25 Co 97/2025-148 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 17. 9. 2024, č. j. 19 C 91/2023-109, rozhodl Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I., že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 18 790 Kč. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 14 556,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu majetkové újmy v celkové výši 18 790 Kč, představující částku 5 110 Kč za zhotovení nových brýlí, 2 730 Kč za náhradní díly fotoaparátu, a 10 950 Kč jako odměnu najatému řidiči, který žalobce přepravoval v době, kdy bez brýlí nemohl řídit sám. Žalobce tvrdil, že uvedená škoda mu vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného dne 21. 8. 2020. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci se nepodařilo prokázat, že mu žalobce způsobil rozlomení brýlí, které (spolu s navazujícím uplatněným nárokem na odškodnění za to, že si na své cesty v době, kdy čekal na zhotovení nových brýlí, musel najmout řidiče, kterému platil odměnu), představují největší část uplatněného nároku. Ke strkanici mezi účastníky dne 21. 8. 2020 došlo v důsledku toho, že žalobce odmítal opustit prodejnu žalovaného a vehementně se snažil pořídit si v ní fotografie. Celá potyčka vygradovala z toho důvodu, že žalobce jako první uhodil žalovaného v uličce směřující k zadní části prodejny, jednak rukou a jednak brašnou, a dál si klestil cestu do zadní části prodejny. Činil tak přesto, že žalovaný jednoznačně dával najevo, že s fotografováním své prodejny žalobcem nesouhlasí. Soud prvního stupně konstatoval, že je zcela nepřípustné, aby se žalobce svémocně pouštěl do zajišťování důkazního materiálu pro tato (a možná i další) řízení, a to proti vůli vlastníka fotografovaných prostor, neboť toto je úlohou právě orgánů provádějících tato řízení. Pokud měl žalobce za to, že pro stavební či občanskoprávní řízení je třeba fotografií z provozovny žalovaného, měl jejich opatření řešit cestou práva, a nikoliv svémocně až násilím. Pokud pak žalobci v potyčce, kterou sám vyvolal, vznikla majetková újma (kdy není zřejmé, že by jednání žalovaného představovalo exces v dané konfliktní situaci vyvolané žalobcem), nemůže se úspěšně domáhat náhrady takovéto majetkové újmy, neboť takový postup by představoval zneužití práva, které právní ochrany nepožívá (§ 2 o. z. in fine). Ze všech uvedených důvodů byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně věc právně kvalifikoval dle ust. § 2894, § 2910, § 2951 odst. 1, § 2952 a § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“).2. Proti shora uvedenému rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Uvedl, že není zřejmé, proč v něm soud prvního stupně rekapituluje dosud známé skutečnosti mezi žalobcem a žalovaným, které však žádným způsobem nesouvisí s oprávněností nároku žalobce, který je předmětem nyní projednávané věci. Soud prvního stupně zcela přejal argumentaci žalovaného z předchozího soudního sporu mezi účastníky, projednávaného pod sp. zn. 12 C 169/2021 u soudu prvního stupně, jehož předmětem bylo zřízení služebností. Žalobci však není známo, jaký význam má uvedená rekapitulace pro předmět projednávané věci, kterým je pouze incident mezi žalobcem a žalovaným v srpnu roku 2020. Ani případný širší kontext vztahů mezi žalobcem a žalovaným nemůže mít vliv na zjištění o vzniku škody při tomto konkrétním incidentu. Obdobný závěr vyplývá z rekapitulace průběhu trestního řízení, spojeného s incidentem dne 11. 11. 2020, tj. 3 měsíce po incidentu mezi účastníky, který je předmětem nyní projednávané věci. Již tento postup soudu prvního stupně, kromě dalších vad řízení, v žalobci vzbuzuje důvodnou pochybnost o předpojatosti soudu prvního stupně v celé věci. V tomto ohledu odkazuje žalobce například i na postup soudu prvního stupně při jednání ve věci dne 9. 4. 