27 CO 8/2022-143 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem určil, že po zůstaviteli [jméno] [příjmení], narozeném dne [datum] a zemřelém dne [datum], nedědí žalovaná [jméno] [příjmení] (výrok I.) ani žalovaný 2/ [jméno] [příjmení] (výrok II.). Řízení o návrhu žalobce a) na určení dědiců místo žalovaných soud prvního stupně zastavil (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení žalobců rozhodl tak, že žalovaní jsou povinni každý z jedné poloviny nahradit žalobci a) náklady řízení ve výši 900 Kč a žalobci b) náklady řízení ve výši 26 289 Kč (výrok IV.). 2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobce a) podanou žalobou domáhal vyloučení žalovaných rodičů zůstavitele [jméno] [příjmení] z dědické způsobilosti po něm s tím, aby soud místo nich určil dědice. Žalobce a), který byl bratrem zůstavitele, poukázal na skutečnost, že zůstavitel nezanechal závěť, nebyl ženatý a neměl potomky. Pozůstalostní řízení je vedeno u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaní jako rodiče zůstavitele i žalobců závažným způsobem zanedbávali výchovu dětí, které nechávali doma samotné ve špatných hygienických podmínkách a byli na ně hrubí. Tehdy nezletilým dětem byla nařízena ústavní výchova. Rodiče se o děti nezajímali ani po ukončení ústavní výchovy. 3. Žalobce b) se samostatně podanou žalobou, která byla před spojením věcí na základě usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 11. 2020, č.j. 16 C 268/2020-16, vedena u stejného soudu pod sp. zn. 6 C 263/2020, domáhal rovněž vyloučení žalovaných rodičů z dědické způsobilosti po zesnulém [jméno] [příjmení]. Tvrdil, že oba žalovaní spáchali proti zůstaviteli úmyslné trestné činy podle § 212, § 213 a § 217 trestního zákona. Žalovaná 1/ konkrétně nezajistila u dětí dodržování základní hygieny, neposílala je do školky či do školy, nechávala malé děti zamčené v bytě i několik hodin bez dozoru, byla na ně hrubá, tělesně je trestala a nezajímala se o ně ani po nařízení ústavní výchovy. Děti chodily s matkou v roce [rok] v době nařízené karantény po městě. 4. Žalovaná 1/navrhla žalobu zamítnout, protože nelze zaměňovat důvody pro nařízení ústavní výchovy se zbavením rodičovské odpovědnosti a trestnou činností. Zdůraznila, že se nikdy nedopustila trestného činu vůči zůstaviteli a nebyla trestně stíhaná pro jednání proti němu. 5. Žalovaný 2/ rovněž s žalobou nesouhlasil, neboť také nikdy nebyl zbaven rodičovské odpovědnosti a odsouzen za trestný čin proti zůstaviteli. Prostřednictvím svého opatrovníka, který mu byl ustanoven usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 11. 2020, č.j. 16 C 268/2020-16, vyslovil domněnku, že civilní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu. 6. Okresní soud provedl dokazování listinnými důkazy. Z rozsudků Okresního soudu v Náchodě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [spisová značka], zjistil, že v roce [rok] byla nařízena ústavní výchova mj. i nezletilého [jméno] [příjmení] poté, co děti byly vážně nemocné, matka nedodržovala lékařská nařízení a děti nechávala zamčené v bytě bez dozoru. Podkladem pro rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy byly zprávy MNV v [obec] ze dne [datum] a OÚNZ v [obec] ze dne [datum], ze kterých vyplynulo, že žalovaná nedodržovala čistotu a hygienu a nezletilé děti, kterým v té době byly tři a čtyři roky, nechávala samotné v uzamčeném bytě. V době, kdy děti měly [anonymizováno], tak s nimi matka chodila po městě. Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byla ústavní výchova v roce [rok] zrušena poté, co byly u matky zajištěny podmínky péče o děti. Z opisů z evidence rejstříku trestů soud prvního stupně zjistil, že ani jeden ze žalovaných nebyl odsouzen za trestný čin vůči zůstaviteli. Ze zpráv Dětského domova [obec] z období let [rok] – [rok] vyplynulo, že děti byly v dětském domově umístěny od roku [rok]. Rodiče se o ně nezajímali a výživné dlouhodobě neplnili. V roce 1991 nepřišla na děti žádná platba výživného. Žalovaná při stanovené povinnosti platit zůstaviteli výživné ve výši 40 Kč měsíčně dlužila ke konci roku 1994 výživné v celkové výši 1 860 Kč. 7. Okresní soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že žalovaní se o zůstavitele po dobu jeho pobytu v Dětském domově [obec] nezajímali a výživné až na výjimky nehradili. Pokud jde o žalovanou 1/, tak bylo prokázáno, že vyživovací povinnost neplnila po dobu téměř čtyř let. Navíc zůstavitele a jeho bratry v letech 1975 a 1976 opakovaně samotné zamykala v bytě, anebo naopak s nemocnými dětmi chodila po městě, ačkoliv dětem byla nařízena karanténa. Lékařskou péči dětem zajišťovala až pod hrozbou finančního postihu. 