27 Co 166/2024-250 — Krajský soud v Praze

1. Shora citovaným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 3. 2024, č. j. 36 C 41/2022-196 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 18 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,5 % ročně z přiznané částky za dobu od 23. 9. 2021 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbylém rozsahu se žaloba zamítá (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok III.).2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že dne 7. 12. 2017 uzavřela spol. , právnická osoba, s , jméno FO, jako spotřebitelem smlouvu o úvěru č. , hodnota, na poskytnutí úvěru 50 000 Kč, jenž měl být splacen za 13 měsíců, s úrokem 28 % a s poplatky ve výši 11 000 Kč za administrativní činnost a 9 500 Kč za hotovostní výběr splátek. Celkem měl spotřebitel splatit 84 500 Kč ve splátkách po 6 500 Kč měsíčně. Úvěrující měl k dispozici výplatní pásky spotřebitele za srpen až říjen 2017, podle kterých dosahoval čisté mzdy 21 574 Kč, 19 464 Kč a 19 496 Kč, a také čestné prohlášení, že spotřebitel přispívá babičce 3 000 Kč měsíčně na domácnost, a dále doklady o tzv. sdružených platbách za říjen, září a listopad 2017 vždy po 4 701 Kč. Úvěrující provedl analýzu zjištěných údajů a dospěl k závěru, že byl , jméno FO, úvěruschopný, když měsíční výdaje činily 6 000 Kč, minimální 5 000 Kč, rezerva na neočekávané výdaje 1 000 Kč a tudíž měl volných 12 308 Kč a finanční analýza tedy vyšla ve prospěch poskytnutí úvěru. Spotřebitel úvěr splatil 7. 3. 2019, a i když nehradil vždy řádně a včas, splatil za 14 měsíců celý objem závazku. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným postupní smlouvou z 28. 5. 2021. Soud prvního stupně nárok posoudil podle §§ 84, 85, 86, 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že , jméno FO, jako úvěrovaný spotřebitel, jehož nástupcem je žalobkyně, a , právnická osoba, jako úvěrující podnikatel, jehož nástupcem je žalovaná, uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jednalo se o běžný úvěr sjednaný bez vázaného účelu. V řízení bylo prokázáno vyplacení i splacení úvěru. Spor byl především o vyhodnocení skutečnosti, zda si předchůdce žalovaného počínal náležitě, když úvěr spotřebiteli poskytl, a také o cenu (poplatky za úvěr).3. Soud prvního stupně předložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku k výkladu směrnice 2008/48/ES v době, kdy byla známa výkladová praxe krajských soudů a nikoli rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Vydáním rozsudků Soudního dvora EU zn. C-755/22 a Nejvyššího soudu zn. 33 Cdo 1819/2023 však došlo k přijetí výkladů, jež skutečně představují změnu v nahlížení na výklad citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Soud prvního stupně přihlédl nejen k výkladu Soudního dvora Evropské unie, který pro toto řízení zodpověděl otázku, zda je účelem směrnice 2008/48/ES sankcionovat podnikatele i tehdy, když spotřebitel úvěr bez námitek splatil a k žádné újmě na jeho straně nedošlo, ale i k výkladu Nejvyššího soudu, jenž požaduje, aby se přihlíželo k péči úvěrujícího obsahově tak, zda mohl bez důvodných pochybností předpokládat splacení úvěru spotřebitelem, a také zda ke splacení skutečně došlo, a propojovat toto zjištění s finálním závěrem o péči podnikatele. Nepřijal námitku žalobkyně, že by se rozhodnutí Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu popírala, nebo byla v kontradikci; naopak se doplňují, když Nejvyšší soud vyplnil prostor, který mu náleží, tedy vyložil národní předpis, a Soudní dvůr vyložil evropskou směrnici; nadto Soudní dvůr v bodech 19-22 odůvodnění svého rozsudku jasně sdělil, že výklad pojmu úvěruschopnosti, resp. péče při jejím zkoumání náleží soudu národnímu.4. Pokud jde o námitku žalované, že žalovaná nemá aktivní věcnou legitimaci a že postoupení pohledávky na ni představuje zneužití práva, odkázal na závěry Soudního dvora EU v bodě 27 rozsudku. Žalobkyně doložila řádnou postupní smlouvu a nabytí pohledávky od spotřebitele nebylo shledáno problematickým. Žalované se podařilo prokázat, že její předchůdce nevycházel toliko z prohlášení , jméno FO, , nýbrž si nechal doložit i jeho příjmy a výdaje a měl k dispozici listiny o základních parametrech aktiv a pasiv spotřebitele za jedno čtvrtletí a znal i jeho platební historii ve vztahu ke dvěma dalším úvěrům. Předchůdce žalované zjevně vycházel též ze skutečnosti, že nebylo známo předlužení spotřebitele ani jeho úpadek. Skutečnost, že si předchůdce žalované