24 Co 48/2025-237 — Krajský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 357 261,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení 14,75% ročně z této částky za dobu od 27. února 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. tohoto rozsudku soud prvního stupně pak ve zbývajícím předmětu řízení žalobu žalobce zamítl (ohledně požadavku žalobce na zaplacení mu žalovanými společně a nerozdílně jistiny ve výši 513 923,75 Kč s příslušenstvím). Výrokem III. tohoto rozsudku pak soud prvního stupně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. K důvodům svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že výsledky provedeného dokazování přinesly to zjištění, že účastníci uzavřeli v srpnu , Anonymizováno, smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalovaným, coby manželům, plnění ve výši 1 702 241 Kč, a to za účelem konsolidace dvou jejich dřívějších úvěrů nebo půjček (splátkové úvěry , právnická osoba, , dříve , právnická osoba, , právnická osoba, ., a , Jméno žalobce, ., s částkami určenými ke splatnosti 722 840 Kč a 799 401 Kč) v celkové výši 1 522 241 Kč a zbývající částku 180 000 Kč těchto prostředků byli žalovaní oprávnění použít k volnému uvážení, kdy se žalovaní zavázali společně a nerozdílně tyto finanční prostředky žalobci zaplatit ve 120 měsíčních splátkách (10 let) ve výši 18 950 Kč, splatných k 20 dni každého kalendářního měsíce, počínaje první splátkou, splatnou 20. září 2017 (poslední splátka ve výši 13 297 Kč měla být zaplacena 20. srpna 2027), s dohodnutým úrokem 5,90% ročně za dobu od poskytnutí prostředků do jejich úplného vrácení. Žalobce svůj závazek z této smlouvy řádně splnil, žalovaní tento úvěr plně načerpali. Dle tvrzení žalobce (žalovaní proti tomuto tvrzení sami v tomto řízení nikterak nebrojili) zaplatili mu žalovaní dosud jen částku celkem 1 344 979,27 Kč, přičemž se s plněním smluvených povinností dle smlouvy o úvěru dostali do prodlení, byli proto vyzváni k doplacení dluhu v dodatečné lhůtě, čehož nevyužili a k 1.červenci 2023 byl dle čl. 8.2. úvěrové smlouvy žalobcem prohlášen celý úvěr za okamžitě splatný, neboť k tomuto datu byli žalovaní v prodlení s více než dvěma splátkami. Od 2.července 2023 jsou tak s plněním dluhu žalovaní v prodlení, když jej nedoplatili. Podle tvrzení žalobce před uzavřením smlouvy s žalovanými disponoval ve vztahu k posouzení tzv. úvěruschopnosti žalovaných potvrzením zaměstnavatele o příjmu žalované 2. a výpisy z běžného účtu žalovaného 1., vedeného u , právnická osoba, ., dále prohlášeními žalovaných o jejich poměrech, jak je uvedli v žádosti o poskytnutí úvěru, výsledky svých šetření ve vlastních a veřejných databázích. Tyto podklady jsou však dle závěru soudu nedostatečné ke splnění zákonné předsmluvní povinnosti žalobce ohledně zkoumání schopnosti žalovaných úvěr splácet, pokud mu žalovaní v žádosti neuvedli vůbec žádné své výdaje, tedy zatajili žalobci i své jiné úvěry, a žalobce o těchto úvěrech věděl, zjistil si, že přes své tvrzení žalovaní splácí úvěry. Za této situace měl být žalobce obezřetnější a měl se více zabývat zkoumáním a doložením mu žalovanými svých nezbytných výdajů na život a své předchozí dluhy, k čemuž nedošlo. Za této situace prohlášení žalovaných o počtu společně žijících osob, o způsobu bydlení, v kombinaci se statistickými údaji nemohlo představovat pro žalobce odpovídající posouzení možnosti žalovaných, coby spotřebitelů, úvěr, o který žádali a který jim byl poskytnut, řádně splácet. Žalobce tedy neposoudil úvěruschopnost žalovaných, coby spotřebitelů, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, nepostupoval tedy s potřebnou mírou své odborné péče, tím spíše, že si musel být vědom skutečnosti, že žalovaní určité informace objektivně vzato mu musí záměrně zatajovat. Žalobce tedy pochybil při splnění své předsmluvní povinnosti, poskytl žalovaným spotřebitelský úvěr v rozporu s § 87 dost. 1, § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění účinném do 28. května 2022, a smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že po určitou dobu žalovaní žalobci plnění v souvislosti se smlouvou poskytovali (dle tvrzení žalobce poskytli částku 1 344 979,27 Kč celkem). Samotné placení určitých splátek totiž samo o sobě nepředstavuje žádný důkaz o tom, že žalobce zkoumal řádně