21 Co 52/2025-103 — Krajský soud v Praze

1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou u soudu prvního stupně dne , datum, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen nález finančního arbitra ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, (dále jen „Nález“) ve výroku I. a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , (dále jen „Rozhodnutí o námitkách“) tak, že návrh účastnice jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok III. nálezu se ruší).2. Podle žaloby finanční arbitr určil Nálezem, že je žalobkyně povinna účastnici zaplatit částku ve výši 11 360 Kč (výrok I.), návrh účastnice na určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Rozhodnutím o námitkách finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a nález finančního arbitra potvrdil.3. Žalobkyně v žalobě zrekapitulovala, že s účastnicí uzavřela dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se žalobkyně zavázala účastnici poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a účastnice se zavázala vrátit jej žalobkyni spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 36 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 606 Kč (dále jen „Smlouva“). Dále uvedla, že s účastnicí uzavřela dne , datum, dohodu o narovnání, ve které účastnice uznala dluh ze Smlouvy ve výši 26 605 Kč. Podle žalobkyně byl tak původní závazek ze Smlouvy nahrazen závazkem novým, na který žalované zbývalo uhradit 5 000 Kč. Spolu s částkou 11 360 Kč, kterou žalobkyně žalované uhradila na základě Nálezu, tedy žalobkyně v současnosti za žalovanou eviduje dluh ve výši 16 360 Kč.4. Žalobkyně se neztotožňuje se závěrem finančního arbitra o neplatnosti dohody o narovnání. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého není podmínkou platnosti dohody o narovnání existence původního právního vztahu a jejím účelem není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším sporům tím, že původní závazek nahradí nový závazek. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem. Také v rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud ČR uvedl, že podstatou institutu dohody o narovnání je odstranění otázek mezi stranami subjektivně spornými. Podle žalobkyně finanční arbitr svým rozhodováním nepřípustně zasahuje do smluvní svobody, podporuje právní nejistotu žalobkyně a zároveň snahu účastnice nedostát dobrovolně převzatému závazku. Má za to, že jednání účastnice, která uzavřela se svým smluvním partnerem dohodu o narovnání a následně podala návrh finančnímu arbitrovi na určení neplatnosti svého vlastního právního jednání, by nemělo požívat právní ochrany.5. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem finančního arbitra o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice, který nevychází z doložených podkladů a zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně tvrdí, že posouzení úvěruschopnosti provedla řádně, na základě informací poskytnutých účastnicí a ověřených prostřednictvím dostupných databází. Uvádí, že účastnice doložila údaje o svých příjmech, majetkových poměrech a závazcích, neměla žádnou vyživovací povinnost, nebyla vedena v insolvenčním rejstříku ani proti ní nebyly vedeny exekuce a vykazovala pravidelný měsíční příjem. Náklady účastnice na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Žalobkyně posoudila její disponibilní zůstatek a dospěla k závěru, že účastnice bude schopna úvěr splácet. O provedeném posouzení byl učiněn záznam v evidenční kartě. Kontrola byla provedena i vůči zaměstnavateli skrze , Anonymizováno, , registru , Anonymizováno, a systému , Anonymizováno, . Žalobkyně neměla důvod o zjištěných údajích pochybovat. Důkazem o splnění povinnosti žalobkyně uchovávat záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti jsou evidenční karta a protokol z informační a posuzovací návštěvy. Dále žalobkyně tvrdí, že účastnice byla při sjednání smlouvy srozumitelně informována o všech podmínkách úvěru, a to zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a Smlouvu uzavřela svobodně, bez nátlaku, po konzultaci. Ve Smlouvě účastnice prohlásila, že jí byly sděleny potřebné informace a náležitá vysvětlení, že smlouva odpovídá její finanční situaci a že je schopna dostát svým závazkům. V případě, že se účastnice domnívala, že charakter povinností plynoucích ze smlouvy nevyhovuje její finanční situaci, mohla se svobodně rozhodnout smlouvu neuzavřít.6. Žalobkyně má za to, že dodržela všechny zákonné povinnosti kladené na věřitele při sjednávání spotřebitelské smlouvy a při posouzení úvěruschopnosti postupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „ZoSÚ“). Žalobkyně v žalobě odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci , Anonymizováno, , podle nějž směrnice , Anonymizováno, neposkytuje vyčerpávající výčet údajů, které má věřitel při posouzení úvěruschopnosti zohlednit, ani nestanoví konkrétní metody jejich ověření, čímž poskytuje věřiteli prostor pro individuální posouzení. Tvrdí, že záznamy o posouzení uchovává ve své evidenci a že její postup byl přiměřený a odpovídal obvyklé praxi. Závěr finančního arbitra podle žalobkyně spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když posouzení dostatečnosti či nedostatečnosti prověření úvěruschopnosti účastníka je možné provést pouze objektivním poměřením žalobkyní zjištěného stavu a stavu v rozhodné době reálného. Proto žalobkyně navrhuje i účastnický výslech účastnice. Jakkoliv je totiž důkazní povinnost na straně úvěrujícího, nelze nepoukázat na skutečnost, že sama účastnice netvrdí, že by v době uzavření smlouvy nebyla úvěruschopná. Žalobkyně upozornila, že pokud účastnice tvrdí, že žalobkyně nějaké povinnosti zanedbala, musí také tvrdit, jakou konkrétní povinnost zanedbala a jakým způsobem, přičemž se nelze omezit na prohlášení o nedostatečném prověření příjmů a výdajů. V důsledku by byla žalobkyně fakticky sankcionována neplatností smluvního vztahu pouze na základě toho, že si nepořídila kopie veškerých podkladů poskytnutých účastnicí a na základě skutečnosti, která nastala zcela mimo její sféru vlivu.7. Žalobkyně dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , podle něhož pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně nicméně připomenula, že Smlouva nemohla být s ohledem na uzavřenou Dohodu o narovnání předmětem přezkumu finančního arbitra.8. Účastnice se ve svém vyjádření k žalobě plně ztotožnila se závěry a s argumentací finančního arbitra.9. Finanční arbitr ve vyjádření k žalobě uvedl, že se účastnice v řízení před ním domáhala určení neplatnosti Smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uhrazenými platbami a jistinou úvěru, protože žalobkyně před uzavřením Smlouvy neposoudila její úvěruschopnost s odbornou péčí a výše odměny žalobkyně odporuje dobrým mravům. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů a po jejich pečlivém právním posouzení dovodil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila s odbornou péčí schopnosti účastnice splácet úvěr ze Smlouvy ve smyslu § 86 ZoSÚ, a proto je Smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Po porovnání vzájemných plnění stran sporu finanční arbitr zjistil, že bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně převyšuje bezdůvodné obohacení na straně účastnice o částku 11 360 Kč. Finanční arbitr nedovodil právní zájem účastnice na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť již splatila jistinu a samotný návrh na plnění řeší celý obsah a dosah sporných vztahů. Finanční arbitr tedy Nálezem uložil povinnost žalobkyni zaplatit účastnici částku 11 360 Kč (výrok I.), ve zbývající části návrh účastnice zamítl, když zjistil, že jí nesvědčí nárok na určení neplatnosti smlouvy o úvěru (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost uhradit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Jelikož žalobkyně v žalobě podané k soudu k nahrazení Nálezu a Rozhodnutí o námitkách převážně opakuje námitky, které vznášela v průběhu řízení před finančním arbitrem a které finanční arbitr vypořádal v Nálezu a v Rozhodnutí o námitkách, odkazuje finanční arbitr na odůvodnění těchto rozhodnutí.10. Finanční arbitr připomněl, že shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyl