57 Co 252/2024-73 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. , hodnota, o velikosti 0+1 nacházející se v 1. nadzemním podlaží bytového domu č. p. , číslo, , č. or. , číslo, , na , adresa, , obec , adresa, (dále též jen „byt“), a to do 15 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok I) a nahradit žalobkyni náklady řízení zaplacením 14 309 Kč (výrok II).2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy ze dne , datum, vznikl nájemní poměr k bytu, který byl sjednán na dobu určitou do 14. 12. 2014 s tím, že dodatky č. 1 až 17 byly postupně prodlužovány do 14. 6. 2023. Ve všech případech bylo vyloučeno užití § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 1723, 2201, 2285 a 1040 o. z. s tím, že aktivně věcně legitimované žalobkyni (vlastnici bytu) poskytl ochranu jejího vlastnického práva, do kterého žalovaný zasahuje užíváním bytu, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájemní poměr zanikl uplynutím doby 14. 6. 2023.4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný. Rozsudek napadl zcela. Odvolací argumentací brojil proti smluvnímu vyloučení § 2285 o. z., které je s ohledem na skutečnost, že nájemní poměr byl opakovaně prodlužován po dobu 9 let, věku a podlomenému zdraví žalovaného, který nemá právní vzdělání a jehož pozice slabší smluvní strany má být chráněna, rozporné s dobrými mravy. Dále se vzhledem ke své nemajetnosti a odkázanosti na dávky z celospolečenských zdrojů domáhal moderace přísudku. Navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žaloba bude zamítnuta.5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, a nadto dodala, že žalovaný jí aktuálně dluží za užívání bytu 76 210 Kč. Navrhla, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen.6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.7. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit její byt výše specifikovaný (srov. bod 1 odůvodnění), který žalovaný užívá, aniž by mu k tomu svědčil právní důvod, neboť nájem bytu skončil uplynutím doby.8. Žalovaný v procesní obraně nesouhlasil s důvody „výpovědi“, a proto „podal žalobu na pana , jméno FO, “.9. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].10. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.11. Závěr soudu prvního stupně o tom, že v posuzované věci je namístě poskytnout žalobkyni ochranu vlastnického práva, do nějž žalovaný neprávem zasahuje [nájem skončil uplynutím doby a nebyl (nemohl být) obnoven], je správný. Ochranu vlastnického práva žalobkyni je namístě poskytnout prostřednictvím vindikační žaloby (§ 1040 o. z.) [k tomu, že ochrana vlastnického práva formou vindikační a negatorní žaloby je založena na stejných principech, jako tomu bylo v rámci právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, nebo ze dne 10. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5487/2015, a proto lze vycházet z ustálené rozhodovací praxe relevantní předchozí právní úpravu vykládající (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98); rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz].12. Požadavek žalobce na vyklizení není uplatněn v rozporu s dobrými mravy, potažmo nepředstavuje zjevné zneužití práva (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z.).13. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatněn v rozporu s dobrými mravy, případně představuje zneužití práva má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona [srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, které je (byť přiměřeně) využitelné i v poměrech současné právní úpravy (k tomu, že judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v § 2 odst. 3 a § 8 o. z. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 559/2018)]. O takovou situaci v posuzované věci vskutku nejde. Žalovaným tvrzené okolnosti nenaplňují zcela mimořádný případ. Vyjádřeno jinak, v posuzované věci žalobkyně nezneužívá svého práva, tedy nechová se pozitivním právem zdánlivě dovoleně, jímž se ovšem snaží dosáhnout výsledku nedovoleného. Materiálně toto jednání (uplatnění reivindikační žaloby) nevede ke zřejmé křivdě [nejde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím)].14. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.15. Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je zásada úspěchu ve věci zakotvená v § 142 odst. 1 o. s. ř. Stanoví, že ten, kdo důvodně uplatnil nebo bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, který spor ztratil. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí sporného řízení musí soud přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř. umožňující tuto zásadu v konkrétním výjimečném případě prolomit, ospravedlňují-li to důvody zvláštního zřetele hodné.16. Ustanovení § 150 o. s. ř. tak slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby účastník – v poměrech posuzované věci žalobkyně –, která důvodně uplatnila své subjektivní právo, obdržela náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložila. K tomu lze připomenout, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu taktéž tuto výjimku z obecného pravidla vykládá restriktivně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.17. Standardy konsolidovaného judikaturního výkladu shledávají rozhodná hlediska (důvody hodné zvláštního zřetele) v majetkových, sociálních a osobních poměrech v řízení neúspěšného účastníka, jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i v tzv. okolnostech případu, procesním chováním stran, důvodech neúspěchu strany náhradově povinné a případně i v dalších konkrétních okolnostech (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3448/11) - předně se upínají k předprocesním okolnostem.18. Odvolací soud nemůže přisvědčit názoru žalovaného, že v souzené věci by bylo nespravedlivé, aby žalobkyně, která měla v řízení úspěch, nesla své náklady. Konkrétní okolnosti posuzované věci, které mají spočívat toliko v nemajetnosti žalovaného, nepředstavují výjimečný případ, pro který by měla být prolomena základní zásady ovládající rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, a to zásady úspěchu ve věci.19. Protože soud prvního stupně nepochybil ani ve výroku o náhradě nákladů řízení a lhůtě k plnění, na jeho zdůvodnění lze odkázat, byl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako správný potvrzen.20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobkyně byla úspěšná i v odvolacím řízení, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady z odměny a pau