16 Co 190/2024-41 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobou podanou dne 22. 11. 2023 se žalobce jako zaměstnanec proti žalované jako své někdejší zaměstnavatelce domáhal vydání potvrzení o zaměstnání se zdůvodněním, že dne 31. 8. 2023 obdržel od žalované výpověď ze svého pracovního poměru obchodního zástupce, a to z organizačních důvodů podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce). Dne 28. 10. 2023 mu žalovaná poslala e-mail s tím, že jsou „výpovědi“ neplatné, poněvadž žalobce řádně nezkontroloval jejich náležitosti. V textu výpovědi je uvedeno, že za žalovanou jednají oba jednatelé. Žalovaná žalobci potvrzení o zaměstnání ani na jeho žádost nevydala a místo něj mu dne 14. 11. 2023 doručila okamžité zrušení pracovního poměru pro neomluvenou absenci v práci od 1. 11. 2023 do 10. 11. 2023.2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na její neurčitost a nevykonatelnost jejího petitu, který postrádá konkrétní údaje, jež by potvrzení o zaměstnání mělo obsahovat. Žalobcův pracovní poměr ovšem nebyl rozvázán výpovědí, nýbrž teprve okamžitým zrušením ze dne 10. 11. 2023.3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost předat žalobci potvrzení o zaměstnání ohledně pracovního poměru podle pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2013 ukončeného výpovědí žalované ze dne 31. 8. 2023 podle § 52 písm. c) zákoníku práce ke dni 31. 10. 2023, a to s náležitostmi podle § 313 odst. 1 zákoníku práce (výrok I.) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl přitom ke skutkovým zjištěním, že mezi žalobcem a žalovanou byla dne 1. 4. 2013 uzavřena pracovní smlouva, na jejímž základě vykonával žalobce pro žalovanou práci obchodního zástupce. Žalovaná dala žalobci dne 31. 8. 2023 výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce s tím, že pracovní poměr skončí dnem 31. 10. 2023. Žalobce výpověď dne 31. 8. 2023 převzal. Žalovaná mu poté poslala e-mail, podle nějž je výpověď neplatná, neboť za společnost mají správně jednat dva jednatelé. Žalobce následně žalovanou vyzval k vydání potvrzení o zaměstnání s tím, že pracovní poměr byl rozvázán výpovědí. Žalovanou zastupuje každý jednatel samostatně, přičemž požadavek společného zastupování obou jednatelů je upraven pouze pro specifické případy, mimo jiné uzavírání pracovněprávních smluv.4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 51 odst. 1 a 313 odst. 1 zákoníku práce a dospěl k závěru, že pracovní poměr skončil na základě výpovědi ke dni 31. 10. 2023, přičemž v dané souvislosti vznikla žalované povinnost předat žalobci potvrzení o zaměstnání, jehož náležitosti zakotvuje § 313 odst. 1 zákoníku práce. Jelikož žalovaná tuto povinnost nesplnila, ocitla se v prodlení a žalobce podal žalobu důvodně. Výpověď z pracovního poměru není smlouvou, nýbrž jednostranným právním jednáním a proto zde mohl žalovanou zastoupit i jen jeden jednatel. Navíc jsou na výpovědi stejně umístěny dva podpisy osob, jednajících za žalovanou. V tomto případě by žalovaná mohla sama způsobit neplatnost výpovědi pro nedostatek zastoupení; pak by ovšem bylo nutno uvážit rozpor takového následku s dobrou vírou žalobce a také otázku, zda má žalovaná právo namítnout neplatnost, kterou sama vyvolala. Měla-li žalovaná za to, že je výpověď neplatná, nic jí nebránilo v podání žaloby na neplatnost. Žaloba podána nebyla.5. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě úplného zamítnutí žaloby, v němž částečně zopakovala dosavadní argumenty a dodala, že prvostupňový soud nerozhodl o celém předmětu řízení, poněvadž nespecifikoval, které zákonem předvídané údaje podle § 313 odst. 1 zákoníku práce má potvrzení obsahovat a zároveň objektivně nelze rozsudek splnit v rozsahu ust. 313 odst. 1 písm. f) zákoníku práce, podle nějž „je zaměstnavatel povinen vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání a uvést v něm … údaje o započitatelné době zaměstnání v I. a II. pracovní kategorii za dobu před 1. lednem 1993 pro účely důchodového pojištění,“ protože žalobcův pracovní poměr byl založen až v roce 2013. Žalovanou měli při podání výpovědi zastoupit oba jednatelé a vzhledem k tomu, je že oblast pracovního práva postavena na ochraně zaměstnance, i výpověď z pracovního poměru musí být podána oběma jednateli.6. