21 Co 142/2024-90 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 12 C 335/2023 – 57 ze dne 20. 3. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 24 137,89 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. byla žaloba zamítnuta do částky 40 636,84 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 000,96 Kč za období od , datum, do , datum, , zákonných úroků z prodlení kapitalizovaných za období od , datum, do , datum, a úroků z prodlení ve výši 15 % z částky 40 602,80 Kč od , datum, do zaplacení a výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Žalobkyně se domáhala zažalované částky s tím, že na základě smlouvy o úvěru , tel. číslo, poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 120 000 Kč, které měl tento vrátit i s úroky v dohodnutých splátkách. Tvrdila, že žalovaný řádně a včas poskytnutý úvěr nesplácel a proto prohlásila úvěr za splatný s tím, že žalovaný na jistině zůstal dlužen částku 60 739,73 Kč, na úrocích částku 4 000,96 Kč, na úvěrových poplatcích částku 1 335 Kč a na sankčních poplatcích částku 2 700 Kč. V žalobě dále tvrdila, že schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet posuzovala na základě potvrzení o příjmu žalovaného, z jeho sdělení o příjmech v jeho domácnosti a ze statistických údajů zveřejňovaných , Anonymizováno, . Žalovaný nesporoval, že mu žalobkyně peněžní prostředky v částce 120 000 Kč poskytla, ale tvrdil, že po celou dobu splácel úvěr řádně a včas, že je tedy celý splacený, případně že uhradil o 20 000 Kč více.3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 2 až 9 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že nemá za prokázané, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet, a to porovnáním příjmů a výdajů žalovaného a zjištěním existence a způsobu plnění dosavadních dluhů. Konstatoval, že žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování všech skutečných výdajů žalovaného, když žalovaný v žádosti o úvěr uvedl nulové částky u veškerých výdajů. Připomněl, že se žalobkyně nedostavila k ústnímu jednání, které se konalo dne , datum, a vzdala se tak možnosti být jím poučena podle ust. § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), o potřebě navrhnout k tomuto tvrzení důkazy a o následcích nesplnění této povinnosti. U žalovaného pak uvedl, že ani po poučení podle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř. neprokázal, že v souvislosti se smlouvou o úvěru uhradil žalobkyni více, než tvrdila žalobkyně.4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.z.“), ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), ust. § 86 ZSÚ, ust. § 87 odst. 1 ZSÚ, ust. § 580 odst. 1 o.z., ust. § 588 o.z., ust. § 1810 o.z., ust. § 2993 o.z. a ust. § 2395 o.z., s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. V odůvodnění bylo odkazováno i na konkrétní rozhodnutí , právnická osoba, , , Anonymizováno, a , Anonymizováno, . O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.5. Uvedl, že mezi žalovaným jako úvěrovaným a žalobkyní jako úvěrujícím byla uzavřena smlouva o úvěru, u níž se současně jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu. Za rozhodující pro právní posouzení této věci považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Poukázal na to, že věřitel smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Uzavřel, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka, když spolehlivě nezjistila, zda žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. poskytnutý úvěr řádně splácet. Poukázal na to, že neprokázala, zda a jakým způsobem zjistila skutečné výdaje žalovaného, například na jeho základní životní potřeby a nájem. Protože žalovaný uvedl nulové výdaje, musela mít žalobkyně nepochybně vědomost o tom, že informace žalovaného v žádosti o úvěr ohledně výdajů nejsou pravdivé, přesto nijak dále poměry žalovaného neověřovala. Konstatoval, že na základě toho nemohl být učiněn kvalifikovaný závěr o schopnosti žalovaného sjednaný úvěr splácet bez důvodných pochybností. S ohledem na to dospěl k závěru, že uzavřená smlouva je neplatná, když žalobkyně poskytla žalovanému úvěr, přestože nesplnila svou zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, ani povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru na základě porovnání příjmů a výdajů. Zdůraznil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně též společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů. Uvedl, že poskytnutí úvěru v tomto případě nejen odporuje zákonu, ale též zjevně narušuje veřejný pořádek, a proto je smlouva absolutně neplatná. Protože bylo prokázáno, že žalovaný z poskytnuté částky 120 000 Kč uhradil žalobkyni toliko částku 95 862,11 Kč, má tato má právo na zaplacení částky 24 137,89 Kč. Uvedl, že se dluh ve výši 24 137,89 Kč stal splatným dnem , datum, , proto bylo žalobě v tomto rozsahu vyhověno a ve zbylé části byla zamítnuta.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a prvostupňovému soudu vytýkala, že věc posoudil nesprávně, když žalobu částečně zamítl a její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení. Zdůrazňovala, že před poskytnutím úvěru postupovala zcela v souladu s právními předpisy a judikaturou a zdůrazňovala, že žalovaný splácel svůj úvěr od ledna 2020 do března 2022, kdy následně došlo k zesplatnění úvěru v srpnu 2022 a poté začal od října do prosince 2022 opět splácet. Vyslovila názor, že splácel-li žalovaný svůj úvěr po dobu více než dvou let řádně, a došlo-li u něj po této době ke změně jeho osobních a majetkových poměrů, nemůže jít tato skutečnost k její tíži. Přestal-li totiž úvěr splácet po takto značné době, nemůže se jednat o nedostatečné prověření úvěruschopnosti na straně žalobkyně, nýbrž o subjektivní změnu jeho situace, která nastala v podstatném časovém odstupu po uzavření úvěrové smlouvy. Odvolatelka ve svém odvolání poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, s tím, že by se měly soudy při hodnocení posuzování úvěruschopnosti přiklánět k materiálnímu přístupu posouzení úvěruschopnosti, kdy podle tohoto přístupu je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná pouze v případě fakticky nebonitních spotřebitelů. Dovozovala, že pokud byl fakticky spotřebitel v době uzavření smlouvy úvěruschopný, smlouva o úvěru neplatná není. Konstatovala, že postupovala s odbornou péčí řádného hospodáře, v souladu s platnými právními předpisy a judikaturou a připomínala, že před posouzením příjmů a výdajů žalovaného provedla kontrolu veřejných databází a do výdajů žalovaného započetla všechny nutné výdaje a částky, vyplývající z nařízení vlády č. 409/2011 Sb. a z ust. § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a že měla k dispozici doklad o příjmu žalovaného. Připomínala, že právní teorie i právní praxe dospěla k jednotnému názoru, že neexistuje jediný správný způsob, jakým lze úvěruschopnost spotřebitele posoudit, tedy neexistuje jeden závazný způsob, jak by měl věřitel při posuzování úvěruschopnosti postupovat a odkazovala na ust. § 86 odst. 1 ZSÚ, čl. 8 odst. 1 Směrnice , Anonymizováno, ) č. , Anonymizováno, ze dne , datum, a č. , Anonymizováno, ze dne , datum, , judikaturu , právnická osoba, , , Anonymizováno, a Nejvyššího soudu ČR. Protože tedy není stanoven jediný správný postup posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, je proto sama oprávněna stanovit, které údaje si pro posouzení úvěruschopnosti vyžádá a jakým způsobem toto posouzení provede. Poukazovala na to, že judikatura dokonce umožňuje, aby nevyžadovala informace od žadatele o úvěru, ale k posouzení jeho úvěruschopnosti využila pouze veřejně dostupných informací z databází. Navrhla změnu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno i v této části.7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Připomínal, že částku, jejíž zaplacení mu bylo uloženo výrokem I., již dne , datum, žalobkyni zaplatil prostřednictvím , jméno FO, .8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 1