23 CO 10/2022-115 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek p. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], a pozemek p. [číslo] zapsané u [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [obec], a to do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobcům k rukám jejich advokáta náklady řízení ve výši 83.979,90 Kč ve 12 rovnoměrných splátkách splatných vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento výrok rozsudku nabude právní moci, to vše pod ztrátou výhody splátek při nesplnění byť jediné z nich (výrok II.). 2. Rozhodoval tak o shora uvedeném požadavku žalobců, kteří tvrdili, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí (žalobci a/ a b/ na základě kupní smlouvy, žalobce c/ získal svůj podíl v dražbě na základě usnesení o příklepu), které žalovaný užívá bez právního důvodu. 3. Po skutkové stránce soud prvého stupně dospěl k závěru, že žalobci a) a b) nabyli vlastnické právo k vyklízeným nemovitostem na základě kupní smlouvy a žalobce c) v exekuci na základě usnesení o příklepu. Ti pak vyzvali dne 30. 7. 2020 žalovaného k jejich vyklizení. Ten však dosud nemovitosti nevyklidil a užívá je i nadále. 4. Po právní stránce okresní soud posoudil projednávanou věc podle § 1040 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále také jen o.z.), podle něhož kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem vyzván, aby ji vydal. Uzavřel, že žalobci jsou vlastníky nemovitých věcí (tedy aktivně věcně legitimováni k podání této žaloby), žalovaný, který dosud předmětné nemovitosti nevyklidil a užívá je i nadále, k jejich užívání nemá právní důvod. V tomto směru nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že mezi účastníky došlo ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy. Žaloba o vyklizení je proto důvodná. 5. Rozsudek okresního soudu v části výroku I., týkající se lhůty pro splnění rozsudkem uložené povinnosti, a v závislém výroku II., o náhradě nákladů řízení, napadl odvoláním žalovaný. Obšírně argumentoval, proč je rozhodnutí soudu prvého stupně nesprávné, proč by měla být lhůta k vyklizení delší než dvouměsíční, a proč by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl být aplikován § 150 o.s.ř. a mimořádně by žádnému z účastníků nemělo být přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Tvrdil, že žalobou uplatněný nárok na vyklizení nemovitostí v zákonné 15 denní lhůtě lze v daném konkrétním případě považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a proto je na místě určit delší než zákonnou 15 denní lhůtu k vyklizení nemovitostí, konkrétně lhůtu 6 měsíční. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá závěr, že výkon vlastnického práva žalobou na vyklizení nemovitostí může být vykonáván v rozporu s dobrými mravy, což se podle okolností případu může projevit určením delší než zákonné 15 denní lhůty k vyklizení nemovitostí, nebo i zamítnutím žaloby tzv. pro tentokrát. Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy považoval žalovaný počínání žalobců, kteří se v paralelně vedeném řízení před Okresním soudem v Pardubicích, pod sp. zn. 111 C 21/2019 domáhají zaplacení peněžní částky z titulu bezdůvodného obohacení za užívání vyklizovaných nemovitostí žalovaným, a v jehož průběhu bylo k návrhu žalobců vydáno předběžné opatření ukládající soudnímu exekutoru [titul] [jméno] [příjmení] zdržet se vyplacení zbytku rozdělované podstaty z dražby předmětných nemovitostí ve výši 145.324,97 Kč žalovanému, a to až do 1 měsíce po právní moci rozhodnutí, jímž bude řízení sp. zn. 111 C 21/2019 skončeno. Právě z důvodu vydaného předběžného opatření znemožňujícího žalovanému vyplatit zbytek rozdělované podstaty soudním exekutorem považoval žalovaný za důvodnou aplikaci § 150 o.s.ř. a mimořádné nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobců. 6. Žalobci se k odvolání nevyjádřili. 7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadené části výroku I., včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, podle § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 8. Žalovaný nijak nezpochybňuje základ nároku, tj. důvodnost požadavku na vyklizení nemovitostí, ani žádným způsobem nebrojí proti skutkovým zjištěním soudu prvého stupně. Pouze z nich dovozuje jiné právní závěry týkající se hledisek umožňujících závěr, že žalobou na vyklizení je realizován výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy, a že je na místě pro vydané předběžné opatření zakazující soudnímu exekutorovi vyplatit žalovanému zbytek rozdělované podstaty z prodeje nemovitostí do doby skončení řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání vyklízených nemovitostí, mimořádně nepřiznat náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. 