75 Co 8/2025-169 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 23.240 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 11. 2022 do zaplacení, společně s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.200 Kč (výrok II.), zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu požadujícím po žalované zaplacení částky 4.880 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 18. 11. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3.212,96 Kč (výrok III.).2. Okresní soud dovodil, že žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 28.120 Kč, která má představovat bezdůvodné obohacení žalované vzniklé v důsledku toho, že žalovaná měla v , Anonymizováno, , Anonymizováno, opakovaně užívat autobusová nádraží provozovaná žalobkyní ve , adresa, , aniž by žalobkyni poskytla protiplnění. Okresní soud uzavřel, že v dané věci došlo k protiprávnímu užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 občanského zákoníku (dále také jen „o. z.“) spočívajícím v bezesmluvním užití autobusových nádraží provozovaných žalobkyní, ačkoliv toto užití je ze strany žalobkyně podmiňováno uzavřením smlouvy. Žalobkyně prokázala svou aktivní věcnou legitimaci v projednávané věci, neboť je provozovatelem předmětných autobusových nádraží ve , adresa, . Žalovaná pak užívala tato autobusová nádraží ve , adresa, v , Anonymizováno, , Anonymizováno, bezesmluvně, bez právního důvodu a bez přiměřené náhrady. Autobusová nádraží žalobkyně jako provozovatel umožňovala využívat jiným dopravcům za úplatu. Úplata a, Anonymizováno, její výše byla také prvotně sjednána se společností , právnická osoba, ., na jejíž dopravní služby žalovaná navázala a dále je provozovala pod svým označením. Soud má proto za prokázané, že žalobkyně má v souladu s ust. § 2991 o. z. právo na náhradu bezdůvodného obohacení žalované. Ohledně výše bezdůvodného obohacení soud vyšel ze stanovení ceny obvyklé, tj. ceny, jakou v daném místě a čase platí ostatní dopravci na základě smluv uzavřených s žalobkyní na předmětných nádražích včetně předchozí smlouvy se společností , právnická osoba, . K výhradě žalované, že služby čerpala pouze v rozsahu průjezdu autobusů a zastavení u příslušného stanoviště pro výstup a nástup cestujících, pak soud uvádí, že bylo pouze věcí žalované, zda další služby využívala či nevyužívala. Co se týká námitky žalované vztahující se k maržím žalobkyně za provozování předmětných nádraží, pak tato otázka je ve vztahu k posuzování žalobkyní uplatněného nároku bez významu. Soud dospěl k závěru, že obvyklou cenu lze v nynějším případě stanovit na základě cen, které žalobkyni hradí ostatní dopravci tj. 74 Kč a 66 Kč za vjezd bez DPH. Tato cena je v daném místě a čase nejenom obvyklá, ale zcela reálná. Soud zde neshledal žádný rozpor nastavených cen s dobrými mravy. Žalovaná je tedy jako obohacený subjekt povinna vydat obohacení žalobkyni jakožto ochuzenému subjektu. Výši bezdůvodného obohacení soud určil částkou 23.240 Kč, která je tvořena v , Anonymizováno, , Anonymizováno, částkami 74 Kč za 166 x vjezd na , Anonymizováno, , adresa, a 66 Kč za 166 x vjezd na , Anonymizováno, , adresa, . V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl. Přisvědčil pak námitce žalované, že žalobkyni nelze přiznat bezdůvodné obohacení i v rozsahu částky DPH, jelikož žalovaná i žalobkyně jsou plátci DPH. Tato částka by žalobkyni nenáležela, jelikož podléhá odvodu a z pohledu žalované nejde v případě neplacení DPH o úsporu, jelikož by i v případě hrazení částek vč. DPH měla nárok na příslušný odpočet. Tuto částku proto soud nepovažoval za obohacení na straně žalované ani za ochuzení na straně žalobkyně.3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu, vyjma zamítavého výroku v odstavci I., podala žalovaná včasné odvolání a domáhala se jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná uplatnila odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a e) občanského soudního řádu. V prvé řadě namítala, že okresní soud neúplným způsobem zjistil skutkový stav věci, když nevyhověl důkaznímu návrhu žalované na vypracování znaleckého posudku z oblasti ekonomika ohledně otázky obvyklé ceny v místě a čase, a to za užívání v žalobě vymezených nádraží v rozsahu, který byl jako užívací rozsah ze strany žalované determinován, tedy vjezdu, zastavení a odjezdu autobusů žalované. Tento důkazní návrh byl ze strany soudu sice formálně procesně přípustným způsobem zamítnut pro údajnou nadbytečnost, nicméně materiálně takové rozhodnutí soudu prvého