16 CO 182/2022-311 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem okresního soudu) domáhal po žalované (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 9 765 Kč) zaplacení částky 1 067 826 Kč s příslušenstvím a placení částky 19 552 Kč měsíčně od května [rok] do budoucna z titulu odpovědnosti žalované za nemoc z povolání – syndrom karpálních tunelů. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán od [datum] jako strojní zámečník, později jako strojník úpraven (rovnač) ve válcovně. Podle lékařského posudku ze dne [datum] žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce pro nemoc z povolání a ke dni [datum] s ním žalovaná z tohoto důvodu rozvázala pracovní poměr dohodou. Ode dne [datum] byl žalobce veden úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání a později nastoupil do jiné méně placené práce. Žalobci tedy vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaná, resp. vedlejší účastník při výpočtu této náhrady od pravděpodobného výdělku před vznikem škody ve výši 28 890 Kč odečítá výdělek, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla údajně zajištěna, a domáhal se placení této náhrady ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem před vznikem škody a částkou odpovídající 75 % minimální mzdy, resp. následně skutečně dosahovanému výdělku, jenž korespondoval s minimální mzdou. Žalobce tvrdil, že žalovaná mu žádné konkrétní pracovní místo nenabídla, ani nezajistila. Teprve z předžalobní korespondence se dozvěděl, že mu mělo být nabídnuto místo balení a expedice a že tuto nabídku bez vážného důvodu odmítl. Ve skutečnosti však žádnou konkrétní nabídku od žalované nedostal a žalovaná jej nepoučila o tom, že bude-li si hledat novou práci sám, vystaví se riziku snížení renty. Popis pracovního místa„ na divizi automatizace“ v zápisu z jednání ze dne [datum] je zcela vágní, protože z něj není zřejmé, o jakou konkrétní pozici se má jednat. Uvedený zápis z jednání proto neprokazuje nabídku konkrétní práce. Žalobce dne [datum] podstoupil pohovor s vedoucí personalistkou [titul] [příjmení], která mu řekla, že žalovaná není povinna mu nabídnout jinou práci a že si práci může najít sám, ale že by pro něj jedno místo měli. Blíže ovšem toto místo nespecifikovala. Žalobce odpověděl, že pokud si místo může najít sám, pak tak učiní, protože preferuje práci blíže svému bydlišti s ohledem na péči o syna. [titul] [příjmení] jej o následcích takového rozhodnutí vůbec nepoučila. Dokonce mu řekla, že bude-li mít v práci, kterou si sám najde, nižší mzdu než dříve u žalované, pojišťovna mu rozdíl doplatí. Domnělá nabídka ze strany [titul] [příjmení] tak nezahrnovala informaci o konkrétní pracovní pozici, tj. druhu práce, místu výkonu práce, dni nástupu do práce ani o mzdových podmínkách. Žalobce se tudíž ani nemohl kvalifikovaně rozhodnout, zda nabídku přijme nebo ne. Zápis z jednání podepsal v domnění, že jde jen o projednání způsobu ukončení pracovního poměru a poskytnutí odstupného, nepředpokládal, že z něj následně bude žalovaná dovozovat údajné odmítnutí takto obecně nabízeného pracovního místa. Měla-li žalovaná skutečně v úmyslu nabídnout žalobci jinou práci, měla jej poučit také o následcích odmítnutí této práce a případně se snažit řešit jeho rodinnou situaci posunutím pracovní doby. Pohovor u personalistky však u žalobce vyvolal dojem, že je bez rozdílu, nabídne-li mu práci stávající zaměstnavatel nebo pokud si najde práci sám, čímž žalobce uvedla v omyl. Žalovaná tak naprosto selhala při plnění své povinnosti podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce převést zaměstnance, který nemůže dosavadní práci konat ze zdravotních důvodů, na jinou vhodnou práci. K tomu mohla žalovaná přistoupit i bez žalobcova souhlasu. V této souvislosti žalobce ponechal na úvaze soudu, zda není na místě aplikovat § 265 odst. 2 zákoníku práce. 