23 CO 30/2022-290 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora uvedeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaná byla uznána povinností zaplatit žalobkyni částku 8.958 EUR s úrokem z prodlení ve výši 0,01 % denně z částky 6.158 EUR od 14.11.2018 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2.800 EUR od 14.11.2018 do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni zavázal k povinnosti nahradit žalované náklady řízení k rukám její advokátky [titul] [jméno] [příjmení] v 15denní lhůtě splatnosti v částce 74.244,39 Kč (výrok II.). 2. Předmětem tohoto řízení byl jednak požadavek žalobkyně na úhradu přepravného za mezinárodní přepravu zboží v režimu Úmluvy o mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále také CMR) v období od 12.10.2018 do 31.10.2018 v původní výši 5.973,26 EUR zvýšené v důsledku prodlení na částku 6.158 EUR; a dále požadavek na náhradu škody spočívající v tom, že žalobkyně v důsledku prodlení žalované s úhradou přepravného nemohla pro svoji přechodnou nesolventnost pokračovat v přepravní činnosti a přišla tak o ušlý zisk za 8 dnů v celkové výši 2.800 EUR. 3. Žalovaná svoji procesní obranu proti těmto dvěma nárokům vystavěla především na námitce promlčení vůči nároku na úhradu přepravného, resp. na nedostatku příčinné souvislosti mezi nezaplacením přepravného a vzniklou újmou v podobě ušlého zisku. 4. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně ve prospěch žalované vykonala v období od 12.10.2018 do 30.10.2018 mezinárodní přepravu zboží, tuto přepravu následně ještě v průběhu měsíce října a listopadu 2018 vyfakturovala a žádala tak o zaplacení. Tento zjištěný vztah podřadil pod režim Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě CMR uveřejněné ve vyhlášce Ministerstva zahraničních věcí č. 11/1975 Sb. (vyjma jedné z přeprav realizované pouze na území [země], na níž se vztahuje ust. § 9a zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, obdobně). Vycházeje z tohoto právního rámce pak okresní soud k námitce žalované posoudil uplatněné nároky žalobkyně z takto realizovaných přeprav s odkazem na článek 32 odst. 1 Úmluvy za promlčené. Žaloba v této věci totiž byla podána u soudu až dne 5.6.2020, a tedy po uplynutí jednoroční lhůty pro promlčení, která započala běžet uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravních smluv, a lhůta k včasnému podání žaloby marně uplynula a nárok se promlčel a nelze jej tak přiznat. 5. Soud prvého stupně se rovněž zabýval otázkou stavění resp. přerušení promlčecí doby, nicméně podle závěrů soudu prvého stupně k takovým důsledkům v této věci nedošlo. Nároky byly před soudem uplatněny skutečně až 5.6.2020 a ze strany žalované nedošlo k žádnému jednání, prostřednictvím kterého by bylo možno uzavřít, že nároky žalobkyně byly uznány a došlo by snad k prodloužení promlčecí lhůty, resp. založení lhůty nové. Konečně soud prvého stupně nepovažoval uplatněnou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalovaná bez prodlení a v průběhu celé promlčecí doby upozorňovala žalobkyni na nutnost opravy fakturace a vyčíslení nároků ve správné výši s tím, že bez opraveného účetního dokladu nemůže platbu provést. 6. Ve vztahu k požadované náhradě škody v podobě ušlého zisku za období, kdy žalobkyně nebyla v důsledku zaplacení přepravy ze strany žalované schopna realizovat jiné přepravy, okresní soud uzavřel, že žalobkyni nic nebránilo vyhovět požadavkům žalované a vystavené faktury opravit. Okresní soud ve vztahu k této části nároku ale rovněž zaujal názor, že v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany žalované a vznikem škody, jako majetkové újmy na straně žalobkyně, když v rozhodném období nebylo prokázáno, že by u žalobkyně nějaká přeprava byla objednána a ta ji byla nucena zrušit jen proto, že nedošlo k úhradě sporného přepravného. Konečně okresní soud odmítl tento požadavek i z toho pohledu, že nemůže být uplatňován v podobě ušlého zisku na základě možných příjmů bez přihlédnutí k průměrným nákladům na provoz. 