8. Okresní soud posoudil věc podle ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále„ obč. zák.“), neboť k dědické nezpůsobilosti nedochází smrtí zůstavitele, ale nežádoucím chováním potencionálního dědice vůči zůstaviteli. Nelze tedy použít přechodné ustanovení § 3060 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „občanský zákoník“), o tom, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele, nýbrž ustanovení, které stanoví, že právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy. Podle § 469 obč. zák. nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu zůstavitelovy poslední vůle. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil. Není přitom rozhodné zda ten, kdo má dědit, byl za úmyslný trestný čin proti zůstaviteli odsouzen. Ustanovení § 469 obč. zák. totiž stanovení zánik dědické způsobilosti již spácháním úmyslného trestného činu. Soud je sice v řízení o dědictví vázán rozhodnutím příslušného orgánu, pokud bylo vydáno (§ 135 odst. 1 občanského soudního řádu, dále „o.s.ř.“), jestliže však vydáno nebylo, tak tuto otázku řeší v dědickém řízení jako předběžnou (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Soud prvního stupně tyto své úvahy podpořil i judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3074/2015 a sp. zn. 21 Cdo 106/2021. 9. Z provedeného dokazování měl okresní soud za prokázané, že se oba žalovaní vůči zůstaviteli dopustili úmyslného zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. Není přitom zřejmé, že by zůstavitel některému ze žalovaných jejich chování odpustil. Žalovaná 1/ úmyslně zanedbávala vyživovací povinnost ve formě naturální i finanční. Mezi lety [rok] a [rok] několikrát nezajistila dohled nad tehdy tříletým zůstavitelem, nepečovala o jeho zdraví a čistotu a v době nařízené karantény z důvodu onemocnění [anonymizováno] s ním chodila po městě. Přestože byla žalované 1/ soudem uložena vyživovací povinnost ve finanční formě, tak ji po dobu 46,5 měsíců neplnila. Soud prvního stupně shledal jako žádoucí i z hlediska mravního (srov. § 3 odst. 1 obč. zák.), aby oba žalovaní byli vyloučeni z dědění po zůstaviteli, protože se žádným způsobem nezasloužili o to, že zůstavitel případně za svého života nabyl nějaký majetek. 10. Pokud jde o návrh žalobce a), aby soud určil, kdo je dědicem místo žalovaných, tak okresní soud řízení o tomto návrhu zastavil podle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek své pravomoci rozhodovat o otázce v civilním sporném řízení a podle § 83 odst. 1 o.s.ř. pro překážku věci zahájené, neboť o osobě dědice se rozhodne v pozůstalostním řízení, které je u Okresního soudu ve Svitavách vedeno pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]. 11. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce a) nebyl zastoupen, proto mu byla podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. přiznána náhrada za tři procesní úkony v celkové výši 900 Kč. Žalobci b), který byl zastoupen advokátem, náleží podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7, § 8 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále„ advokátní tarif“), odměna za šest úkonů právní služby, a dále náhrada hotových výdajů, cestovné a náhrada za promeškaný čas, to vše v celkové výši 26 289 Kč Okresní soud uložil žalovaným povinnost nahradit žalobcům náklady řízení rovným dílem, neboť žalovaní nejsou nerozlučnými společníky. 12. Žalovaná 1/ podala proti výrokům I. a IV. rozsudku soudu prvního stupně včas odvolání. V odůvodnění odvolání uvedla, že sice lze souhlasit s postupem okresního soudu, který se jako předběžnou otázku zabýval tím, zda žalovaná vůči zůstaviteli spáchala úmyslný trestný čin, nicméně zároveň namítala, že okresní soud k vyřešení této otázky neprovedl potřebné dokazování, jeho zjištění nejsou dostatečná a závěry působí nepřesvědčivě. Soud prvního stupně se v podstatě omezil na konstatování části opatrovnického spisu Okresního soudu v Náchodě z roku [rok] a nevyslechl ani žalovanou, která se měla podle závěru okresního soudu dopustit trestného činu proti zůstaviteli. Z lis