22 Co 204/2024-1172 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně pohledávku ve výši 55 384 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33 099 Kč od 24. 11. 2016 do 26. 2. 2018, 15 430 Kč od 27. 2. 2018 do zaplacení, 4 256 Kč od 5. 1. 2017 do zaplacení, 17 798 Kč od 23. 8. 2017 do zaplacení, 15 414 Kč od 15. 2. 2018 do zaplacení, 439 Kč od 21. 3. 2018 do 4. 12. 2018, 205 Kč od 5. 12. 2018 do zaplacení, 178 Kč od 21. 12. 2018 do zaplacení, 2 103 Kč od 12. 4. 2019 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně plnou náhradu nákladů řízení ve výši 124 467 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok II.).2. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní včasné odvolání. V něm namítají, že řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno účelově ve prospěch žalobce. Jeho neoprávněný nárok na vodné a stočné byl nezákonně podporován státními orgány, např. vodoprávním úřadem, dozorujícím odborem Ministerstva zemědělství i soudy v jiných řízeních, v nichž byl bez relevantních důkazů přijat závěr o existenci dluhu žalovaných na vodném a stočném, a žalovaným bylo dokonce podsouváno uznání těchto dluhů. Poukázali na nedostatek své pasivní věcné legitimace, na kterou upozornil již Krajský soud v Praze v řízení vedeném o posesorní žalobě pod sp. zn. 27 Co 201/2019 s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4537/2010, neboť smlouvu o odvádění odpadních vod uzavřel s žalobcem pouze žalovaný 1. a smlouvu o dodávce vody pouze žalovaná 2., není tak důvod zavazovat oba žalované společně i, Anonymizováno, k úhradě částek podle smlouvy, kterou uzavřel druhý z nich. Tento názor původně zastával také soud prvního stupně, v napadeném rozsudku ho však popřel a uložil žalovaným společně a nerozdílně povinnost hradit nárokované částky z obou smluv. Svůj názor opřel o usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 652/02, které se však vztahuje k právní úpravě účinné v době před účinností zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích). Zdůraznili, že žalobce požaduje úhradu vodného a stočného převážně podle spotřeby naměřené vodoměrem po uplynutí doby jeho platnosti. Pokud žalobce nechal přezkoušet vodoměr, který již byl v době jeho měření nefunkční, autorizovaným střediskem a vyšel přes neplatnost jeho cejchu z naměřených hodnot, tak takový způsob měření zákon o vodovodech a kanalizacích nepřipouští. Dále poukázali na to, že fakturační vodoměr se nachází v šachtě, která je veřejně přístupná, kde v minulosti došlo k havárii a úniku velkého množství vody na veřejně přístupnou komunikaci do země, a to zejména ve fakturačním období vymezeném fakturou č. , hodnota, a , Anonymizováno, , přičemž žalobce odmítá vodoměr přemístit na pozemek žalovaných. Žalovaní odmítají platit za vodu, která nebyla dodaná do odběrného místa. Ani v jiných fakturačních obdobích nelze vyloučit, že docházelo k úniku vody a žalobce se neoprávněně na úkor žalovaných snaží obohatit, přičemž odmítá přemístění vodoměru do žalovanými požadovaného odběrného místa. Žalobce se na úkor žalovaných bezdůvodně obohacuje, neboť žalovaní nevypouští tolik vody do kanalizace, kolik odeberou, v průměru cca 70 m3 vody ročně je spotřebováno například na zalévání zahrady. Žalobce však odmítl za účelem měření osadit a zaplombovat podružný vodoměr pro měření množství vody pro tuto zálivku. Žalovaný 1. vypověděl smlouvu o odvádění odpadních vod, i poté má podle smlouvy povinnost stočné i nadále platit. Dále žalovaní uváděli, že odečty na vodoměru nebyly prováděny na konci prosince nebo 1. ledna, jak je uvedeno ve fakturách, ale v jiných datech. Kalendářní rok není totožný s fakturačním rokem a nelze proto z této spotřeby vyjít. Paušály VDM i nárokovaná částka za výměnu vodoměrné soustavy veřejné části přípojky je neoprávněná, žalobce na ni nemá nárok a měl by ji hradit sám. Žalovaní také odmítají platit paušál VDM určený žalobcem podle jeho ceníku, neboť se jedná o položku, která není účtována jiným odběratelům a žalovaní to vnímají jako diskriminaci. Na nezákonnost účtování paušálu VDM i na nesprávnou fakturaci vodného a stočného v důsledku měření spotřeby vodoměrem s prošlou dobou platnosti upozorňovalo také Ministerstvo zemědělství v rámci prováděné kontroly. Soud prvního stupně vyšel z odůvodnění rozhodnutí v jiných řízeních, vedených u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 230/2019 nebo 13 C 334/2021 (zejména z rozhodnutí odvolacího soudu), závěry v nich přijaté však byly opřeny o nepravdivá tvrzení a skutečnosti a nelze z nich proto vycházet. Poukázali na existenci dohody účastníků uzavřené na jednání na , Anonymizováno, dne 22. 