23 Co 182/2024-187 — Krajský soud v Praze

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 11. 2022 na žalované domáhala zaplacení 70 280 Kč s úrokem z prodlení z titulu nedoplatku mzdy s tím, že u žalované pracovala v období od 1. 11. 2017 do 30. 11. 2021 jako pokojská a podle mzdového výměru jí byla vyplácena minimální mzda v období roku 2017 ve výši 11 000 Kč měsíčně, v roce 2018 ve výši 12 200 Kč měsíčně, v roce 2019 ve výši 13 350 Kč měsíčně, v roce 2020 ve výši 14 600 Kč měsíčně a v roce 2021 ve výši 15 200 Kč měsíčně. Žalobkyně však měla jako pokojská obdržet v uvedených obdobích zaručenou mzdu ve 2. skupině prací, dle vládního nařízení č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, a proto se žalobou domáhala zaplacení rozdílu mezi minimální mzdou a zaručenou mzdou v uvedených obdobích v celkové zažalované částce.2. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 70 280 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 1. 11. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).3. Soud prvního stupně dokazováním zjištěné činnosti fakticky vykonávané žalobkyní porovnal jak s obecnými charakteristikami 1. a 2. skupiny prací, obsaženými v I. části přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb. o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí (dále též jen „nařízení“), tak s příklady prací uvedenými v části II. přílohy nařízení a na základě tohoto porovnání dospěl k závěru, že „náplň práce žalobkyně pro žalovanou jednoznačně spadá do 1. skupiny prací v kategorii „Ostatní a společné pracovní činnosti“, když „nenašel ve zjištěné náplni práce žalobkyně žádné činnosti, které by spadaly do vyšší skupiny prací než v 1. skupině v kategorii „Ostatní a společné pracovní činnosti“. Konstatoval, že tomuto závěru odpovídá i charakteristika uvedená v databázi povolání spravované Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR s názvem Národní soustava povolání (https://nsp.cz/) týkající se profese úklidového pracovníka vnitřních prostor, který provádí na základě stanoveného harmonogramu a pokynů provozního pracovníka úklid a čištění vnitřních ploch domů, komerčních prostor a dopravních prostředků, zajišťuje hygienický standard a dodržuje hygienické systémy v nemocničních, zdravotnických a potravinářských provozech. Uzavřel, že „z hlediska složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, kterou žalobkyně pro žalovanou vykonávala, byla žalovanou správně zařazena do 1. skupiny prací a mzda byla žalobkyni žalovanou přiznána v souladu s § 3 odst. 1 nařízení“. Na základě tohoto závěru žalobu jako nedůvodnou zamítl, „aniž by se zabýval otázkou promlčení nároku žalobkyně, neboť žalobkyni právo na doplatek mzdy ve smyslu ustanovení § 112 odst. 3 písm. a) zákoníku práce proti žalované nevzniklo“.4. Výrok II., o nákladech řízení, soud prvního stupně odůvodnil odkazem na ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), kdy za důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů v řízení úspěšné žalované považoval skutečnost, že „žalobkyně byla k podání žaloby vedena mimo jiné i kontrolními zjištěními Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj“, „žalovaná v řízení ani netvrdila, pakliže se závěry Oblastního inspektorátu nesouhlasila, že by využila pro svoji obranu prostředky ve správním soudnictví“, a proto „žalobkyni nelze přičítat k tíži, že svůj domnělý nárok žalobou uplatnila a v zahájeném řízení pokračovala“. Dále poukázal na to, že „žalovaná je podnikající právnickou osobou, jejíž majetkové poměry jsou nepochybně na lepší úrovni než majetkové poměry žalobkyně“ a (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) přiznání práva na náhradu nákladů žalované by se tak citelně dotklo zejména majetkových poměrů žalobkyně a přivodilo by žalobkyni větší újmu, než žalované.5. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání žalobkyně i žalovaná.6. Žalobkyně v odvolání, které směřovalo proti celému rozsudku soudu prvního stupně, namítala jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Vytýkala mu, že neprovedl důkazy, které žalovaná navrhovala k prokázání svého tvrzení, že žalovaná porušovala pracovně právní předpisy v minulosti opakovaně a opakovaně byla za toto protiprávní jednání postihována, což „má význam mj. pro obranu žalobkyně proti námitce promlčení vznesené žalovanou, neboť tato námitka je dle názoru žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, neboť protiprávní stav a vznik pohledávky žalobkyně vůči žalované způsobila svým úmyslným protiprávním jednáním žalovaná“. Dále uvedla, že soud prvního stupně sice není vázán rozhodnutím Státního úřadu inspekce práce, nicméně dle jejího názoru nelze od existence tohoto rozhodnutí a v něm vyjádřeného právního názoru správního orgánu zcela odhlédnout, kdy poukazovala na to, že z informace Státního úřadu inspekce práce o výsledku kontroly ze dne 11. 