25 Co 77/2025-148 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, č. j. 12 C 160/2024-105, Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníci nemovitostí, každý se spoluvlastnickým podílem ½, a to 1) pozemku parc. č. st. , Anonymizováno, - zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 39 m2, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. - objekt k bydlení - chata, zapsaného na LV č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, , a 2) na základě geometrického plánu pro změnu hranic pozemku č. , hodnota, nově vytyčeného pozemku parc. č. , Anonymizováno, - trvalý travní porost, o nové výměře 164 m2, zapsaného na LV č. , hodnota, pro katastrální území , adresa, (dále jen také jako „předmětné nemovitosti“ či „sporné pozemky“, případné „sporné nemovitosti“), každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti ½. Výrokem II. rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 32 172,88 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Žalobci se domáhali určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí s tím, že jsou oprávnění dědicové, a tedy právní nástupci , jméno FO, , narozeného , datum, , zemřelého , datum, (dále také jen jako „zůstavitel“), kterému ke dni jeho smrti svědčilo vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Předmětné nemovitosti nebyly s konečnými důsledky v rámci dědického řízení vypořádány. Žalobci dále tvrdili, že mají naléhavý právní zájem na určení jejich spoluvlastnictví, neboť jinak nelze nemovitosti chránit a učinit je vlastnictvím žalobců, kdy navíc žalovaný hodlá stavbu, která je součástí jedné z nemovitostí, odstranit. Soud prvního stupně uzavřel, že zůstavitel nemohl užívat předmětné nemovitosti v dobré víře a nemohl se objektivně domnívat, že mu vlastnické právo svědčí, nikdy se tak nestal poctivým držitelem. Nejsou tedy splněny podmínky pro řádné vydržení předmětných nemovitostí. Dovodil pak, že v projednávané věci nejsou splněny ani podmínky pro mimořádné vydržení předmětných nemovitostí. Zůstavitel byl dopisem právní předchůdkyně žalovaného (, jméno FO, ) ze dne 10. 6. 2011 vyzván, aby do 30. 9. 2011 objekt (chatu) uvolnil. V říjnu 2018 byla pak podána žaloba na určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Nelze tak učinit závěr o tom, že by zůstavitel (žalobci) nemovitosti poklidně, bez výhrad evidovaného vlastníka, užíval po dobu alespoň 20 let. Soud prvního stupně věc právně kvalifikoval ve smyslu § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) podle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1, 2, 3, § 135a odst. 1, 2, § 47 odst. 1, 2 ,3, § 198 odst. 1, 2, § 199 odst. 1, 2, § 205 odst. 1, 2, § 399 odst. 1, 2 a § 872 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), vždy v platném znění, a § 1089, § 1090 odst. 1, § 1091 odst. 2, § 1092 a § 1095 o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).2. Proti shora uvedenému rozsudku podali včasné odvolání žalobci. V něm zejména uvedli, že v projednávané věci je nutné přihlédnout k tehdejší legislativě i politické situaci. Podstatná je vůle subjektů upravit nějakým, možná formálně právně nedokonalým, způsobem svá vzájemná práva a povinnosti ohledně sporných nemovitostí. Jedná se zejména o dopis , jméno FO, z roku 1982, kdy vyzývá zůstavitele ke sjednání nápravy ohledně sporných nemovitostí tak, aby bylo „vlastnictví“ převedeno na něj, na který navazuje samotná kupní smlouva z roku 1983, která je doplněna dotazníkem a čestným prohlášením. Pokud pomineme právní nedokonalost, je vůle právního předchůdce žalobců a právní předchůdkyně žalovaného, učiněná v letech 1982 a 1983, zřetelná, a to legalizovat oprávněnost užívání pozemku s chatou zůstavitelem tak, aby se cítil a fakticky choval jako vlastník. Za toto právní předchůdce taktéž řádně zaplatil. Z uvedeného právního jednání je patrná následná dobrá víra zůstavitele v oprávněnost užívání těchto nemovitostí. Dalším podstatným dokumentem je smlouva o dočasném užívání pozemku ze dne 23. 4. 1990, jejíž význam soud prvního stupně vykládá nesprávně. Tento dokument je podstatný zejména co do prokázání dobré víry zůstavitele v oprávněnost držby. Tato smlouva byla uzavřena se zůstavitelem, nikoliv s , jméno FO, . V okamžik uzavírání této smlouvy bylo se zůstavitelem jednáno jako s osobou oprávněnou k předmětným nemovitostem. V článku IX. této smlouvy se , adresa, navíc zavázalo provést změny v evidenci nemovitostí na , adresa, a tím bylo vše pro zůstavitele v podstatě vyřešeno, neboť neměl důvod pochybovat, že v podstatě státní orgán příslušné kroky neučiní. K uzavření této smlouvy byl , Jméno žalobce A, starší vyzván ze strany , adresa, dopisem ze dne 13. 