úvěruschopnost žalovaných před uzavřením smlouvy o úvěru s nimi. Dospěl tak k závěru, že peněžitý nárok žalobce, uplatněný v tomto řízení, lze posoudit dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“), tedy jako nárok z bezdůvodného obohacení, nikoliv jako nárok z platné smlouvy, přičemž, byla-li prokazatelně žalobcem žalovaným poskytnuta částka 1 702 241 Kč a dle tvrzení žalobce žalovaní mu dosud zaplatili částku 1 344 979,27 Kč, výše bezdůvodné obohacení představuje částku 357 261,73 Kč, kterou bylo uloženo žalovaným za povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci, spolu se zákonným úrokem z prodlení (§ 1970 o. z., nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Ve zbývajícím rozsahu tak uzavřel, že je namístě žalobu žalobce zamítnout. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně, a to proti samostatnému zamítavému výroku II. a závislému výroku III., o nákladech řízení, si, prostřednictvím svého právního zástupce, podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil tak, že žalobě žalobce bude vyhověno zcela a žalobci bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.4. K důvodům uvádí, že žalobce nesouhlasí skutkově a právně se závěry soudu prvního stupně, jež se vztahují k procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaných před uzavřením posuzované úvěrové smlouvy ze strany žalobce. Žalobce má za to, že před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalovaných, coby spotřebitelů, řádně. V prvé řadě bylo povinností samotných žalovaných pravdivě žalobce o svých poměrech informovat. Nadto bylo žalovanými předloženo potvrzení o pracovním poměru žalované 2. a o výši jejího příjmu za 1 rok před podáním žádosti, ze kterého vyplývalo, že žalovaná 2. pracuje v pracovním poměru na dobu neurčitou, neprobíhá jednání o ukončení pracovního poměru, její průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců činí 35 376 Kč, nejsou jí prováděny srážky ze mzdy. Jde-li o žalovaného 1., tak mu byl předložen výpis z běžného účtu tohoto majitele za 3 měsíce před podáním žádosti, ze kterého vyplývaly vyšší příjmy - mzda, než tento žalovaný ve své žádosti uváděl (okolo 95 000 Kč čistého měsíčně) a životní náklady obou žalovaných. Další údaje pak o platební morálce žalovaných mohl získat z vlastní databáze a z veřejných rejstříků, přičemž nic negativního nezjistil. Žalovaní pak jasně žádali o účelový úvěr ke konsolidaci svých dvou předchozích závazků. Nic tedy nezatajovali o svých závazcích. V souvislosti s poskytnutým úvěrem došlo ke snížení splátkového zatížení žalovaných. Z dostupných mu podkladů mu byly známy výdaje žalovaných na jídlo, léky, bydlení, oblečení, drogérii, služby apod. Byly žalobci takto známy i mimořádné výdaje žalovaných, o nichž důvodně žalobce předpokládal, že je budou schopni žalovaní omezit z důvodu hrazení sjednaných splátek. Je tak přesvědčen o tom, že z jeho strany řádně provedené posouzení schopnosti žalovaných dluh splácet potvrzuje i ta skutečnost, že žalovaní po dobu zhruba 5 let, tj. po dobu zhruba ½ sjednané doby splácení úvěru, řádně splátky úvěru v dojednané výši uhrazovali. Z jeho pohledu tak měla být smlouva o úvěru posouzena jako platná a mělo mu tak být přiznáno plnění dle podmínek platně uzavřené úvěrové smlouvy, když nelze uzavřít, že by bylo postaveno tzv. najisto, že žalovaní, coby spotřebitelé, nebyli schopni řádně úvěr, o který žádali, splácet. Je tak přesvědčen o tom, že posoudil schopnost žalovaných splácet úvěr, o který požádali, s řádnou odbornou péčí, postupoval v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru v rozhodném znění, poměry žalovaných hodnotil individuálně v souladu s principem obezřetného úvěrování, proto mu náleží celá jistina i příslušenství.5. Žalovaní se k odvolání žalobce nevyjádřili.6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou, směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání žalobce (v samostatném výroku II. a v závislém výroku III., o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř., a shledal odvolání žalobce opodstatněným.7. Žalovaní pak sami proti rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o vyhovující výrok I., své odvolání nepodali. Za této situace tak nebyl tento vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jde-li o žalovaným uloženou platební