7. Žalobkyně si proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání, ve kterém polemizovala se závěry soudu prvého stupně stran promlčení, když v zásadě setrvávala na svých argumentech, které předkládala již v řízení před soudem prvého stupně. Opakovaně se tak dovolávala toho, že žalovaná svojí elektronickou komunikací opakovaně potvrzovala existenci nároku žalobkyně a utvrzovala svoji ochotu nároky uhradit. Podle přesvědčení žalobkyně však takový postup ze strany žalované byl účelový ve snaze se vyhnout úhradě. Rovněž připomínala okolnosti změny ve fakturaci, kdy žalovaná zpětně dne 15.10.2018 s účinností od 1.10.2018 požadovala fakturovat takzvaně bez skonta, přičemž žalobkyně již nebyla schopna a oprávněna již vystavené faktury měnit. Účelovost jednání žalované žalobkyně spatřovala i v tom, že dobře musela vědět, že společník a jednatel žalobkyně je jediným pracovníkem a řidičem žalobkyně, a není tak proto schopen si vyzvedávat poštu zasílanou písemně, ač jinak žalovaná se žalobkyní komunikovala elektronicky e-mailem. Dále pak žalobkyně setrvala na požadavku a jeho opodstatněnosti v části náhrady škody, když přeprava pro žalovanou byla jedinou výdělečnou činností, a pokud žalobkyně neměla dostatek finančních prostředků k realizaci přepravy, nemohly být uzavírány ani smlouvy na jejich realizaci. 8. Odvolací výhrady mířily i co do nákladů řízení před soudem prvého stupně, a to z pohledu správnosti vyčíslení těchto nákladů a důvodnosti náhrady těchto nákladů zvýšených o daň s přidanou hodnotou. Žalobkyně se dovolávala toho, že oba subjekty jsou plátci DPH a v případě přeshraniční platby by DPH nemělo být součástí účtovaných nákladů. 9. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu, když ve svém vyjádření podpořila správnost závěrů soudu prvého stupně. Zopakovala svoji právní argumentaci o aplikaci článku 32 odst. 1 CMR co do jednoroční promlčecí lhůty. Za to odmítla tvrzení žalobkyně, že by snad žalovaná nehodlala účtované přepravné zaplatit úmyslně, a to argumentem o tom, že jedinou podmínkou úhrady byla oprava fakturace. 10. Odvolací soud projednal odvolání žalobkyně, přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně a dospěl k závěru, o jeho správnosti. Protože soud prvého stupně pro své rozhodnutí provedl dostatečné dokazování k objasnění závazkového vztahu mezi účastníky a k okolnostem, za nichž byla objednána, realizována a následně fakturována přeprava, mohl pak následně tento obchodní vztah také správně právně posoudit s odkazem na příslušná ustanovení, především Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, publikované ve vyhl. č. 11/1975 Sb. (dále jen CMR) a současně se zcela správně zabýval ve vztahu k požadovanému zaplacení přepravného tím, zda tento nárok byl či nebyl promlčen. Správně soud prvého stupně vyřešil otázku aplikace jednoroční lhůty podle článku 32 bod 1, věta prvá CMR, když platí, že tato lhůta se vztahuje nejen k těm nárokům, které výslovně upravuje CMR, ale ke všem nárokům vzniklých z přeprav prováděných v režimu této úmluvy (srov. s 32 Odo 53/2002). Současně odvolací soud také považuje za správný názor soudu prvého stupně o tom, že nebylo namístě používat tříletou promlčecí lhůtu podle článku 32 bod 1, věta druhá a třetí CMR, neboť tato část úpravy Úmluvy se zcela bezpochyby vztahuje ke ztrátám či poškození přepravovaných zásilek, případně k jiným nárokům, u nichž je smysluplné hovořit o úmyslu, případně o hrubé nedbalosti, jak to připouští rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 23 Cdo 2702/2012. Jde-li ale o prosté zaplacení přepravného, nemají podle přesvědčení odvolací soudu okolnosti, za nichž objednatel přepravy neprovede úhradu, význam. I nad rámec této právní úvahy dodává odvolací soud, že ze zjištěných okolností projednávané věci nelze dovodit, že by se žalobkyni podařilo prokázat, že by se žalovaná snažila úmyslně vyhnout úhradě přepravného. Tento úmysl spojovat s tím, že žalovaná snažila dosáhnout změny fakturace tak, aby fakturace odpovídala následně skutečně realizovaným platbám. Z faktur vystavených 22.10.2018, 23.10.2018, 29.10.2018 a 5.11.2018 ve spojení s objednávkami vyplývalo, že lhůta splatnosti v trvání 7 dnů byla spojena se skontem ve výši 3 %, a nedošlo-li k úhradě v této lhůtě splatnosti, v takovém případě mělo být podle objednávky placeno ve lhůtě splatnosti 60 dnů bez takzvaného skonta. Takto realizovaným objednávkám fakturace skutečně neodpovídala a nepřipouštěla žalované možnost výhody skonta realizovat a provést úhradu v kratší lhůtě splatnosti, anebo této výhody nevyužít a provést úhradu přepravy v delší lhůtě, ale v plné ceně. Jestliže žalovaná v tomto smyslu, byť zpětně, požadovala úpravu obchodních vztahů a úpravu fakturace, byl takový požadavek legitimní, resp. pro žalobkyni srozumitelný a nic žalobkyni nebránilo, aby fakturace byla opravena, anebo nároky na zaplacení přepravného byly uplatněny před soudem v jednoroční promlčecí lhůtě podle článku 32 bod 1, věta prvá CMR. Bez významu bylo, zda motivem bylo nějaké vnitřní rozhodnutí žalované a nebo nějaká snaha ovl