stupně nemůže obstát. Za situace, kdy prokázání rozhodné skutečnosti zcela zjevně a nepochybně bylo to, zda a v jakém rozsahu se případně žalovaná na úkor žalobkyně, kdy s ní neměla uzavřenou žádnou smlouvu o užívání jejích autobusových nádraží, bezdůvodně obohatila v rozsahu zjištěného užívání ze strany žalované, přičemž tato skutečnost byla mezi stranami sporná a v zásadě nebylo ani jiného odpovídajícího důkazního prostředku, než právě zpracování znaleckého posudku, kdy bez jeho existence a provedení v daném řízení nemohl být skutkový stav zjištěn úplně pro možnost ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná navíc nutnost vypracování znaleckého posudku vyvozovala zcela konkrétně na základě sjednocující judikatury ve skutkově takřka totožných věcech. Argumentovala, že vypracování znaleckého posudku, který s přihlédnutím ke skutečnému rozsahu bezesmluvního užívání stanoví cenu skutečně „obvyklou“ (nikoliv monopolně „sazebníkově“ určenou žalobkyní), je v zásadně nevyhnutelným důkazem pro prokázání sporné skutkové okolnosti o tom, zda a zejména v jakém konkrétním rozsahu se případně žalovaná takovým bezesmluvním užíváním na úkor žalobkyně obohatila tak, aby mohl být zjištěn skutkový stav způsobem, který umožňuje ve věci meritorně rozhodnout. Žalovaná v tomto směru odkázala také na konkrétní rozhodnutí jak Krajského soudu v Brně, tak soudu Nejvyššího k tomu, jakým způsobem má být výše bezdůvodného obohacení zjišťována. Pro rozhodnutí v dané věci, které má zavazovat žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení, je nezbytné, aby bylo prokázáno, jak konkrétně – tedy jakým přesně specifickým a konkrétním užíváním hodnot ve sféře žalobkyně, v jakém rozsahu a jakým způsobem – k tomuto obohacení mělo dojít, a dále aby bylo prokázáno, jaká je obvyklá cena dle místa, času, způsobu a skutečně proběhlého rozsahu užívání, a na základě jakých ověřitelných kritérií byla taková obvyklá cena vypočtena. K tomu, jak je z výše uvedeného zřejmé, nemůže pouhé zjištění „sazebníkové ceny“ žalobkyně aplikované do smluv s jinými dopravci, postačovat. Tyto závěry jsou přitom naprosto konvenující i závěrům obecné judikatury ve vztahu ke zjišťování a prokazování výše získaného bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání určité majetkové hodnoty jiného subjektu. Žalovaná navrhovala k provedení další důkazy, a sice konkrétně listinné důkazy - výpis z registru smluv mezi žalobkyní a , adresa, ohledně uzavření Dodatku č. , hodnota, k nájemní smlouvě a samotný Dodatek č. , hodnota, k nájemní smlouvě, aby společně v kombinaci se žalobkyní předloženými listinnými důkazy o výši nájemného, které hradí vlastníkům jednotlivých nádraží za jejich provozování, vyplynulo to, jakou marži si na poplatcích za užívání nádraží žalobkyně ve svých návrzích užívacích smluv uplatňuje, kdy tyto částky pak automaticky vydává za „obvyklou cenu (hodnotu)“ tohoto užívání. Právě podstatou těchto důkazních návrhů ze strany žalované bylo předložit důkazy ke skutkovému tvrzení o tom, že částky de facto vynucované žalobkyní jakožto „smluvní“ hodnota za užívání nádraží jsou bezdůvodně a neakceptovatelně přemrštěné, když oproti nákladům, které má žalobkyně na provoz autobusových nádraží, i s přihlédnutím k akceptovatelnému zisku, který se žalobkyně může usilovat tvořit, se jedná o násobně vyšší částku. Tato tak představuje naprosto neadekvátní sumu oproti skutečné hodnotě žalobkyní poskytovaného užívacího práva k nádražím, a které proto nemůže být jako ekvivalent obvyklé ceny používáno, naprosto v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. V tomto směru však soud prvního stupně opětovně opomenul z těchto listinných důkazů učinit správná skutková zjištění, když se omezil na konstatování pouze toho, že z těchto listinných důkazů pouze zjistil skutečnost uzavření takového dodatku k nájemní smlouvě, a to vzdor explicitnímu popisu důvodů, pro které žalovaná tyto důkazy přikládala. I v tomto směru tak soud prvního stupně zatížil rozsudek nesprávným skutkovým zjištěním z provedeného důkazu. Nelze se tedy ztotožnit s tím, že by výše bezdůvodného obohacení byla prokázána z doložení cen, které jsou smluvně účtovány jinými provozovateli jiným dopravcům, když žalovaná v průběhu řízení upozorňovala, že z údajů doložených jinými provozovateli nádraží vůbec nevyplynulo, z jakých všech případných služeb tyto účtované poplatky jsou složeny, což se může u jednotlivých nádražích výrazně lišit. Na základě soudem prvého stupně provedených důkazů p