2. Žalovaná a vedlejší účastník navrhli zamítnutí žaloby, přičemž namítali, že žalobce byl seznámen s tím, že na úseku automatizace je pro něj vhodné pracovní místo. Tuto nabídku žalobce, aniž by žalované umožnil jej blíže seznámit s pracovištěm a detailním obsahem jeho možné budoucí práce, odmítl z osobních důvodů s tím, že ode dne [datum] převzal péči o svého nezletilého syna, kterého musí vodit do školky v [obec] [část obce]. Jedná se o osobní důvod, který nijak nesouvisí s nemocí z povolání. Nabídnutou práci by žalobce vykonával na stejném místě jako dosavadní práci. Je proto na místě zohledňovat při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tzv. opomenutý výdělek ve výši 27 529 Kč, tj. výdělek, kterého žalobce mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Není povinností zaměstnavatele nad rámec učinění nabídky vhodného pracovního místa zaměstnance seznamovat s následky odmítnutí zajištěné práce. Žalobce v daném případě jednoznačně a srozumitelně projevil svou svobodnou vůli, že je pro něj zaměstnání v místě mu nabízeném s ohledem na osobní důvody neakceptovatelné. Žalovaná připravila celý sled úkonů, jež měly vést k zařazení žalobce na nabízené pracovní místo. Žalobce tento proces hned na počátku ukončil. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem částečně zastavil řízení co do částky 9 765 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 1 067 826 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a dále od právní moci rozsudku do budoucna částku 19 552 Kč měsíčně, vždy do 13. dne kalendářního měsíce pozadu, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší [anonymizováno] let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění (výrok II), dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 18 180 Kč (výrok IV) a současně žalobce zavázal zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 11 029 Kč (výrok V). 4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná žalobci zajistila jinou vhodnou práci„ elektromechanika“, kterou žalobce odmítl, protože si nové působiště chtěl najít sám a v místě svého bydliště tak, aby mohl svého nezletilého syna vodit do školky. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně zdůraznil, že zákoník práce nezakotvuje právní povinnost zaměstnavatele adresovat zaměstnanci formální nabídku na uzavření nové pracovní smlouvy, jež by musela obsahovat všechny podstatné náležitosti nové pracovní smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jejím jednoduchým a nepodmíněným přijetím (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 1731 a 1732 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 271b odst. 5 zákoníku práce totiž nehovoří o nabídnutí, nýbrž pouze o zajištění jiné práce. I to je přitom pouhým právem, nikoli povinností zaměstnavatele. Žalovaná tak učinila, protože pro žalobce skutečně zajistila jiné místo a domluvila mu schůzku, kde s ním měl být blíže obeznámen. Tato práce byla skutečná a žalobce k ní byl zdravotně i odborně způsobilý. Šlo tedy o seriózní, nikoli simulované, zajištění jiné práce. Legální výraz zajištění má jiný význam, než nabídnutí. Jde o reálné, faktické vyhledání jiné práce a zjednání možnosti do ní nastoupit. To žalovaná učinila. Je přirozené, že pokud posléze zaměstnanec projeví o tuto jinou práci vážný zájem, v určitou chvíli dojde i k formální nabídce ve smyslu výše naznačeném. To ovšem neznamená, že by žalované v době před [datum] vznikla právní povinnost takovou nabídku žalobci adresovat. I kdyby ovšem zákoník práce takovou povinnost stanovil, neznamenalo by to, že nabídce nemohlo předcházet neformální předsmluvní jednání. A žalobce sám proces, jenž mohl vést k uzavření smlouvy, na samém začátku zastavil oznámením, že si chce práci najít v místě svého tehdejšího bydliště kvůli nezletilému synovi. Právě proto strany v jednání nepokračovaly, což připustil a chápal i žalobce. Žalobce netvrdil ani nevypověděl, že by jej snad [titul] [příjmení] nutila či nepřímo naváděla k tomu, aby šel pracovat jinam. Netvrdil ani nevypověděl, že by se sám aktivně zajímal o mzdu, konkrétní náplň práce či jiné podmínky alternativní práce. Navíc měl od [anonymizováno] do [datum] čas si věc ještě jednou promyslet. Svůj názor přesto nezměnil. Žalobce se dále mýlí v názoru, že žalované vznikla povinnost učinit formální nabídku v rámci povinnosti převést jej na jinou práci ve smyslu § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Není-li totiž zaměstnanec zdravotně způsobilý konat dosavadní práci pro nemoc z povolání, má zaměstnavatel dvě možnosti: převést jej na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikačním předpokladům (§ 41 odst. 6 zákoníku práce), anebo s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Tuto volbu není soud oprávněn přezkoumávat. Může-li zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr výpovědí, tím spíše tak mohou učinit obě strany dohodou, jak se tomu stalo v projednávané věci. Podle názoru okresního soudu nelze aplikovat ani § 265 odst. 2 zákoníku práce, poněvadž předmětem řízení byl nárok na náh