nemusel provést lustraci v rejstřících NRKI, BRKI a Solus, případně, že si více neověřoval výdaje spotřebitele, např. vyžádáním si rozsudku k výživnému na dítě, nebo že ještě neprohloubil analýzu k dalším výdajům žalovaného, neznamená, že si počínal ledabyle, nedostatečně. Je totiž zřejmé, že posuzování úvěruschopnosti spotřebitele musí být individuální, a k takovému posouzení zjevně došlo, při přímém kontaktu se spotřebitelem, při přímém hodnocení jím uvedených údajů a při práci s jeho výdaji, která se musela logicky zakládat i na hypotézách, jaké výdaje v budoucnu budou.5. Soud prvního stupně přihlédl ke smyslu a účelu výkladu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, a dospěl k závěru, že se v žádném případě nejedná o exces, jak to namítala žalobkyně. Naopak Nejvyšší soud přistoupil k výkladu zkoumání úvěruschopnosti rozumně, vyváženě, materiálně, kdy si je dobře vědom toho, že by se spotřebitelské úvěry neměly poskytovat těm, kteří nebudou schopni je splácet, nicméně zároveň si je vědom toho, že zákon ani jiný předpis přesně nestanoví, co a jak má být zkoumáno, a že je tedy třeba přistupovat k výkladu péče úvěrujícího rozumně, aby se přihlíželo jak k vyvrácení pochybností, zda bude spotřebitel splácet, tak i k vlastní skutečnosti, že spotřebitel úvěr splatil. Spotřebitel celý úvěr splatil, byť s mírným prodlením jednoho měsíce, ale zjevně bez sankce, nebo negativních následků prodlení. Kdyby měl soud hodnotit splacení úvěru k tíži podnikatele, musel by dovodit, že bude péče naplněna jen při perfektním, řádném a včasném splácení ze strany spotřebitele. Takový požadavek by však byl zjevně nepřiměřený, protože úvěrující nedokáže ani sebelepším, sebehlubším zkoumáním poměrů spotřebitele zajistit, že úvěrovaný každou splátku uhradí, neboť člověk je svobodný. Z logiky věci mají údaje o poměrech spotřebitele přivodit určité přesvědčení, že se tak stane; jistotu ale dovozovat nelze; a nelze ji ani pod sankcí žádat. Nic jako strojově předepsané zkoumání úvěruschopnosti neexistuje; a přesto poptávka a nabídka úvěrování běžně funguje. Soud prvního stupně přihlédl k běžné praxi úvěrování, která nemůže stavět na antagonistických poměrech mezi úvěrujícím a úvěrovaným; naopak se jedná o smluvní partnery, kteří potřebují vzájemnou ekonomickou důvěru, vyvěrající z benefitů podnikatele, jenž provozuje úvěrování se ziskem, a z benefitů spotřebitele, jenž získá prostředky na své životní potřeby, aniž by musel vyčkávat na jejich naspoření, nebo získání prodejem svých aktiv, apod. Jestliže spotřebitel získal třetí úvěr, přičemž předchozí byly z jeho strany splaceny, a i poslední třetí byl splacen, nelze dovodit nic jiného, než že péče při zkoumání úvěruschopnosti byla naplněna, a stejně tak i účel směrnice 2008/48/ES. Soud prvního stupně tedy hodnotil smlouvu o úvěru jako platně uzavřenou. Jako problematické shledal ujednání o poplatcích ve výši 11 000 Kč a 9 500 Kč za administrativní činnost a za hotovostní inkaso, které představují ve vztahu k jistině úvěru zjevně nepřiměřenou zátěž, vlastně tzv. skrytý úrok, jímž si úvěrující navýšil cenu úvěru. Shledal daná ujednání jako neplatná podle § 580 o. z., resp. k nim podle § 1813 o. z. nepřihlížel, neboť ve spojení s úrokem 28 % ročně převyšují 50 % jistiny (RPSN 189 %). Nejvyšší soud považuje ve své rozhodovací praxi např. v žalobkyní namítaném rozhodnutí 20 Cdo 1857/2019 (RPSN 134,53 %), ale i v dalších např. 20 Cdo 75/2020 (RPSN 94,98%) a 20 Cdo 3755/2021 (RPSN 62,5%), taková ujednání za rozporná s dobrými mravy a zjevně nepřiměřená. Je rovněž třeba doplnit, že úrok 28 % ročně byl sice jasně vyjádřen, přičemž podle § 1813 o. z. se cena plnění při hodnocení zjevné rovnováhy ujednání nehodnotí, nicméně jde-li o skrytý úrok, nejedná se o jasné vymezení ceny plnění (též § 1811 odst.1 o. z.). Soud prvního stupně se tedy v této části ztotožnil s námitkami žalobkyně, až na následek, kdy vadné ujednání nepostihuje celou smlouvu, nýbrž jen část o ceně plnění (poplatky), a proto dovodil podle § 576 o. z. částečnou neplatnost smlouvy o úvěru. Uvedené poplatky jsou ve vztahu k jistině 50 000 Kč s ročním úrokem zjevně nepřiměřené. Soud hodnotil jako odpovídající plnění nákladům žalobkyně za každou zpoplatněnou službu částku 1 000 Kč. Bezdůvodné obohacení je pak představováno výpočtem (11 000 Kč + 9 500 Kč – 2 x 1 000 Kč = 18 500 Kč), jež přiznal podle § 2991 o. z., spolu se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. a nařízení č. 351/2013 Sb., pro