11. 1989. , jméno FO, nebyla o tomto jakýmkoliv způsobem vyrozuměna, neboť neměla k předmětným nemovitostem jakýkoliv právní nárok a vztah. K tomuto úkonu dala usnesením ze dne 7. 2. 1989 souhlas členská schůze , adresa, . Smluvní typ nazvaný jako smlouva o dočasném užívání byl co do pozemků v té době jediným možným užívaným smluvním typem, na základě kterého byly pozemky vlastníkům nemovitostí v podstatě „propůjčovány“, protože socialistická legislativa neumožňovala, aby jakýkoliv pozemek na území ČSSR byl ve vlastnictví soukromého subjektu. Následně však došlo ke změnám v legislativě a tyto pozemky byly ponechány ve vlastnictví dosavadních dočasných uživatelů. Došlo tedy k transformaci vlastnictví a právní předchůdce tak oprávněně očekával, že se tomu tak stalo i v případě předmětného pozemku. Navíc za situace, kdy se veškeré změny v katastrálním operátu zavázalo učinit , adresa, . Tento stav dokládá i sdělení , adresa, ze dne 22. 5. 1989 , jméno FO, staršímu o tom, že byla schválena jeho žádost o dočasném užívání pozemku, a že musí na vlastní náklady nechat pozemek znovu zaměřit a nechat vyhotovit nový geometrický plán s tím, že poté bude možné pozemek do dočasného užívání přenechat. , Jméno žalobce A, starší vše splnil a pozemek mu byl přenechán. Následně po změně legislativy mělo přejít dočasné užívání do vlastnictví. Výše uvedené tedy opět utvrzuje dobrou víru zůstavitele, že je osobou oprávněnou k užívání nemovitostí jako vlastník, neboť toto se v podstatě rovnalo dnešnímu právu vlastnickému. Držba předmětného pozemku a vybudované rekreační chaty trvala nepřetržitě od roku cca 1960 do jeho smrti v roce , Anonymizováno, . Po celou tuto dobu nebyl zůstavitel kýmkoliv vyzván, že nemovitosti užívá neoprávněně. Naopak s ním bylo všemi subjekty a státními orgány jednáno jako s vlastníkem. Žalovaný o opaku nepředložil jediný relevantní důkaz podporující jeho tvrzení, až na jakýsi „podivný dopis“ z roku 2011. Žalobci sporují pravost tohoto dopisu. Okolnosti odeslání tohoto dopisu nasvědčují tomu, že byl vyhotoven ex post. Tento dopis se nikdy nedostal do dispozice zůstavitele, nikdy mu nebyl doručen a ani zůstaviteli ani žalobcům nebyl do začátku soudního řízení znám. Navíc měl být odeslán z pošty 193 00, tedy , adresa, , kde se , jméno FO, nikdy nezdržovala. Ta bydlela v sousedství předmětných sporných nemovitostí a vždy, když cokoliv potřebovala, sdělila to zůstaviteli osobně. Navíc, i kdyby tento dopis existoval, a i kdyby soud prvního stupně pojal názor, že vydržet nemovitost šlo až od 1. 1. 1992, neměl by na běh vydržecí lhůty žádný vliv a význam, protože sporné nemovitosti by byly vydrženy k 1. 1. 2002. Pokud by byl vzat v potaz i institut mimořádného vydržení, kdy se dobrá víra nezkoumá, v intencích nového občanského zákoníku by k němu nepochybně došlo (ač si jsou žalobci vědomi toho, že tato úprava vešla v účinnost později). Žalobci odkázali na stanovisko Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) v nálezu ze dne 6. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 293/02. Ústavní soud v něm uzavírá, že vydržecí dobu lze započíst i před 1. 1. 1992. Uvádí, že nelze přehlédnout, že držba na základě zákona č. 131/1982 Sb., který měnil starý občanský zákoník, byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Úprava starého občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. držbu uskutečněnou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. Pro započítávání vydržení je nutné zohlednit ustanovení § 865 odst. 3 starého občanského zákoníku. Jde o možnost započítávání vydržecí doby uběhlé před 1. 4. 1983. Dle uvedeného nálezu jsou žalobci toho názoru, že vydržecí doba uplynula již před 1. 1. 1992 a následně po 1. 1. 1992 došlo k vydržení, aniž by znovu musela od začátku běžet nová vydržecí doba, započítala se tak již uběhlá vydržecí doba. Dále žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen „NS“) sp. zn. 31 Cdo 1529/2024, který vyslovil, že právo osobního užívání pozemku vzniklé podle dosavadních právních předpisů, které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/19