotného zemědělského družstva (dále též JZD) - právního předchůdce žalovaného. V souvislosti s tímto vstupem vnesli do JZD své pozemky v [katastrální uzemí], mimo jiné i pozemek, který je dnes evidován v katastru nemovitostí pod parc. [číslo] jakož i živý a mrtvý inventář. Právní předchůdce žalovaného předmětný pozemek užíval právě od roku 1958, a to tím způsobem, že se zde sekala tráva a sušilo a následně sklízelo seno. Žalobce předmětný pozemek zdědil po svém zemřelém otci v roce 1977. 6. Ve druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století začal být pozemek zavážen nejrůznějším odpadem. Ten sem vozil právní předchůdce žalovaného, ale i jiné subjekty. Právní předchůdce žalovaného ukládal na pozemek převážně odpadní zeminu, materiál z demolic, zčásti též zemědělský odpad. V letech 1985 - 1986 po určitou dobu na pozemek zavážela odpadky [územní celek] - jednalo se o domovní odpad a částečně též odpad z průmyslové výroby textilní galanterie. V uvedené době pozemek užívaly ke skládkování také fyzické osoby, které na něj zavážely běžný komunální odpad. Zavážení pozemku odpadem bylo ukončeno nejspíše ještě před rokem 1989, rozhodně však nejpozději v roce 1992. Provozování skládky v předmětné lokalitě nikdy nebylo povoleno orgány státní správy. 7. Po roce 1989 žalobce uplatnil u právního předchůdce žalovaného nárok na majetkový podíl v rámci transformace družstva podle zákona č. 42/1992 Sb., a to za pozemky vnesené do družstva o celkové výměře 7, 9914 ha (což byla výměra všech pozemků vnesených do JZD jeho rodiči), za živý a mrtvý inventář, jakož i za dobu, po kterou žalobce pro družstvo pracoval. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl spokojen s výší majetkového podílu, který mu byl právním předchůdcem žalovaného vyplacen, domáhal se svých nároků souvisejících s transformací družstva žalobou podanou u okresního soudu v roce 1997. Toto řízení bylo ukončeno usnesením z roku 1998, jímž byl schválen smír účastníků. 8. Někdy v období od srpna do října 1992 žalobce zaslal právnímu předchůdci žalovaného písemnou výpověď z nájmu svých pozemků v [katastrální uzemí], jež byla právnímu předchůdce žalovaného doručena nejpozději 14. října 1992. Důvodem pro podání výpovědi mělo být zamýšlené provozování zemědělské výroby žalobcem, přičemž nájem byl žalobcem vypovězen k prvnímu říjnu 1992. Právní předchůdce žalovaného fakticky přestal užívat předmětný pozemek nejpozději počátkem roku 1993; od té doby pozemek pravidelně sekal [jméno] [příjmení]. Právní předchůdce žalovaného měl snahu provést rekultivaci skládky na pozemcích žalobce, podařilo se mu však rekultivaci dokončit pouze zhruba z 84 %, neboť žalobce dokončení rekultivace na svých pozemcích zakázal. Mezi oběma účastníky byla v devadesátých letech minulého století u okresního soudu vedena ještě dvě další soudní řízení. V rámci těchto řízení se žalobce domáhal v podstatě odstranění skládky ze svých pozemků a zaplacení různých plateb v souvislosti s užíváním pozemku právním předchůdcem žalovaného. Ani jedno z uvedených řízení však neskončilo vydáním meritorního rozhodnutí, neboť žalobce neodstranil vady podaných žalob v obou řízeních. 9. Výše popsaný zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud po právní stránce tak, že věc je v pravomoci soudu, neboť žalobce se domáhal nároků, které mají jednoznačně soukromoprávní povahu, a sice uvedení pozemku zatíženého skládku do původního stavu a vydání bezdůvodného obohacení. Dále pak měl okresní soud za to, že zde není ani překážka věci pravomocně rozsouzené. Je pravdou, že u okresního soudu v minulosti byla mezi účastníky vedena dvě řízení, jejichž předmět se přinejmenším zčásti překrýval s předmětem tohoto řízení, avšak ani jedno z těchto řízení nebylo ukončeno meritorním rozhodnutím. V obou tehdejších případech totiž dospěl soud k závěru, že žaloba neměla zákonné náležitosti a byla neprojednatelná, a proto byla odmítnuta, respektive bylo zastaveno řízení o ní. Okresní soud dále uvedl, že se nezabýval námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, protože nepovažoval tuto otázku za rozhodnou ve věci z důvodů popsaných níže. 10. Podle okresního soudu bylo pro rozhodnutí ve věci klíčové vyhodnotit, zda na spor účastníků dopadá právní úprava zákona o půdě či nikoliv. V případě, že by na věc uvedený zákon dopadal, by totiž bylo třeba vycházet z konstantní judikatury, podle níž platí zásada, že pozemek se oprávněným osobám vydává ve stavu, ve kterém se nachází ke dni, který je pro jeho vydání rozhodný. Případné znehodnocení pozemku, ať již navážkou, skládkou či jinak, k nimž došlo před restituční obnovou, mohou být relevantní jen coby odchylky od této zásady, jestliže ji zákon o půdě výslovně zakotvil. Zákon o půdě totiž vypočítává výslovně všechna opatření sloužící ke zmírnění křivd ve svých § 14 a § 16, a nezmiňuje se o žádné náhradě za znehodnocený pozemek. Zákon o půdě pak obsahuje (stejně jako další restituční zákony) speciální ustanovení i ve vztahu k obecným ustanovením o vlastnickém právu podle občanského zákoníku. Zákon o půdě tedy nepočítá s žádnou povinností původního držitele odstranit znehodnocení pozemku a vydat ho tak oprávněné osobě ve stavu, v jakém byl kdysi neoprávněně odňat; k tomu okresní soud poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 595/99. 11. Okresní soud poté ve velmi obsáhlých úvahách (odstavce 36 až 56 odůvodnění rozsudku okresního soudu) dospěl k závěru, že zákon o půdě se na danou věc vztahuje. Předmětný pozemek byl totiž k rozhodnému datu, tedy k 24. 6. 1991, evidován jako součást zemědělského půdního fondu, když byl