57 Co 298/2024-167 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zastavil řízení co do částky 82 146 Kč (výrok I) a uložil žalované povinnost jednak zaplatit žalobci částku 258 300 Kč (výrok II), jednak zaplatit žalobci na nákladech řízení 53 506 Kč k rukám jeho zástupce (výrok III), obojí do tří dnů od právní moci rozsudku.2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci, jako právnímu nástupci , jméno FO, , nar. , datum, , byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 27. 3. 2015, č. j. 108 C 1/2012-216, uložena povinnost zaplatit žalované 258 299 Kč na náhradě nákladů řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021, č. j. 57 Co 550/2016-533, kterým byl tento rozsudek okresního soudu potvrzen, byla dále žalobci uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 82 147 Kč. Žalobce uhradil na účet zástupce žalované ve dnech 30. 11. 2021, 1. 12. 2021 a 3. 12. 2021 celkem 258 300 Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, č. j. 25 Cdo 720/2022-559, byly oba tyto rozsudky zrušeny.3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, když odpadl právní důvod, na jehož základě žalobce žalované plnil s tím, že na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že řízení, v němž byly oba rozsudky vydány, doposud nebylo pravomocně skončeno. Požadavek žalobce nelze považovat za předčasný, stejně tak nelze plnění žalobce považovat za zálohu na náhradu nákladů řízení, neboť právním důvodem plnění byla soudní rozhodnutí nikoli smlouva o možné záloze v tom směru, že by se dosavadní plnění považovaly za zálohu na náklady řízení.4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla ve výrocích II a III a domáhala se jeho změny tak, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací argumentací fakticky brojila proti tomu, že okresní soud posoudil nárok žalobce jako bezdůvodné obohacení a nepřihlédl k tomu, že řízení ve věci sp. zn. 108 C 1/2012 doposud nebylo skončeno, nicméně žalované vznikly v důsledku zbytečného sporu vyvolaného žalobcem již nyní nemalé náklady. Je proto přinejmenším předčasné tvrdit, že se žalovaná bezdůvodně obohatila a měla by toto obohacení žalobci vrátit. Částku 258 300 Kč žalobce zaplatil dobrovolně, jednalo se o částečnou úhradu nákladů, které žalované reálně v souvislosti s letitým soudním sporem vznikly. Současně poukázala na nesprávnost výroku III týkající se náhrady nákladů řízení s tím, že kvalifikovaná předžalobní výzva ze dne 29. 2. 2024 k zaplacení 340 446 Kč byla žalobcem zaslána přímo žalované, ačkoli za situace, kdy žalobce věděl, že žalovaná je zastoupena advokátem, měl v souladu s čl. 11 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory, č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), výzvu adresovat zástupci žalované. Odměnu za předžalobní výzvu proto nelze považovat za náklad potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Stejně tak nelze přiznat žalobci náklady v podobě odměny za úkony právní služby spojené s odročením prvního jednání a písemným doplněním tvrzení a označením důkazů, když pokud by žaloba obsahovala veškeré náležitosti a byly k ní připojeny písemné důkazy, jichž se žalobce dovolával, nebylo by nutné odročovat první jednání ve věci a nemusela by proběhnout opakovaná výměna vyjádření procesních stran.5. K jednání odvolacího soudu se žalovaná nedostavila, svoji neúčast řádně omluvila a současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v její nepřítomnosti.6. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen. Zdůraznil, že okamžikem, kdy byly rozsudkem dovolacího soudu zrušeny předchozí pravomocné rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu, zanikl právní titul k plnění přiznaných nákladů řízení a žalované vznikla povinnost tuto částku, co by bezdůvodné obohacení, žalobci vrátit. Další vývoj řízení vedeného u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 108 C 1/2012 je v tom směru zcela irelevantní, stejně jako skutečnost, že žalované již v řízení sp. zn. 108 C 1/2012 vznikly náklady na právní zastoupení. Ani argumentace žalované ve vztahu k nákladům řízení nemůže obstát, když kvalifikovaná předžalobní výzva byla správně zaslána přímo žalované, neboť ve věci bezdůvodného obohacení žalovaná žalobci nesdělila, že by byla právně zastoupena. Ani případné porušení advokátních předpisů by nemělo žádný vliv na právní následky kvalifikované předžalobní výzvy a účelnost tohoto úkonu. Pokud ve věci byla podávána vyjádření a konala se dvě jednání, byla to právě žalovaná, která v řízení před okresním soudem původně zcela negovala, že by jí žalobce cokoliv uhradil a spoléhala na to, že žalobce provedené platby již nedohledá. Pokud by bez dalšího vrátila, co na základě zrušených rozsudků obdržela, k soudnímu sporu vůbec nemuselo dojít.7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v rozsahu napadeném odvoláním a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.8. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vrátit mu uhrazené náklady řízení, když rozhodnutí soudů, kterými mu byla tato povinnost pravomocně uložena, byla v dovolacím řízení zrušena.9. Žalovaná procesní obranu původně stavěla na argumentu, že jí žalobcem nebylo ničeho zaplaceno, a i v případě, že k úhradě nákladů došlo, předmětný spor doposud nebyl pravomocně skončen a dobrovolné plnění ze strany žalobce by bylo možno považovat za zálohu na náhradu nákladů řízení, pročež žalovaná se nijak bezdůvodně neobohatila.10. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně odvolací soud považuje za správné a pro stručnost odůvodnění je možno odkázat na body 4 až 15 odůvodnění jeho rozsudku [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011)].11. Odvolací soud tedy souhlasí s názorem soudu prvního stupně ve vztahu k právnímu posouzení nároku žalobce s tím, že pro úplnost dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), v němž tento jednoznačně vyslovil, že „bezdůvodné obohacení představuje závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy, zániku závazku u tzv. fixních smluv, dohody stran či v případě splnění rozvazovací podmínky. Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením. Bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením. Spočíval-li právní důvod plnění v hmotném právu, pak trvá i v případě zrušení pravomocného a vykonatelného rozsudku, který ho deklaroval, a poskytnuté pl