25 Co 39/2025-128 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 24. 7. 2024, č. j. 8 C 215/2024-91, Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou ve společném jmění manželů vlastníky nově odděleného pozemku vyznačeného geometrickým plánem z pozemku p. , Anonymizováno, , zapsaného na LV , hodnota, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště , adresa, (dále jen „sporný pozemek“). Výrokem II. rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení 14 116 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných. Dále rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku soudní poplatek za řízení ve výši 5 000 Kč na účet Okresního soudu v Benešově (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že již ze žalobních tvrzení žalobců lze dovodit, že žaloba není důvodná a oprávněná a je zapotřebí ji zamítnout. Odkázal v tomto směru na platnou judikaturu Nejvyššího soudu - dále jen „NS“ (např. 22 Cdo 3387/2021, 22 Cdo 2128/2005). Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva žalobců ke spornému pozemku, tj. části pozemku parc. č. , adresa, zakreslené v geometrickém plánu společnosti , právnická osoba, a znaleckém posudku č. , Anonymizováno, - geometrickém plánu , jméno FO, ve tvaru trojúhelníku v délce nejvýše 3,3 metru a základně maximálně 11 cm (dále opět rovněž jen jako „sporný pozemek“). Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci nabyli od manželů , jméno FO, kupní smlouvou ze dne , datum, pozemek parc. č. , adresa, v přesně stanovených hranicích a výměře dle katastrálního operátu (sporný pozemek nebyl v této kupní smlouvě označen jako předmět převodu) a zároveň tvrdí, že jejich právní předchůdci manželé , jméno FO, měli sporný pozemek v držbě v dobré víře nejpozději od roku 1995. Doba 10 let tedy uběhla již v roce 2005, kdy by takto manželé , jméno FO, nabyli sporný pozemek do vlastnictví (pokud by dobrá víra byla prokázána). Žalobci se tak z obou uvedených důvodů nemohli stát vlastníky sporného pozemku, když sami jej vydržet nemohli (držba žalobců v období 2007-2011). Věc právně kvalifikoval ve smyslu § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) podle § 129, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a § 135a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).2. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalobci. V něm uvedli, že jejich právními předchůdci byli manželé , jméno FO, , kteří nabyli vlastnické právo k pozemku parc. č. , Anonymizováno, v osmdesátých letech. Mimo jiné sporný pozemek užívali v dobré víře, že jsou jeho vlastníky. Tato část pozemku byla na základě geometrického plánu, vyhotoveného , jméno FO, , coby součást znaleckého posudku č. , Anonymizováno, , vyhotoveného pro řízení vedené před Okresním soudem v Benešově sp. zn. 5 C 1854/2014, zakreslená jako součást pozemku parc. č. , Anonymizováno, vlastnictví žalovaných. Žalobci jsou přesvědčeni, že jejich právní předchůdci tuto část pozemku po celou dobu svého vlastnictví drželi a užívali jako součást svého pozemku parc. č. , Anonymizováno, V tomto stavu pak od svých právních předchůdců pozemek zakoupili žalobci na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2007. Soud prvního stupně opomíjí, že v rozsudku NS sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ze dne 19. 4. 2022 bylo též uvedeno, že nemožnost započíst vydržecí dobu právních předchůdců žalobců z důvodu předchozího vydržení předmětné části pozemku současně nebrání tomu, pokud žalobci nabyli spornou část pozemku v dobré víře jiným způsobem, například děděním nebo smlouvou. Tak se stalo také stalo v tomto případě. Žalobci poukázali na právní názor uvedený v komentářové literatuře k § 1096 o. z., který uvádí, že je nutné prokázat a zkoumat, zda žalobce držel právo sám po celou vydržecí dobu (což zde žalobci neprokazují ani netvrdí), anebo, že právoplatně a účinně nabyli od svého právního předchůdce. Zároveň žalobci odkázali na právní názor uvedený v rozsudku NS ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2248/2018. Mají za to, že soud měl přezkoumat otázku nabytí sporné části pozemku žalobci od jejich právních předchůdců a jako otázku předběžnou určit, zda tito právní předchůdci tuto spornou část pozemku vydrželi sami. K právnímu posouzení žalobců, z nichž vyplývá, že mohlo dojít k vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalobců, nemusí a nemůže soud přihlížet, když je pro něj závazné vyjádření skutkového stavu, důkazní návrhy účastníků řízení a žalobní petit žalobců, nikoliv právní posouzení věci. Žalobci tvrdili, že předmětná část pozemku byla držena v dobré víře právními předchůdci žalobců a jako taková byla těmito právními předchůdci převedena na žalobce a žalobce tuto předmětnou část nabyli do svého vlastnictví v dobré víře od svých právních předchůdců. Žalobci odkázali na nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15, z nějž vyplývá ochrana dobré víry nabyvatele nemovité věci proti vlastnickému právu stávajícího vlastníka také v rámci právní úpravy občanského práva, respektive občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2012. Žalobci tedy mohli nabýt vlastnické právo k předmětné části pozemku za úplatu na základě kupní smlouvy při zachování dobré víry již v roce 2007. Konečně pak považují žalobci za zcela nesprávný závěr soudu prvního stupně o tom, že od svých právních předchůdců předmětnou část pozemku nenabyli. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak takový skutkový závěr soud prvního stupně učinil. Žalobci naopak tvrdili v žalobním návrhu, že tato sporná část pozemku na ně na základě kupní smlouvy z roku 2007 přešla. K tomu také navrhli důkaz kupní smlouvou a výpovědí svědků, zejména jejich právní předchůdkyně , jméno FO, ). Skutečnost, že v kupní smlouvě mezi žalobci a jejich právními předchůdci není výslovně popsána předmětná část pozemku, vyplývá z omluvitelného omylu stran smlouvy, které v té době měli oprávněně za to, že tato sporná část pozemku je součástí pozemku parc. č. , Anonymizováno, ve vlastnictví právních předchůdců žalobců, a jako taková přešla do vlastnictví žalobců. Žalobci navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání.3. Žalovaní k odvolání žalobců uvedli, že žaloba je od počátku zcela účelová, když prakticky totožnou věc již jednou projednával soud prvního stupně pod sp. zn. 5 C 184/2014 a řízení bylo skončeno pravomocným zamítnutím žaloby. V tomto předchozím řízení žalobci sice svůj nárok právně vymezili jako přestavek podle ustanovení § 1087 občanského zákoníku, nicméně jej založili na prakticky shodných skutkových zjištěních, když už tehdy tvrdili, že užívají spornou část pozemku v dobré víře. I kdyby však předcházející řízení nepředstavovalo překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí této věci, nemůže být nová žaloba u žalobců úspěšná. Soud prvního stupně zcela správně dovodil, že žalobci sami nemohli vydržet vlastnické právo ke sporné části pozemku žalovaných, neboť nedrželi pozemek po zákonem stanovenou dobu, ani si nemohli započíst vydržecí dobu svých právních předchůdců, respektive nemohli nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené se svými právními předchůdci, jak nyní tvrdí. Kupní smlouvou uzavřenou dne , datum, mezi , jméno FO, jako prodávajícími a žalobci jako kupujícími, nabyli žalobci vlastnické právo k pozemku parc. č. , Anonymizováno, o výměře 743 m² v k. ú. , adresa, . Předmětem dané kupní smlouvy byl pozemek, v té době již v katastru nemovitostí evidovaný, a proto se uplatní závěry ustálené judikatury NS sp. zn. 22 Cdo 1996/2013, kdy je pro nabytí vlastnického práva rozhodný stav katastrálního operátu, účinný ke dni vkladu vlastnického práva (v daném případě právní účinky vkladu ke dni 9. 7. 2008). Žalobci tak na základě uvedené kupní smlouvy nabyli vlastnické právo pouze k pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Nemohli pak nabýt vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. , Anonymizováno, ani vydržením, neboť podle svých vlastních tvrzení předmětnou část pozemku drželi od roku 2007 do roku 2010. Zákonem předepsaná desetiletá doba neuplynula a nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku. Žalobci si současně nemohou započíst vydržecí dobu svých právních předchůdců. Žalobci tvrdí, že spornou část pozemku vydrželi již jejich právní předchůdci manželé , jméno FO, , kteří tuto část pozemku měli držet nejméně od roku 1995 (spíše od roku 1985) až do roku 2007. Ani tato skutečnost však podle ustálené judikatury nemůže být důvodem pro vyhovění žalobě. Ostatně na relevantní judikaturu odkazují ve svém odvolání sami žalobci, když upozorňují na rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 248/2018. Jeho závěr