2. 2018, podle které se pro účely fakturace mělo vycházet ze spotřeby 7 m3 za měsíc, což prokazuje také zvukový záznam z tohoto jednání. Dluh za žalované období tak měl být v důsledku dohody účastníků zaplacen částkou 8 668,80 Kč, která byla vyúčtována v příloze e-mailu , tituly před jménem, , jméno FO, jednajícího za žalobce. Ve vyúčtování , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne 22. 2. 2018 sice žádný variabilní symbol nebyl, přímo v e-mailu však byl odkaz na zápis a dohodu z jednání na Krajském úřadu Středočeského kraje, je tedy zřejmé, na jaké období a v jaké částce bylo hrazeno. Jediná nevypořádaná faktura je podle žalovaných faktura č. , hodnota, , která však nemůže být uhrazena, neboť si žalobce neoprávněně účtuje částku 28 m3 stočného navíc, které proteklo osazeným a zaplombovaným vodoměrem žalobce do zahrady a bazénu žalovaných. V tomto množství voda nebyla svedena do kanalizace a jsou proto splněny podmínky pro odpočet stočného. U dalších plateb provedených žalovanými je vždy uveden variabilní symbol odpovídající číslu faktury. Žalovaní dále nesouhlasili s výpočtem žalobce provedeným po poučení odvolacím soudem podle § 17 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích. Poukázali na proměnlivé hodnoty na fakturačním vodoměru v období předcházejícím spornému období, kdy předmětnou nemovitost, kde se nacházelo odběrné místo, obývalo v tomto období více nájemců než v době, za kterou je proveden alternativní výpočet. Žalovaní dodali přesný výpočet spotřeby vody nájemců podle předávacích protokolů, jejich průměrná měsíční spotřeba činila 2,25 m3 v době od 20. 5. 2015 do 17. 11. 2017, neboť v tomto období většinu času žádný nájemce v nemovitosti nepobýval. Žádný z nájemců neměl v nemovitosti trvalý pobyt, jednalo se o pobyty krátkodobé a žalovaní neměli žádnou oznamovací povinnost o změně jejich počtu nebo délky pronájmu. Do výpočtu směrnými čísly neměly být zahrnuty osoby, které v nemovitosti neměly trvalý pobyt. Žalovaná 2. také neměla ve sporném období v nemovitostech trvalý pobyt, užívala jej pouze příležitostně, nebyl tak důvod ani ji zahrnout do výpočtu směrnými čísly. Žalovaní pobývali většinou v Praze, v rodinném domě v Křeslicích, v místě trvalého bydliště žalované 2., v nemovitosti v Karlíku bydleli pouze příležitostně nebo se tam střídali. Ve smlouvě o dodávce vody přitom není uveden žádný počet osob, které by v domě v Karlíku bydlely. Podle § 8 odst. 16, 17 ve spojení s § 2 odst. 4 zákona o vodovodech a kanalizacích se přitom za trvale připojené osoby považují pouze osoby, které mají v obci, kde se nachází vodovod nebo kanalizace, trvalý pobyt. Soud prvního stupně tak měl vycházet ze zásady in dubio pro reo, a pokud nezjistil počet osob v odběrném místě, měl žalobu zamítnout. Poslední nájemce v odběrném místě pak nemovitost v Karlíku opustil k 18. 11. 2017 po dohodě se žalovanými z důvodu obavy z přerušení dodávky vody. V době od 31. 8. 2015 do 28. 12. 2016 nebyl v nemovitosti žádný nájemce, nejvyšší naměřené hodnoty na nefunkčním vodoměru z faktury č. , hodnota, jsou způsobeny dlouhodobým únikem vody v nezjištěné míře, z veřejné části přípojky ve veřejně přístupné vodoměrné šachtě, a nikoliv počtem osob v domě žalovaných. Žalovaní také nesouhlasí se směrnými čísly zahrnujícími zálivku zahrady v extrémní výši 180 m3 za rok, kterou žalobce odůvodnil pouze výměrou pozemku. Navíc žalobce vždycky popíral, že by voda nebyla spotřebována odvodem do kanalizace a účtovala vždy částku stočného odpovídající vodnému. Není tedy logické, aby se podle směrných čísel fakturovala zálivka zahrady. Přitom dodání vody speciálně na zalévání zahrady nebylo ve smlouvě sjednáno. Dále poukázali na přerušení dodávky vody, kdy v tomto případě nebylo možné vodu odebírat z vodovodu ani zalévat zahradu. Žalovaní nezalévali zahradu v zimě. V březnu 2019 najednou žalovaní dopustili vodu do bazénu z vodovodu pro zajištění užitkové vody v případě náhlého nezákonného přerušení dodávky vody, jednalo se však o výjimečné jednorázové napouštění. Navrhli, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítne a přizná žalovaným právo na náhradu nákladů řízení před soudy obo