25 Co 46/2025-207 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne ze dne 26. 9. 2024, č. j. 9 C 190/2023-183, rozhodl Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 85 000 Kč s 15 % úrokem z prodlení ročně z částky 85 000 Kč od 8. 7. 2023 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žaloba se co do 15 % úroku z prodlení ročně z částky 85 000 Kč od 20. 6. 2023 do 7. 7. 2023 zamítá. Dále bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 67 288 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobce jako zhotovitel a žalovaná jako objednatel uzavřeli smlouvu o dílo, dle které se žalobce zavázal zhotovit pro žalovanou celkem 6 videí v kvalitě 4K (včetně postprodukční práce) a žalovaná se zavázala za to zaplatit žalobci sjednanou cenu ve výši 85 000 Kč. Bylo prokázáno, že žalobce videa v požadované kvalitě natočil, žalované je předal, žalovaná se s nimi seznámila, nic nenamítala, čímž vznikl žalobci nárok na zaplacení sjednané ceny díla, neboť dílo bylo provedeno, tedy dokončeno a předáno. Žalovaná však ničeho neplnila. Pokud pak žalovaná uplatnila námitku započtení, soud prvního stupně uzavřel, že všechny rozhodné skutečnosti, týkající se vzniku, výše a splatnosti započítávané pohledávky vznikly předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení, k těmto novým skutečnostem tak nelze v souladu s § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) přihlížet. Nadto se jedná o pohledávku, která není způsobilá k započtení, neboť je nejistá, objektivně sporná, a se žalovaným nárokem souvisí pouze okrajově. Ze všech těchto důvodů bylo žalobě co do žalované jistiny plně vyhověno, korigováno bylo pouze období, za které žalobce požadoval zákonný úrok z prodlení. Právně byla věc hodnocena dle ust. § 2586 a násl., § 1987, § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 3 o. s. ř.2. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Uvedla, že společnost , právnická osoba, . dlouhodobě spolupracuje s žalovanou i jejím jednatelem a společníkem , jméno FO, . Tato společnost se zaobírá audiovizuálními službami a měla zajistit vytvoření videí pro zadavatele společnost , právnická osoba, Žalovaná zajišťuje technické zabezpečení akcí, půjčování techniky a částečnou realizaci různých projektů, včetně natáčení videí či pořizování fotografií. Spolupráce probíhá tak, že , právnická osoba, . zadá zakázku žalované a ta si již vybere sama technika (kameramana) pro zpracování videí či fotografií. Technik (kameraman) za svou práci odpovídá přímo žalované, nikoliv dalším článkům řetězce. Kameraman má zpracovat videa v příslušném počtu, velikosti a kvalitě. Nejprve jsou předkládaná v nižší kvalitě a velikosti jako ukázka a teprve po schválení žalovanou jsou zpracována v příslušné velikosti a finální kvalitě, respektive finální verzi. Finální verze musí být předána přímo žalované, a to na přenosném disku, případně jiném vhodném nosiči, důvodem je zajištění archivace. Dalším důvodem je případná reklamace ze strany zadavatele. Navíc poskytovatelé služeb, jako je úschovna, neručí za správné předání obsahu a také nezaručují dostupnost a bezchybnost nahrávaného obsahu. Žalovaná namítla, že jí nikdy nebyla doručena finální verze práce, za kterou žalobce požaduje zaplatit žalovanou částku. Soud prvního stupně označil námitku žalované, že finální verze nebyla předána ani na přenosném disku ani na počítači za účelovou, aniž by k této námitce provedl řádné dokazování. Vycházel výhradně z tvrzení žalobce, a navíc si spekulativně činil vlastní závěry. Žalovaná v tomto směru navrhovala výslechy svědků , jméno FO, kteří se měli vyjádřit k zavedeným postupům při předávání díla. Dále navrhovala odborné vyjádření experta z oboru IT, který by posoudil nespolehlivost doručování prostřednictvím úschovny a mohl se vyjádřit ke skutečnosti, že finální verze žalované nebyla doručena. Rozhodující není obecná praxe doručování v jiných zakázkách, ale konkrétní otázka, zda bylo v tomto případě žalované dílo řádně doručeno a předáno. Žalovaná je schopna prokázat, že v předchozích zakázkách se finální verze rozhodně nedoručovaly prostřednictvím úschovny. Tuto skutečnost doložila například výpovědí svědka , Anonymizováno, či svědka , Anonymizováno, . Svědek , Anonymizováno, není zaměstnancem společnosti , právnická osoba, ., pouze s ní spolupracuje, a na této zakázce působil jako externista. Navíc uvedl, že materiál obdržel od paní , jméno FO, , která nepracuje pro , právnická osoba, ., ale pro , právnická osoba, Ani z tohoto tvrzení tedy nevyplývá, že by finální verze byla předána žalované. Tvrzení žalobce, že některé předchozí zakázky byly předávány prostřednictvím úschovny, rovněž nebylo nijak prokázáno. Z e-mailové komunikace předložené žalobcem totiž nevyplývá, že by šlo o finální verze zakázek. Pokud měl být způsob předávání zakázek prokázán, měl soud prvního stupně vyslechnout navrhované svědky. Důkazem měla být i výpověď paní , jméno FO, , kterou navrhoval sám žalobce, avšak její výslech nakonec zjevně z opatrnosti odvolal. Z e-mailové komunikace je dále patrné, že jednatel žalované opakovaně požadoval, aby žalobce zasílal jednotlivé práce přímo jemu, přičemž ostatní osoby měly být uvedeny v kopii. Tento postup však žalobce nedodržoval. Soud prvního stupně rovněž odmítl započtení pohledávek ze strany žalované s odůvodněním, že bylo učiněno až po koncentraci řízení a tyto pohledávky vznikly před tímto okamžikem. Naopak k důkazům předloženým žalobcem až po koncentraci řízení přihlédl (například e-mailová komunikace z října a listopadu 2021 a z února 2022). Ke koncentraci řízení mělo dojít dne 22. 2. 2024, avšak z protokolu o jednání z tohoto data nevyplývá, že by žalobce tyto důkazy navrhl. Soud prvního stupně k nim tedy vůbec neměl přihlížet. Navíc se jedná o postup žalobce vůči jinému subjektu a ohledně jiných zakázek. Stejně tak neměl soud prvního stupně přihlížet k výpisům z úschovny s daty 23. 11. 2021, 28. 10. 2021, 6. 3. 2022, 18. 4. 2022 a 26. 4. 2022. Žalovaná má za to, že řízení nebylo soudem prvního stupně řádně zkoncentrováno. Žalovaná uplatnila námitku započtení dne 18. 6. 2024, doložila soudu prvního stupně vznik, výši i splatnost dané pohledávky. Účastník může vznést námitku započtení kdykoliv během řízení, neboť námitka započtení je novou hmotněprávní skutečností, proto ji bylo možné učinit poté, co již nastaly účinky koncentrace (rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „NS“ ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4182/2016). Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí NS ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, považuje žalovaná za nepřiléhavý. Pokud k započtení pohledávek došlo až po koncentraci řízení, jedná se o novou hmotněprávní skutečnost. Žalovaná řádně jako novou hmotněprávní skutečnost uplatnila pohledávku jako námitku započtení po koncentraci řízení. Soudem prvního stupně uváděný judikát řeší pouze problematiku uplatnění započtení až v odvolacím řízení, když NS svým rozhodnutím chtěl dosáhnout toho, aby podstatné náležitosti pro rozhodování soudů byly řešeny u prvoinstančních soudů, aby již odvolací soud řešil pouze odvolací důvody, a nikoliv nové skutečnosti. V případě žalované jde ovšem o úplně jiný případ a postup. Námitka započtení je novou skutečností, uvedla ji jako svou obranu právě před soudem prvního stupně a soud prvního stupně by ji měl také projednat. Výklad soudu prvního stupně je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Protože žádné rozhodnutí NS nepojednává o tom, že by žalovaná nemohla svou pohledávku započíst po koncentraci řízení, ač pohledávka vznikla před koncentrací řízení, a ani výklad komentářů příslušných ustanovení o nemožnosti započtení po koncentraci řízení dospělých pohledávek vzniklých před koncentrací nepojednávají o takové možnosti, má žalovaná za to, že soud prvního stupně se s její námitkou započtení řádně nevypořádal. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby tento rozsudek v napadeném rozsahu změnil tak, že se žaloba zamítá.3. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že mezi účastníky nebyla žádná dohoda o tom, že by hotová videa měla být předána výlučně na fyzickém datovém nosiči. Naopak, vzhledem k dlouholetému přátelskému vztahu mezi žalobcem a panem Velesem a celkovému neformálnímu nastavení spolupráce byla mezi účastníky zavedena dlouhodobá pravidelná praxe stran, spočívající v předávání hotových výstupů právě prostřednictvím úložiště úschovna. Předání díla prostřednictvím tohoto úložiště v rámci předchozích spoluprací bylo ze strany pana Velese vždy považováno za dostačující a řádné, přičem