9. Námitka žalovaného týkající se výkonu vlastnického práva realizovaného žalobou na vyklizení nemovitostí v rozporu s dobrými mravy byla odůvodňována rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Žalovaný se v tomto směru odvolával na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009. Přehlédl však při tom, že Nejvyšší soud se v tomto stanovisku uveřejněném pod č. 6 v sešitě č. 1-2 (ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6) z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyjadřoval ke skutkově zcela odlišné situaci a pro ni vyložil, že senát Nejvyššího soudu 22 Cdo, specializující se na věcná práva, v rozsudku ze dne 28. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1630/2002 (uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 26, pod C 2059), dospěl k závěru, že pokud se žalobce domáhá vyklizení domu, ve kterém bydlí žalovaní s nezletilým dítětem, a žalovaní nemají možnost zajistit bydlení jinak (byť i na podstatně nižší, nicméně ještě lidskou důstojnost zaručující úrovni), je výkon práva žalobce požadovat vyklizení domu v rozporu s dobrými mravy. 10. Jinými slovy jednou z podmínek pro výkon vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy připadající výjimečně do úvahy je, když žalovaný nemá možnost zajistit si bydlení jinak. To však není případ žalovaného v dané věci. Ten se dostal vlastní vinou do situace, že mu nemůže soudní exekutor do skončení řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení vyplatit zbytek rozdělované podstaty z exekuce prodejem podílu vyklizovaných nemovitostí. 11. Pokud by totiž žalovaný bez právního důvodu neobýval předmětné nemovitosti, byl by mu zbytek rozdělované podstaty ve výši 145.324,97 Kč, získané prodejem nemovitostí v exekuci vedené soudním exekutorem [titul] [jméno] [příjmení], [exekutorský úřad], pod sp. zn. [označení], vyplacen. Žalovaný by tak měl dostatek finančních prostředků k pronajmutí bytu, tedy k zajištění bydlení na vyšší úrovni, než mu poskytuje bydlení ve vyklízených nemovitostech, neboť jak ústy svého advokáta v řízení sp. zn. 111 C 21/2019 před Okresním soudem v Pardubicích uvedl, dům je ve špatném stavu – pukají tašky na střeše, topí se v kamnech, teče tam pouze studená voda, obyvatelné jsou pouze 2 místnosti (viz č. l. 52 p.v. spisu). 12. Uplatnili-li žalobci své vlastnické právo touto vyklizovací žalobou za situace, kdy žalovanému nesvědčí žádný právní důvod pro bydlení v nemovitosti a současně měl možnost obstarat si jiné bydlení, nejméně v kvalitě zaručující mu lidskou důstojnost, nejedná se ze strany žalobců o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. 13. Podle § 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř. uloží-li soud v rozsudku povinnost k vyklizení bytu, je třeba ji splnit do 15 dnů od právní moci rozsudku. Pokud soud prvého stupně za shora uvedených skutkových okolností stanovil žalovanému lhůtu pro splnění povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti v trvání 2 měsíců s odůvodněním, že zákonou 15 denní lhůtu prodloužil, aby měl žalovaný možnost zajistit si náhradní bydlení, považuje i odvolací soud shodně se soudem prvého stupně 2 měsíční lhůtu pro vyklizení za přiměřenou a odrážející specifika dané věci a pro její další prodloužení neshledal žádný důvod. 14. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 219 o.s.ř. rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I., týkající se lhůty pro splnění rozsudkem uložené povinnosti, potvrdil, a to včetně závislého výroku II. o náhradě nákladů řízení. 15. Žalobci s ohledem na svůj plný procesní úspěch ve věci měli právo na náhradu svých nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když s ohledem na shora uvedené ani odvolací soud neshledává prostor pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., neboť podáním žaloby na vyklizení nedošlo ze strany žalobců k výkonu jejich vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy. Soud prvého stupně ani nepochybil, pokud při výpočtu odměny advokáta žalobců vycházel z tarifní hodnoty odpovídající hodnotě předmětných nemovitostí zjištěné při jejich dražbě, tj. z částky 814.667 Kč. Podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 684/2016, ze dne 12. 8. 2016, se v řízení o vyklizení nemovitosti určí výše odměny advokáta primárně z ceny této věci podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále také