27 Co 184/2024-265 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 2.4.2024, č. j. 5 C 29/2022 – 218 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo ve výroku I. rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 13 727 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně (z uvedené částky) od 23. 9. 2021 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. uvedeného rozsudku soud prvního stupně ve zbývající části co do částky 913 Kč s úrokem z prodlení 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl ve výroku III. a procesně úspěšnější žalobkyni přiznal poměrnou část jejich náhrady ve výši vypočtené v částce 36 811,50 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 3 dnů od právní moci rozsudku.2. Žalobou uplatněná částka odpovídala rozdílu mezi výší úvěru poskytnutého žalovanou právnímu předchůdci žalobkyně , jméno FO, (dále též jen „dlužník“) dle spotřebitelské smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 15. 3. 2019 v částce 18 000 Kč a částkou zaplacenou , jméno FO, žalované podle uvedené smlouvy zpět v celkové výši 32 640 Kč. Předmětný nárok byl uplatněn žalobkyní s tím, že smlouva o úvěru byla absolutně neplatná z důvodu nikoli řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele , jméno FO, ze strany žalované před uzavřením dotčené spotřebitelské úvěrové smlouvy, přičemž pohledávka , jméno FO, z titulu vrácení jím zaplaceného přeplatku jistiny jakožto bezdůvodného obohacení žalované byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 7. 2021 na žalobkyni.3. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci nyní napadeným rozsudkem již podruhé, když předchozí jeho rozhodnutí, rozsudek č. j. 5 C 29/2022-74 ze dne 11. 5. 2022, jímž bylo návrhu plně vyhověno, shodně jako rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 27 Co 267/2022-114 ze dne 26. 1. 2023, jímž byl výrok ve věci samé potvrzen, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 33 Cdo 1819/2023-133 ze dne 27. 9. 2023 (dále též jen „rozhodnutí dovolacího soudu“) a věc byla vrácena Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.4. Dovolací soud shledal dovolání žalované v daném případě přípustné „pro řešení otázky posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru, neboť jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou“ (viz bod 16. rozhodnutí dovolacího soudu). Na rozdíl od odvolacího soudu dovolací soud v daném případě dospěl k závěru, že smlouvu o úvěru „nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut)“. Dle odůvodnění dovolacího soudu v jeho citovaném rozsudku „právní posouzení věci odvolacím soudem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalovanou posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda, resp. že předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit (což nebylo nijak zpochybněno), je neúplné, a proto nesprávné“ (viz bod 31. rozsudku dovolacího soudu). Připomněl, že odvolací soud konkrétně žalované vytkl, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele žalovaná neprověřila dlužníkem uváděné výdaje, resp. že jeho výdaje reálně nezjišťovala. K tomu však dovolací soud dodával, že k tomu (odvolací soud) neučinil „odpovídající skutková zjištění, z nichž by vyplynulo, zda tyto údaje (jež uvedl předchůdce žalobkyně v žádosti o úvěr) byly skutečně nesprávné“ a že „[d]ovodil-li odvolací soud, že neověření spotřebitelem uvedených údajů je u žalované jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, pak takový závěr nemá žádný podklad ve skutkových zjištěních“. Dovolací soud dále uvedl, že „[p]okud v projednávané věci měsíční splátka úvěru (s jistinou ve výši 18 000 Kč) činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele (nominálně 2 390 Kč), předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit, není zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit“ (viz bod 33. rozsudku dovolacího soudu). S tímto byly jak předchozí rozsudek soudu odvolacího, tak soudu prvního stupně zrušeny a vráceny k dalšímu řízení.5. Soud prvního stupně ve svém (druhém, nyní napadeném) rozsudku vyšel opět ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně panem , jméno FO, na straně dlužníka a žalovanou na straně věřitele (poskytovatele úvěru) byla uzavřena dne 15. 3. 2019 smlouva o spotřebitelském úvěru, kterou s ohledem na dobu jejího uzavření hodnotil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud se opětovně zabýval tím, zda před uzavřením dané smlouvy žalovaná náležitě posoudila s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (právního předchůdce žalobkyně). Soud prvního stupně vycházel ze shodných zjištění jako v předchozím řízení, že žalovaná ověřila totožnost dlužníka občanským průkazem a ověřila výši jeho invalidního důchodu potvrzením České správy sociálního zabezpečení. Dále bral v potaz, že žalovaná prolustrovala dlužníka v evidenci dlužníků (resp. u společnosti , právnická osoba, .), zjistila, že je rozvedený a nemá žádnou vyživovací povinnost, má středoškolské vzdělání s maturitou a nemá bankovní účet. Dle vyplněných údajů v žádosti o úvěr jeho náklady na bydlení a energie činily 2 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní potřeby částku 3 410 Kč, celkem tedy 5 410 Kč. Poskytnutý úvěr činil 18 000 Kč, byl sjednán na dobu 14 měsíců, sjednaná splátka činila 2 390 Kč měsíčně, přičemž dlužník dle smlouvy na daný závazek (včetně úrokového navýšení a poplatků) zaplatil celkem 32 460 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky z 4. 7. 2021 dlužník postoupil na žalobkyni pohledávku ve výši 14 640 Kč (odpovídající rozdílu mezi peněžitou částkou poskytnutou na daný úvěr a dlužníkem zaplacenou částkou) jakožto částku představující bezdůvodné obohacení, které získala žalovaná na základě dotčené (dle žalobkyně a dlužníka neplatné) smlouvy o úvěru.6. Soud prvního stupně uzavřel, že v souladu se rozhodnutím Nejvyššího soudu je nutno považovat danou smlouvu o úvěru za platnou, „když byla s potřebnou odbornou péčí posouzena úvěruschopnost dlužníka a dlužník byl schopen úvěr splatit.“ Soud prvního stupně dále uvedl, že výši svých životních nákladů uvedl dlužník do žádosti o úvěr a žalovaná neměla možnost pravdivost těchto údajů ověřit, neboť dlužník neměl bankovní účet.“ Dle soudu prvního stupně „splněním dlužník prokázal svoji schopnost úvěr splatit“ a splátky dluhu (jistiny) včetně úrokového navýšení (úroku z úvěru ve výši 1 733 Kč) přijala žalovaná na základě platného právního důvodu – dané smlouvy o úvěru.7. Soud prvního stupně však shledal „zcela nepřiměřenou“ sazbu RPSN (v rozsudku soudu prvního stupně patrně chybou v psaní uváděno 292,14 %, dle samotné smlouvy ve spise na č.l. 21 při sjednané 14měsíční splatnosti správně ve výši 272,44 %, dle tvrzení žalované ve skutečnosti 179,14 %), a spolu se souvisejícím ujednáním (s výjimkou sazby smluvního úroku) o úplatě za poskytnutí úvěru ve výši 8 820 Kč, o nákladech za vyhodnocení úvěru ve výši 1 667 Kč a o poplatku za výběr hotovosti ve výši 3 240 Kč, tj. celkem ve výši 13 727 Kč, je vyhodnotil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Plnění poskytnutá v této celkové výši 13 727 Kč dlužníkem žalované posoudil soud s odkazem na § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), jako bezdůvodné obohacení žalované. Nárok žalobkyně (jakožto právní nástupkyně dlužníka) proto v uvedené částce 13 727 Kč shledal důvodným a žalobě v této části ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně vyhověl, včetně odpovídajícího zákonného úroku z prodlení. Ve zbytku naopak návrh žalobkyně jako nedůvodný výrokem II. napadeného rozsudku zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle zásady procesního úspěchu ve věci za použití § 142 odst. 2 o.s.ř. v poměrné výši.8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obě strany včasné odvolání.9. Žalobkyně brojila proti zamítavému výroku II. a souvisejícímu nákladovému výroku. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná zkoumala úvěruschopnost dlužníka (právního předchůdce žalobkyně) řádně, a že smlouva o úvěru je tedy platná. Zdůraznila, že dle skutkových zjištění žalovaná zkoumala pouze dlužníkovu příjmovou stránku. Ani netvrdila, že by se snažila získat informace o jeho skutečných výdajích, dle svých tvrzení vycházela pouze ze statistických údajů. Jediné dokumenty, které si nechala předložit, byl občanský průkaz dlužníka a doklad o výši jeho důchodu. Takové posouzení měla za nedostatečné. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu, že žalovaná neměla možnost si informace (o výdajích) ověřit, neboť dlužník neměl bankovní účet. Žalovaná dle žalobkyně mohla a měla ověřit údaje o jeho případných závazcích v ISIR a dalších bankovních a nebankovních registrech. Pokud však tvrdila, že do nich n