2024, kdy soud prvního stupně například vytýkal žalobci uplatnění svého nároku těsně před koncem promlčecí lhůty, kdy by za předchozí právní úpravy byl jeho nárok již dávno promlčen. Soudu prvního stupně muselo být ze spisu sp. zn. 12 C 404/2023 známo, že žalobce je ze závažných důvodů nositelem dioptrických brýlí, když tyto má například povinnost nosit i při řízení motorových vozidel dle příslušného záznamu v řidičském průkazu. Je tedy vyloučeno, aby v době konfliktu, který je předmětem projednávané věci, na sobě tyto brýle neměl, když by bez nich v podstatě nic neviděl (nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13). Z obsahu spisu navíc nevyplývá, že by při daném konfliktu nosil brýle kdokoliv jiný kromě žalobce. Předmětem řízení však nebyla pouze způsobená škoda na dioptrických brýlích, nýbrž i na dalších věcech ve vlastnictví žalobce, konkrétně na náhradních dílech fotoaparátu v celkové hodnotě 2 730 Kč. Z dokazování, zejména z videozáznamu z prodejny, se podává, že to byl právě žalovaný, který udeřil žalobce brašnou od jeho vlastního fotoaparátu a soud prvního stupně k takovému skutkovému závěru dospěl. I přesto však uzavřel, že se žalobci nepodařilo prokázat způsobení škody na brýlích a na to navazující újmu v podobě nákladů na dopravu. Žalobce se neztotožňuje rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem ke všem okolnostem případu nelze přisvědčit nároku žalobce ani z toho důvodu, že se jedná o uplatňování práva v rozporu s dobrými mravy, což nemůže požívat právní ochrany (§ 2 o. z. in fine). Soud prvního stupně měl v daném případě pravděpodobně na mysli ustanovení § 8 o. z. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena na závěru, že uplatnění tohoto korektivu podléhá zcela výjimečným situacím. Jsou-li pak pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Žalobce navíc namítá, že nebyl žádným iniciátorem konfliktní situace, natož pak její „fyzické“ části, což ostatně vyplývá z příslušných videozáznamů. Jednání žalovaného nelze ospravedlnit žádnou zákonnou okolností, která by vylučovala protiprávnost takového jeho jednání. Pokud pak soud prvního stupně naznačil zdůraznění prevenčního imperativu ve smyslu § 2900 o. z., je porušení tohoto imperativu výhradně na straně žalovaného, když právě jeho jednáním vznikla újma žalobci. Pokud by žalobci bylo umožněno pořídit si fotografie veřejných prostor prodejny, navíc při místním šetření stavebního úřadu, kdy úřad žádnou dokumentaci kromě protokolu nepořizoval, nemohla takovým konáním žalobce žalovanému vzniknout žádná újma. Nadto je třeba zdůraznit, že motivem žalobce nebylo fotit prostory prodejny žalovaného, nýbrž přístupovou cestu ke svému domu, neboť část prodejny žalovaného, která v té době byla černou stavbou, zasahovala do koridoru, který byl vymezen jako věcné břemeno přístupu ve prospěch pozemku ve vlastnictví žalobce. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zjevná snaha soudu prvního stupně o ospravedlnění jednání žalovaného při dané konfliktní situaci. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.3. Žalovaný uvedl k odvolání žalobce, že soud správně zjišťoval a zjistil poměry v sousedských vztazích účastníků řízení. Tyto poměry jsou dlouhodobě konfliktní s výrazným přispěním žalobce. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalobce psal o žalovaném sousedce paní , jméno FO, jako o „šikmookém“ atd. Z těchto postojů a jednání žalobce je patrný rasismus a výrazná animozita žalobce vůči žalovanému a jeho rodině, která vyústila ve vícero napadení žalovaného žalobcem a ve více než pět žalob podaných žalobcem a jeho synem proti žalovanému a členům jeho rodiny. Soud prvního stupně dále správně zjistil, že z videozáznamu není patrné, zda žalobce měl brýle v době incidentu vůbec nasazeny. Na tomto místě žalovaný zdůrazňuje, že i svědkyně , jméno FO, ve své výpovědi uvedla, že si nepamatuje, zda měl žalobce nasazeny brýle v době incidentu, respektive, zda žalobce vstupoval do prodejny s brýlemi. Rovněž uvedla, že neví, kdo potyčku začal. Toto svědectví tedy vyvrací žalobou tvrzené argumenty. Z úředního záznamu Policie ČR soud prvního stupně správně zjistil, že nebylo zjištěno úmyslné jednání ani jedné ze stran, které by vedlo ke škodě na majetku. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by iniciátorem incidentu, který je předmětem žaloby, byl žalovaný, jak správně posoudil soud, naopak iniciátorem byl žalobce. Tvrzení žalobce o opaku je proto rovněž nepravdivé. Žalobce jako první uhodil žalovaného. Takové situace se v minulosti děly opakovaně. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř, a zjistil, že odvolání není důvodné.5. Žalovaný je