15 Co 130/2025-87 — Krajský soud v Ostravě

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 11 668 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 20 388,01 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 307,20 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 176,40 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 383,49 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 11 902,13 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, částky 33 979,99 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 113,18 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 607,01 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 033,99 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 13 593,51 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částek 29 396,01 Kč a 36 639,99 Kč s úrokovým příslušenstvím s tím, že společnost , právnická osoba, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela se žalovaným dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dne 5. 5. 2022 na částku 15 000 Kč vyplacenou žalovanému téhož dne v hotovosti, na kterou však žalovaný uhradil dosud pouze částku 5 992 Kč a dne 19. 12. 2021 na částku 25 000 Kč vyplacenou žalovanému také téhož dne v hotovosti, na kterou žalovaný dosud uhradil částku 22 340 Kč. Žalobkyně tvrdila, že její předchůdkyně posoudila v každém z obou případů s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil pouze částečnou důvodnost žaloby, a to z titulu nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti obou smluv o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na okolnost, že předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost s odbornou péčí zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný je tak povinen vrátit žalobkyni pouze rozdíly mezi poskytnutou jistinou úvěru a dosud zaplacenou částkou, tedy u první smlouvy uzavřené dne 5. 5. 2022 se jedná o částku 9 008 Kč a u druhé smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2021 o částku 2 660 Kč. Dohromady tedy o částku 11 668 Kč, k jejímuž zaplacení okresní soud zavázal žalovaného ve výroku I. svého rozsudku. A protože dle okresního soudu teprve soud stanovil povinnost žalovaného vrátit jistinu úvěru, nemůže být žalovaný před rozhodnutím soudu v prodlení, a proto žalobkyni za období před rozhodnutím soudu nenáleží nárok na úrok z prodlení (v tomto ohledu okresní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Okresní soud proto žalobu v části přesahující částku 11 668 Kč výrokem II. zamítl. S ohledem na větší procesní úspěch žalovaného pak okresní soud výrokem III. rozhodl, že žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly.2. Proti části výroku II. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 668 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Navíc žalovaný měl dostatečný prostor pro to, aby žalobkyni jistinu úvěru vrátil, jelikož jej žalobkyně vyzvala k vrácení jistiny úvěru již v červnu 2024, přičemž sám nijak netvrdil, že by to nebylo v jeho možnostech a schopnostech.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku II., a to co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 668 Kč od 7. 7. 2024 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 11 668 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je co do základu důvodné.5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti obou smluv o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 11 668 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 11 668 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 7. 2024 do zaplacení.7. Pokud jde o splatnost částky 11 668 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil.8. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy mu byly prokazatelně vyplaceny a ocitly se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tyto částky použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli, a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit.9. Žalovanému byla v případě smlouvy o úvěru uzavřené dne 5. 5. 2022 poskytnuta jistina úvěru ve výši 15 000 Kč ke dni uzavření smlouvy, přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 6. 5. 2022 (dnem následujícím po jejím poskytnutí) vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 15 000 Kč) sníženou následně o částku již zaplacenou (ve výši 5 992 Kč), tedy částku 9 008 Kč. A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 9 008 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (7. 5. 2022) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 7. 5. 2022 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 11,75 % ročně.10. Obdobně pak byla žalovanému v případě smlouvy o úvěru uzavřené dne 19. 12. 2021 poskytnuta jistina úvěru ve výši 25 000 Kč rovněž ke dni uzavření smlouvy, přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen také v tomto případě jistinu úvěru vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť ani v tomto případě netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 20. 12. 2021 vznikla povinnost vrátit rozdíl mezi jemu vyplacenou jistinou úvěru (ve výši 25 000 Kč), která byla následně snížena o platby žalovaného ve výši 22 340 Kč. Žalovaný tak je povinen vrátit žalobkyni částku 2 660 Kč. A protože tak žalovaný dosud neučinil,