8 Co 188/2024-52 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 103.354 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl žalobu na stanovení povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 5.423,87 Kč, částku 1.309,79 Kč, 14,9% roční úrok z částky 108.777,87 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, 15 % roční úrok z prodlení z částky 108.777,87 Kč od 25. 11. 2023 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 6.794 Kč (odstavec II. výroku). Dále rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 3.331 Kč (odstavec III. výroku).2. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že rámcovou smlouvou č. , hodnota, , uzavřenou dne , Anonymizováno, , byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena dohoda o vedení běžného účtu a používání platební karty. Dodatkem č. 6 k rámcové smlouvě, uzavřeným dne , Anonymizováno, , byla mezi účastníky dohodnuta bankovní služba – úvěr spočívající v poskytnutí částky 110.474 Kč, kdy částka 42.698 byla určena ke splacení předchozích dluhů žalovaného u společnosti , právnická osoba, ve výši 12.000 Kč a u žalobkyně ve výši 30.698 Kč. Částka 67.776 Kč pak nebyla vázána žádným účelem. Žalovaný se naopak zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 14,9 % ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 1.780 Kč. Dále se pak zavázal hradit pojistné za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 155 Kč měsíčně. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, pak vyplynulo, že žalobkyně poukázala na účet žalovaného částku 110.474 Kč, ze které byly téhož dne uhrazeny dva úvěry žalovaného ve výši 30.162,12 Kč a 12.000 Kč. Z přehledu plateb a splátkového kalendáře bylo zjištěno, že žalovaný na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 7.120 Kč. Výzvou ze dne 16. 11. 2023, odeslanou téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu z poskytnutého úvěru v celkové výši 115.571,87 Kč. Pokud se jedná o prověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, pak žalobkyně v řízení uváděla, že vycházela z informací poskytnutých žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, kdy zde byl uveden jeho příjem ze starobního důchodu ve výši 18.000 Kč měsíčně, další příjem člena domácnosti ve výši 17.500 Kč měsíčně, s tím, že bydlí v nájmu, výdaje na bydlení měly činit 7.500 Kč, měsíční splátky dalších závazků činily 9.500 K, náklady na léky, jídlo a dopravu činily 5.000 Kč a splátky dalších členů domácnosti činily 2.000 Kč měsíčně. Osvědčen pak byl z výpisu z běžného účtu pouze příjem žalovaného. S ohledem na uvedené okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného pouze na základě jeho tvrzení o jeho příjmech a příjmech domácnosti, přičemž však byl ověřen pouze jeho měsíční příjem, výdaje pak nebyly ověřeny vůbec. Pokud snad žalobkyně vycházela ze statistických údajů, pak toto bylo v tomto konkrétním případě poskytnutého konsolidačního úvěru zcela nedostatečné. Poskytovatel úvěru tedy dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V důsledku porušení této povinnosti je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutné považovat úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou a žalovaný je povinen vrátit pouze nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Nesplacenou jistinu je pak dlužník (spotřebitel) povinen vrátit v nové době splatnosti, která odvisí od jeho možností, a to bez dalších smluvených úroků a poplatků.3. Proti tomuto rozsudku, a to do odstavce II. výroku, podala žalobkyně včas odvolání, v němž se domáhala změnit rozsudek tak, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 108.777,87 Kč od 25. 11. 2023 do zaplacení. Namítala, že pravidlo o času plnění zakotvené v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Možnostem spotřebitele může odpovídat i plnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, avšak také jeho možnostem odpovídat nemusí. Obecná a zvláštní úprava pak má společné to, že splatnost pohledávky nemůže předcházet výzvě věřitele. Pokud však možnostem spotřebitele odpovídá splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele bez zbytečného odkladu, má žalobkyně za to, že potud zvláštní právní úprava nevylučuje obecnou a lze je aplikovat se stejným výsledkem. Žalobkyně tak měla za to, že pravidlo o času plnění povinnosti spotřebitele vrátit bezdůvodné obohacení vzniklé z neplatné smlouvy o úvěru se uplatní jen tam, kdy věřitel spotřebitele vyzval k plnění a současně není v možnostech spotřebitele, aby uvedenou pohledávku splnil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Vztah mezi obecnou a zvláštní právní úpravou času plnění lze proto vyjádřit tak, že obecná právní úprava se podpůrně použije tam, kde zvláštní právní úprava nestanoví něco jiného. Zvláštní právní úprava však otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Určení možností spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky, a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty jemu příznivé. Je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh a k těmto tvrzením také navrhnout důkazy. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, tak musí vyplývat z výsledků provedeného dokazovaní. Žalovaný zůstal během celého řízení zcela pasivní a nikterak se k návrhu žalobkyně nevyjádřil, což znamená, že nesplnil svou důkazní povinnost ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. I přesto soud rozhodl tak, že žalobkyni nebyl přiznán nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení, když soud automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení hradit. Pokud tedy žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně svých možností splnění závazku z bezdůvodného obohacení, měl okresní soud v tomto případě postupovat dle obecného pravidla a přiznat žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení.4. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.6. Pokud se týká skutkových zjištění učiněných okresním soudem, na ta krajský soud v plném rozsahu odkazuje, když rozhodující je zjištění, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne , Anonymizováno, , na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 110.474 Kč, kdy tuto částku žalovaný vyčerpal dne 14. 2. 2023, avšak ji řádně neuhradil, když doposud uhradil pouze částku 7.120 Kč. Pokud se jedná o zjištění ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, pak žalobkyně ve vztahu k této skutečnosti, tj. k prověřování příjmů a výdajů žalovaného uvedla, že vycházela z jeho prohlášení v žádosti o úvěr, přičemž měla ověřen pouze jeho příjem ze starobního důchodu ve výši 18.000 Kč měsíčně, jeho výdaje pak neměla jakkoliv doloženy.7. Odvolací soud souhlasí s právním závěrem okresního soudu, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne , Anonymizováno, uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 a násl. o. z., která současně podléhá právnímu režimu zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), byla-li uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem a předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné smlouvy. Současně za správný považuje i závěr okresního soudu o tom, že žalobkyně před uzavřením uvedené smlouvy v rozporu s ust. § 86 ZoSÚ řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 580 a 588 o. z., k níž soud přihlíží z úřední povinnosti. Ostatně proti závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně ničeho nenamítala.8. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru se okresní soud správně zabýval tím, zda a do jaké výše je nároku žalobkyně možno vyhovět z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ z neplatné smlouvy pro porušení povinnosti dle ust. § 86 ZoSÚ vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni jistinu úvěru, a to po zohlednění toho, co žalovaný na předmětnou smlouvu již zaplatil. Žalobkyně v řízení tvrdila a doložila, že poskytla žalovanému úvěr ve výši 110.474 Kč formou výplaty, přičemž žalovaný doposud žalobkyni uhradil částku 7.120 Kč. Okresní soud tedy správně zavázal žalovaného zaplatit částku 103.354 Kč žalobkyni a ve zbývající části byla žaloba správně zamítnuta.9. Poku