27 Co 182/2024-106 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 30 C 1/2024-34 ze dne 26.4.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalobní návrh, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni za vyloučení z užívání částku ve výši 67 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 67 375 Kč za období od 11.11.2023 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 19 940,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok II.).2. Soud prvního stupně uzavřel, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky nemovitých věcí s podílem žalované ve výši , Anonymizováno, na bytové jednotce a garáži a ve výši , Anonymizováno, na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, a s podílem žalobkyně ve výši , Anonymizováno, na bytové jednotce a garáži a ve výši 7/128 na pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, (dále též jen „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětný byt a garáž“). Bytová jednotka má čtyři obytné místnosti, v jedné z nich se nachází nábytková stěna a nízké skříňky, v další je knihovna s posezením, třetí místnost je obývací pokoj s jídelním stolem, sedačkou, televizí a konferenčním stolkem a poslední místností je ložnice. Dále se v bytové jednotce nachází jedna kuchyně, špajz, koupelna a WC. Žalobkyně polovinu svého podílu nabyla v rámci pozůstalostního řízení po svém otci, který zemřel dne 6.11.2022, druhou polovinu podílu odkoupila od své sestry s účinky od 19.6.2023. Předmětné nemovitosti užívá žalovaná, dříve předmětný byt a garáž užívala společně s otcem žalobkyně, s nímž žila. Po úmrtí svého otce byla žalobkyně u žalované dvakrát, z garáže odvezla pouze zděděný automobil, žalovaná jí vždy na krátkou dobu půjčila klíče. Žalobkyně v rámci řízení o pozůstalosti po svém otci nabyla společně se svou sestrou , jméno FO, rovným dílem mimo jiné i nábytek a ostatní bytové zařízení, šatstvo, prádlo, obuv a osobní věci zůstavitele. Věci po otci žalobkyně jsou uskladněny v garáži a bytová jednotka je nadále plně zařízena nábytkem. Další důkazy nebyly pro nadbytečnost provedeny, a to i proto, že žalobkyně podle soudu prvního stupně po poučení podle § 118a odst. 1 o.s.ř. „dostatečně nekonkretizovala, jak ji žalovaná z užívání bytu vyloučila,“ neboť ve svých tvrzeních setrvala nadále „ve velmi obecné rovině,“ kdy pouze opakovala, že žalovaná užívá bytovou jednotku „výlučně k zajištění své vlastní bytové potřeby.“3. Na tomto základě soud prvního stupně žalobu zamítl. Uzavřel, že žalobkyně ani konkrétně netvrdila, čím ji žalovaná z užívání bytu vyloučila. Sdílení bytu účastníky řízení může být podle soudu prvního stupně „subjektivně nekomfortní,“ v daném případě ale nelze konstatovat, že by užívání bytové jednotky dvěma osobami nebylo možné. Bytová jednotka (což platí i pro garáž) nemusí být navíc využívána toliko k trvalému bydlení, lze si rovněž představit využití prostoru k uskladnění věcí, jako pracovnu či využití části jednotky k dočasnému ubytování. Samotná skutečnost, že nemovité věci nelze fakticky (stavebně technicky) rozdělit, tak vyloučení jednoho ze spoluvlastníků z jejich užívání nepředznamenává. Žalovaná žalobkyni „nezamezila v přístupu k nemovitým věcem, byť žalobkyně nedisponuje klíči od nemovitých věcí, neboť jí žalovaná vždy na požádání klíče poskytla.“ Dále soud prvního stupně zdůraznil, že v bytě se nacházejí též movité věci žalobkyně, které získala děděním. Nákladový výrok soud prvního stupně odůvodnil úspěchem žalované ve věci samé.4. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to v celém rozsahu. Ve svém odvolání uvedla, že ve skutečnosti byla žalovanou vyloučena z užívání nemovité věci, kterou mají ve spoluvlastnictví. Žalobkyně nemohla společnou věc užívat ani v případě, že by o to měla zájem, protože společná věc není stavebně řešena takovým způsobem, aby mohla být užívána žalovanou a žalobkyní současně, ledaže by docházelo k pronájmu celé věci. S ohledem na vztahy mezi žalobkyní a žalovanou také nelze předpokládat, že by společnou nemovitost užívaly společně v rozsahu svých podílů. Nemají vůči sobě žádný příbuzenský ani obdobný poměr, nejedná se o rodinné příslušníky. Nelze rovněž po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby se do společné věci nastěhovala, když bydlí se svou rodinou jinde. Není také pravdou, že žalobkyně užívá společnou věc umístěním nábytku a osobních věcí, které zdědila po svém otci. Když žalobkyně žalovanou kontaktovala se žádostí o sdělení, které věci se dle žalované nachází ve vlastnictví žalobkyně, aby je mohla odstěhovat, bylo jí v podstatě řečeno, že ve společné věci nic nemá, a jestliže žalobkyně tvrdí opak, nechť své vlastnické právo prokáže. Žalovaná rovněž žalobkyni sdělila, že s pronájmem jednotlivých místností nebude souhlasit. Žalovaná si tak zjevně protiřečí. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1519/2021 a sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, přičemž žádná dohoda o bezplatném užívání ze strany žalované nebyla prokázána. Žalovaná tak bez právního důvodu v rozhodné době užívala předmětné věci nemovité nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a je tak povinna jí vydat peněžitou náhradu. Proto navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně.5. Žalovaná naopak navrhla potvrzení rozsudku, který považuje za správný. Uvedla, že v bytě jsou dvě místnosti, které žalovaná neužívá, garáž neužívá vůbec, takže v tomto směru je spoluužívání ze strany žalobkyně možné, nicméně žalobkyně o spoluužívání zájem neměla, neměla zájem ani o předání klíčů. Žalovaná nesouhlasí pouze s tím, že by žalobkyně do bytu nastěhovala někoho, kdo bude žalovanou v užívání rušit. Dále zdůraznila, že první výzva k placení za nadužívání předmětných nemovitostí byla realizována až v září 2023. Žalobkyně obdržela klíče od garáže a tuto užívat mohla, ale neužívala jí dobrovolně ze své vůle, protože jí k ničemu není. V bytě jsou také umístěny věci z pozůstalosti, které patří žalobkyni na základě dědického řízení, což lze považovat za způsob spoluužívání.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.7. Z obsahu spisu se podává, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná jen částečně. Bez dalšího lze odkázat jen na zjištění spoluvlastnických podílů a na relevantní data vzniku a změny rozsahu spoluvlastnictví k předmětné bytové jednotce a garáži. O tom ani nebylo sporu.8. Pokud žalovaná tvrdila konkrétní okolnosti nabytí vlastnického práva k bytu a garáži spolu s otcem žalobkyně směnou, která byla ve skutečnosti darováním, a další peripetie sdružování jejich prostředků, což mělo vést k chybnému dědění finančních prostředků uložených na účtu zůstavitele, které ve skutečnosti patřily jen žalované, takže neměly být předmětem dědění (ze strany žalobkyně), nejde bez dalšího (např. vzájemného započtení peněžitých pohledávek) o okolnosti rozhodné pro posouzení věci, a odvolací soud se tím skutkově nezabýval, stejně jako soud prvního stupně. Jinak není pochyb o tom, že žalovaná byla a je většinovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí (v poměru 9:7) a že tyto užívala společně s otcem žalobkyně až do jeho smrti dne 6.11.2022 a následně sama.9. Soud prvního stupně také správně zjistil, že předmětem dědění po otci byl (mimo jiné) i osobní automobil VW Polo a dále (blíže neurčený) „nábytek a ostatní bytové zařízení, šatstvo, prádlo, obuv a osobní věci,“ což měla nabýt žalobkyně. Dědické usnesení nabylo právní moci dne 25.4.2023.10. Podle názoru odvolacího soudu ale není správný skutkový závěr, že žalovaná žalobkyni užívání bytu „nezamezila,“ nebo že žalobkyně ani konkrétně „netvrdila,“ že a jak ji žalovaná vyloučila z užívání bytu. Částečně nesprávný je podle názoru odvolacího soudu i způsob, jakým soud prvního stupně přistoupil k dělení důkazního břemene a břemene tvrzení, a tím i k poučovací povinnosti soudu podle § 118a o.s.ř., která se k těmto procesním břemenům váže.11. Pro právní posouzení věci je „klíčová“ skutečnost, že byt jako takový zatím není pro spoluužívání více rodinami (navzájem cizími osobami) uzpůsoben, což je podstata tvrzení žalobkyně od samého počátku, stejně jako komplikované mezilidské vztahy mezi žalobkyní a žalovanou. Byt má např. jen jedinou kuchyň a jediné sociální zařízení, což nejen žalobkyně, ale zejména žalovaná odmítá s kýmkoli sdílet. Opak nebyl žalovanou ani tvrzen, naopak, i v obsahu odvolání žalovaná připouštěla pouze užívání garáže a blíže neurčené „nerušící“ (spolu)užívání dvou obytných místností bytu.12. Zejména ale po celou dobu žalobkyně nemá od bytu klíče, neboť žalovaná jí je nikdy nevyd