25 Co 209/2024-340 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 10 C 94/2020-284, rozhodl Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 168 922 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 8. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 157 969,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Kolíně soudní poplatek ve výši 8 447 Kč do patnácti dní od právní moci rozsudku (výrok III.). Konečně soud prvního stupně rozhodl výrokem IV., že České republice se právo na náhradu nákladů spojených s vypracováním znaleckého posudku v řízení nepřiznává. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody na zdraví, a to v podobě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 1. 5. 2018 až 31. 12. 2018. Soud prvního stupně uzavřel, že nárok žalobkyně na náhradu škody je důvodný co do základu, když věc právně kvalifikoval dle ust. § 2894 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). Pokud jde o výši nároku, posoudil jej důvodným v rozsahu převyšujícím žalovanou částku (konkrétně ve výši 184 031 Kč), a to za použití ust. § 2962 o. z. v spojení s § 352, § 353 odst. 1, § 354 odst. 1,2, § 355 odst. 1,2, a § 356 odst. 1,2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění (dále jen „zákoník práce“). Vzhledem k tomu, že však nemohl jít nad rámec žalobního petitu, přiznal žalobkyni požadovanou jistinu, včetně žádaného příslušenství (úroku z prodlení) dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Kromě shora uvedeného nároku žalobkyně ještě původně žalobou požadovala náhradu nemajetkové újmy v podobě bolestného ve výši 194 085 Kč a dále náklady znaleckého posudku v částce 7 000 Kč, celkem 201 095 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 8. 2020 do zaplacení. Tato částka jí byla vedlejší účastnicí na straně žalovaného zaplacena po podání žaloby, konkrétně dne 21. 8. 2020. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 28. 6. 2021, č. j. 10 C 94/2020-81, bylo řízení co do částky 201 095 Kč z důvodu částečného zpětvzetí žaloby žalobkyní pravomocně zastaveno. Na tomto místě odvolací soud konstatuje, že ačkoliv je z obsahu podání žalobkyně ze dne 17. 6. 2021 zřejmé, že bere svou žalobu zpět co do jistiny 201 095 včetně žalovaného příslušenství, tj. uvedených úroků z prodlení, soud prvního stupně zastavil řízení pouze co do uvedené jistiny. Odvolací soud proto usnesením, které podřadil pod výrok VI. tohoto rozsudku, zastavil řízení rovněž co do tohoto žalovaného příslušenství, tj. co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 201 095 Kč od 8. 8. 2020 do zaplacení, a to ve smyslu ust. § 96 odst. 1 až 4 o. s. ř.2. Proti výrokům I., II. a III. (výrok IV. výrokem závislým - „pozn. odvolacího soudu“) podali žalovaný a vedlejší účastnice na jeho straně včasná odvolání shodného znění. Namítali, že základní spornou otázkou je zohledňování fiktivního výdělku při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V této souvislosti poukázali na usnesení Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1437/2010. Není racionální důvod činit rozdíly mezi osobami, jejichž zdravotní stav byl ovlivněn pracovním či nepracovním úrazem. Stejně tak není racionální a spravedlivý důvod či vinit škůdce odpovědným za jakoukoliv škodu na straně poškozeného bez ohledu na to, zda tato souvisí či nesouvisí se škodnou událostí. Poukázali na zjevný rozpor mezi tvrzením žalobkyně o její neschopnosti výkonu jakékoliv práce a objektivními zjištěními posudkového lékaře OSSZ , adresa, , kdy žalobkyni byla přiznána invalidita I. stupně, tedy nejnižší stupeň invalidity. Žalobkyni není důvod považovat za zcela pracovně nezpůsobilou pouze na základě jejích subjektivních stesků bez vazby na objektivní zjištění posudkového lékaře. Tvrzení žalobkyně o její zdravotní nezpůsobilost k výkonu práce nejsou tedy prokázána. K otázce vzniku invalidity s vlivem na pracovní schopnost odkázali na ustanovení § 59 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). V případě žalobkyně nelze ani uplatnit důvody uvedené v