7. 2022 vyplývá, že žalobkyni měla být vyplacena tzv. zaručená mzda pro pracovníky ve 2. skupině, ve skutečnosti jí však byla po celou dobu trvání pracovního poměru vyplácena pouze minimální mzda. Rozhodnutí soudu prvního stupně je tak pro žalobkyni překvapivé, neboť při rozhodování, zda se bude svých práv domáhat soudně, vycházela z jednoznačně vyjádřeného závěru Státního úřadu inspekce práce. Podle žalobkyně soud prvního stupně vyhodnotil zjištěný skutkový stav nesprávně, když dospěl k závěru, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou toliko činnosti odpovídající 1. skupině přílohy vládního nařízení č. 567/2006 Sb. jakožto uklízečka. Sice porovnal činnosti žalobkyně pro žalovanou s demonstrativním výčtem prací v 1. skupině a ve 2. skupině přílohy citovaného vládního nařízení, avšak dospěl k nesprávnému závěru, že se v případě žalobkyně jednalo toliko o činnosti spadající do 1. skupiny prací, nikoliv do 2. skupiny prací. Odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto směru, dle názoru žalobkyně, nedostatečné, nepřezkoumatelné a neodpovídající provedeným důkazům a zjištěnému skutkovému stavu. Žalobkyně dále v odvolání široce rozebírá jednotlivé činnosti, které pro žalovanou vykonávala, se závěrem, že „bylo prokázáno, že žalobkyně pro žalovanou vykonávala činnosti, které svou povahou a náročností odpovídají 2. skupině přílohy vládního nařízení č. 567/2006 Sb., kdy se jednalo práce pro kategorii „obchodní provoz a pohostinství“ uvedené ve 2. skupině bod 4.“ Dále poukazovala na to, že až po vyhlášení napadeného rozsudku se dozvěděla, že v návaznosti na opakované sankce ze strany Státního úřadu inspekce práce již žalovaná aktuálně všem pokojským vyplácí tzv. zaručenou mzdu pro 2. skupinu přílohy citovaného vládního nařízení. K žalovanou vznesené námitce promlčení žalobkyně odkázala na svou předchozí argumentaci s tím, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, in eventum aby rozsudek změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů před soudy obou stupňů.7. Žalovaná v odvolání směřujícím toliko proti výroku II., o nákladech řízení, vytýkala soudu prvního stupně aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., aniž by dal předem najevo, že o využití moderačního práva uvažuje a dal žalované prostor se k tomuto záměru vyjádřit. Namítala, že podmínky pro použití citovaného ustanovení v daném případě nebyly splněny, kdy poukazovala na okolnosti, z nichž muselo být žalobkyni zřejmé, že nesplňuje kritéria druhé skupiny prací dle vládního nařízení a dále na to, že soud již při prvním jednání označil závěry inspektorátu práce za nezávazné pro své rozhodnutí a je tedy nesprávný názor, že žalobkyni nelze přičítat k tíži, že svůj domnělý nárok žalobou uplatnila a v zahájeném řízení pokračovala. Rovněž poukázala na to, že zažalovaný nárok byl už v době podání žaloby částečně promlčen, což žalovaná namítla již ve svém prvním vyjádření k žalobě. Navrhovala změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že jí bude náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i náhrada nákladů odvolacího řízení, přiznána.8. Ve vyjádření k odvolání žalobkyně žalovaná odmítla odvolací argumentaci žalobkyně a ztotožnila se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K charakteru Rehabilitačního centra Máj, kde žalobkyně vykonávala práci, uvedla, že se jedná o zdravotnické zařízení a specializované rehabilitační centrum, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že se o hotel (natož mezinárodní) nejedná. Poukázala na to, že skutečnost, že si někteří z pacientů v rámci tzv. samopláteckého pobytu občas hradí v takovém zdravotnickém zařízení ubytování, stravu a procedury, z tohoto zařízení hotel nedělá, neboť se vždy jedná o pacienty, kteří do zařízení přicházejí kvůli zdravotnické péči (konkrétně kvůli rehabilitaci po úrazech či výměnách velkých kloubů), ať už jim pobyt