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že obsah potvrzení o zaměstnání je odpovědností zaměstnavatele a není možné ani přirozené, aby musel zaměstnanec aktivně požádat o určitý obsah potvrzení.7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.9. Odvolací soud se plně ztotožňuje i s právním hodnocením případu podaným prvostupňovým soudem, k němuž dodává, že důvod rozvázání pracovního poměru není zákonnou náležitostí potvrzení o zaměstnání ve smyslu § 313 odst. 1 zákoníku práce a proto nemohou mít odlišné názory zaměstnance a zaměstnavatele na tento důvod naprosto žádný vliv na vznik ani trvání právní povinnosti zaměstnavatele potvrzení zaměstnanci vydat. V potvrzení může být za účelem posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti uvedeno, že byl pracovní poměr ukončen pro zvlášť hrubé porušení pracovněprávních povinností zaměstnance – ale pouze na jeho žádost, kterou ovšem žalobce nepodal, k čemuž pochopitelně ani neměl důvod (§ 313 odst. 2 zákoníku práce). Již proto bylo odvolání neopodstatněné. Dále, aby bylo možno na rozvázání pracovního poměru pohlížet jako na de iure neplatné, musí být jeho neplatnost určena pravomocným rozsudkem soudu. Aby zaměstnavatel či zaměstnanec mohl takového rozsudku dosáhnout, musí do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit, uplatnit neplatnost žalobou (§ 72 z. p.). Tato lhůta je prekluzivní,[footnoteRef:1] což znamená, že právo jejím uplynutím zaniká, k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 4 z. p. ve spojení s § 654 odst. 1 o. z.). Není-li pravomocným rozsudkem určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, pohlíží na ně právní řád jako na platné. Uplyne-li prekluzivní lhůta marně, je již takový rozsudek nedosažitelný, pročež bude na včas nezpochybněné rozvázání nahlíženo provždy jako platné, a to i kdyby v okamžiku učinění takového právního jednání existovaly důvody jeho neplatnosti.[footnoteRef:2] Právě proto již nesmí soud v jiném řízení zkoumat otázku (ne)platnosti takového rozvázání pracovního poměru ani jako otázku předběžnou.[footnoteRef:3] Argumenty žalované stran zákonného způsobu zastoupení jednatelem tak byly irelevantní, jestliže ani netvrdila, že by podala žalobu na neplatnost výpovědi, podle níž měl přitom žalobcův pracovní poměr zaniknout dříve, než podle okamžitého zrušení.[footnoteRef:4] Pracovní poměr tudíž zanikl uplynutím výpovědní doby, nikoli teprve okamžitým zrušením. Jen na okraj lze dodat, že je výpověď nejen podepsána dvěma osobami (soudě podle jejího srovnání s podpisem jediného jednatele na plné moci pro advokáta žalované), ale v jejím záhlaví jsou jako jednající osoby – jak správně podotkl žalobce – uvedeni dva jednatelé, takže argument žalované ani nedává rozumný smysl. Nakonec je v tomto kontextu vhodné zdůraznit, že kdyby měla být (zcela hypoteticky) výpověď neplatná, mohl by se takový právní následek snadno ocitnout v rozporu s § 19 odst. 3 zákoníku práce, podle kterého nemůže být „neplatnost právního jednání zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.“ Odpovědnost za vyplnění potvrzení o zaměstnání správnými údaji má výhradně zaměstnavatel, což znamená, že zaměstnanec není povinen specifikovat žádoucí obsah potvrzení, To platí i pro soud. Není pravdou, že by byl napadený rozsudek nevykonatelným kvůli tomu, že žalobcův pracovní poměr nesplňuje hypotézu § 313 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Tato okolnost pouze znamená, že potvrzení prostě nemusí tuto náležitost zahrnovat. [1: Viz rozsudek Nejvyššího soudu dne 7. 4. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4075/2019] [2: Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 339/2013, jeho usnesení ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3138/2014, či rozsudek ze dne 11. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4818/2014.] [3: tamtéž] [4: Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3197/2016.]10. Z těchto důvodů odvolací soud výrokem I. napadený rozsudek ve výroku I. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.) ve správném znění, že je žalovaná povinna žalobci vydat potvrzení o zaměstnání. Věcně správným byl též výrok II., na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje a který tudíž výrokem II. potvrdil.11. Žalobce by