ustanovení § 57 odst. 1 písm. g) zákona o nemocenském pojištění, neboť pro opětovné uznání pojištěnce práce neschopným po uznání invalidity I. nebo II. stupně je nezbytná existence jiné poruchy zdraví, než která byla důvodem dosavadní pracovní neschopnosti. Toto však nebylo u žalobkyně prokázáno. Jestliže je zdravotní stav posuzovaného v důsledku dosavadní léčby natolik stabilizovaný, že nelze očekávat výraznější zlepšení v krátké době, a prodloužení podpůrčí doby by již nebylo účelné za stavu, kdy posuzovaný nenabyl zpět pracovní schopnost, je zde na místě iniciace řízení o přiznání invalidity. Tak se tomu stalo i v případě žalobkyně, kdy posudkovým lékařem byl zdravotní stav žalobkyně posouzen za natolik ustálený a dalším léčením v krátké době neovlivnitelný, že byl shledán důvod pro přiznání invalidity I. stupně. Pokud žalobkyně argumentuje svou údajnou úplnou zdravotní nezpůsobilostí k výkonu jakékoliv práce, pak tato její argumentace zcela popírá celý systém posuzování invalidity. Žalobkyně nebyla uznána invalidní ve III. stupni a lze tedy konstatovat, že výkonu výdělečné činnosti v žalovaném období objektivně byla schopna. Není tedy důvod při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. nezohledňovat výdělek po úrazu ve formě fiktivního výdělku. Žalovaná strana v průběhu předmětného řízení nikdy netvrdila, že by žalobkyni náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. nepříslušela, a tato také byla žalobkyni vedlejší účastnicí v žalovaném období vyplácena. Jestliže však žalobkyně argumentuje tím, že nelze zohledňovat jakýkoliv výdělek po úrazu, pak je nezbytné opětovně poukázat na to, že žalobkyně byla uznána invalidní v I. stupni. Žalobkyní uplatněný nárok na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. nad rámec již poskytnutého pojistného plnění je nedůvodný. Žalovaná strana nesouhlasila ani s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení. Žaloba v předmětné věci byla podána 9. 8. 2020, z doloženého potvrzení vedlejší účastnice pak vyplývá, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 2963 o. z. za žalované období byla žalobkyni poukázána již dne 15. 3. 2019, tedy ještě před podáním předmětné žaloby. Žalovaný ještě nad rámec tohoto odvolání uvedl, že pokud jde o základ nároku – vznik odpovědnosti za škodu, odkazuje plně na své vyjádření v této věci ze dne 11. 1. 2022, a žádá, aby v této části byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž přezkoumán. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované straně náhradu nákladů řízení, případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.3. Žalobkyně k odvolání žalovaného a vedlejší účastnice na jeho straně uvedla, že pokud jde o základ nároku, tento je dle jejího názoru v celém rozsahu dán. Žalobkyně požaduje po žalovaném náhradu škody z provozní činnosti, neboť žalovaný provozoval traktorovou sekačku. Ze záznamu o provedení seznámení s návody k použití a k praktickému zaškolení na strojním a technickém zařízení ze dne 1. 3. 2017 není uvedeno, o jaký konkrétní typ traktorové sekačky se jedná, není zřejmé, o jakém typu traktorové sekačky byl zaměstnanec žalovaného proškolen. Žalobkyně dále odkazuje na trestní řízení vedené pod sp. zn. , spisová značka, , kdy trestní soud uvedl, že pracovník nebyl dostatečně proškolen o tom, jaká je nebezpečná vzdálenost od stroje. Z toho vyplývá, že žalovaný neudělal vše, co měl, aby škodě předešel. Přesné místo odhozu kamene nebylo zadokumentováno, pracovník po nehodě sám se strojem odjel a znemožnil přesnější provedení dokumentace. Protokol o ohledání místa činu zdokumentoval neudržovaný porost, kameny a kusy betonu, v neposekané části byly nalezeny větší kusy kamenů a betonu. K tomu Policie ČR pořídila i fotodokumentaci. Skutečnost, že by pracovník žalovaného , jméno FO, kameny vysbíral, vyvrací protokol o ohledání místa činu a následný stav pozemku. Sama žalobkyně neví, kde by se kámen mohl po jejím úrazu nacházet, neboť jí se synem po úrazu odvezla zdravotnická záchranná služba do nemocnice a