27 Co 11/2025-70 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č.j. 220 C 95/2024-34 ze dne 21.8.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 93 243,03 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 442,03 Kč od 26. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 136,34 Kč od 12. 12. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 35 244,66 Kč od 31. 10. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 220 Kč od 16. 7. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), jinak byla žaloba co do zaplacení 19 200 Kč zamítnuta (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu podle položky č. , hodnota, bodu 2 přílohy zák. č. 549/1991 Sb. ve výši 1 125 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 574,76 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce (výrok IV.).2. Soud prvního stupně odůvodnil rozsudek tím, že v části uvedené ve výroku I. byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání podle § 153b o.s.ř. Vyšel z toho, že žalovaná podle uzavřené smlouvy ze dne 27. 4. 2023 odebírala v období od 19. 5. 2023 do 23. 8. 2023 elektrickou energii na adrese , adresa, , přičemž za realizovanou spotřebu žalovaná nezaplatila. Strany sjednaly smluvní pokutu pro případ prodlení s platbou o více jak 10 dnů ve výši 100 Kč Dále byla sjednána smlouva ze dne 24. 5. 2023 podle které žalovaná odebírala v období od 13. 6. 2023 do 26. 9. 2023 elektrickou energii rovněž na adrese , adresa, (v jiném odběrném místě s jiným EAN kódem), přičemž za realizovanou spotřebu také nezaplatila. Žalobkyně se tedy žalobou domáhá spotřeby elektřiny za období od 19. 5. 2023 do 23. 8. 2023 v celkové výši 57 578,37 Kč, spotřeby elektřiny za období od 13. 6. 2023 do 26. 9. 2023 v celkové výši 35 244,66 Kč, smluvní pokuty 200 Kč za prodlení s uhrazením faktury.3. V části výroku II. soud prvního stupně po provedeném dokazování naopak uzavřel, že žaloba není opodstatněná. Obě smlouvy byly uzavřeny na dobu určitou 15 měsíců. Pro případ odstoupení od smlouvy z důvodu neplnění platebních povinností strany sjednaly smluvní pokutu ve výši násobku 800 Kč a počtu měsíců započatých od ukončení smlouvy. Žalobkyně odstoupila od obou smluv z důvodu nehrazení pohledávek a vyúčtovala smluvní pokutu ve výši 2x 9 600 Kč (vždy za 12 měsíců). Takto sjednaná smluvní pokuta představuje podle soudu prvního stupně ve smyslu § 1813 o. z. (v rozporu s požadavkem přiměřenosti) významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, neboť toto ujednání není vyváženo ve prospěch žalované obdobnou povinností v případě nedodržení smluvních povinností. Ve své podstatě jde ze strany žalobkyně o sjednání jakéhosi nerovnovážného „odstupného“ za předčasné ukončení smluvního vztahu (k tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 103 Co 16/2018). Podle soudu prvního stupně je na žalovaného jakožto spotřebitele vyvíjen nepřiměřený tlak na dodržení sjednávané (a automaticky prolongované) doby trvání smluvního vztahu, přičemž v oblasti energetiky je takové ujednání v rozporu se zásadou ochrany slabší strany v právu (např. § 433 o.z.). Podstatou jakékoliv podnikatelské činnosti je přitom nesení rizika volatility trhu ve prospěch spotřebitele, který zpravidla nedisponuje žádnými prostředky k minimalizaci rizik. Výsledkem tohoto procesu je cenová jistota spotřebitele a zároveň realizovaný zisk podnikatele, který je přímo úměrný jeho chování na trhu. Byť smluvní pokuta postihuje paušálním způsobem možnost vzniku škody a odrazuje od neplnění závazku, musí být sjednaná tak, aby nezneužívala slabší postavení spotřebitele. V tomto případě je podle soudu prvního stupně zřejmé, že částka blížící se 10 000 Kč za jednotlivou smlouvu je zjevně nepřiměřená k zajištění závazku. Proto soud prvního stupně v této části žalobu zamítl a rozhodl podle celkového výsledku o poměrné náhradě nákladů řízení.4. Proti výrokům II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání žalobkyně. Namítala, že na rozdíl od předchozích sporů rozhodovaných Krajským soudem v Praze jde nyní o nároky ze smlouvy po aktualizaci jejích podmínek, přičemž nejde o nepřiměřená ujednání poškozující spotřebitele. K tomu odkázala i na konkrétní rozhodnutí odvolacího soudu v jiných věcech.5. Argumentovala tím, že smluvní pokuta i úrok z prodlení stíhají stejně žalobkyni jako žalovanou. Soud prvního stupně hodnocení smluvních ujednání přistoupil jednostranně, bez odůvodnění zcela pominul reciproční výhody, které byly sjednány ve prospěch žalované, stejně jako další smluvní ujednání i úpravu obecně závazných právních předpisů konstatovanou ve smlouvě, které zvýhodňují žalovanou oproti žalobkyni, resp. ukládají žalobkyni další povinnosti (včetně případného veřejnoprávního sankčního postihu). Smluvní pokuta se váže na „opakované porušení platebních povinností“ a představuje paušalizovanou náhradu škody. Smluvní pokuta slouží k utvrzení hlavního závazku, kterým je ze strany žalobkyně dodávat elektrickou energii a ze strany zákazníka za tento odběr zaplatit. Opakované neplacení je neoprávněným odběrem, což představuje neoprávněný stav dle energetického zákona, kterému je žalobkyně povinna bránit, proto musí od smlouvy odstoupit.6. Žalobkyně dále zdůraznila obsah „PROHLÁŠENÍ ZÁKAZNÍKA“, v němž zákazník (žalovaná) výslovně prohlašuje, že uzavřením smlouvy na dobu určitou „získává výhodu v podobě jistoty nezvýšení ceny elektřiny po sjednanou dobu, oproti které však stojí povinnost zákazníka uhradit žalobci smluvní pokutu s náhradoškodovou funkcí v případě zapříčinění předčasného ukončení smlouvy,“ na rozdíl od smlouvy na dobu neurčitou. Žalobkyně musí v předstihu zajistit elektřinu na příslušné období trvání smlouvy, i když není sjednána odběrová povinnost. Odběr se nicméně důvodně předpokládá. Dále je zde celý katalog možností ukončit smlouvu daný energetickým zákonem.7. Ustanovení § 1813 o.z. představuje generální klauzuli, která byla převzata z evropské směrnice, s jejíž interpretací soudem prvního stupně se žalobkyně také neztotožňuje. Za klíčovou považuje otázku poctivosti. Pro posouzení věci podle § 1813 o.z. nestačí podle žalobkyně sama skutečnost, že jde o ujednání v neprospěch spotřebitele. Toto ujednání musí zakládat nejen nerovnováhu práv a povinností, ale tato nerovnováha musí být navíc významná (v neprospěch spotřebitele). Žalovaná se také musí takového postupu dovolat. Důkazní břemeno tíží spotřebitele, procesní pasivita žalované nesmí být soudem nahrazována. Každé ujednání, které považuje soud za nepřiměřené, by měl ve svém rozhodnutí z hlediska této nepřiměřenosti odůvodnit, což se nestalo. Soud prvního stupně nevyjevil, v jakém smyslu je nepřiměřenost dána, takže žalobkyně neměla reálnou možnost proti tomu argumentovat. Výše sporné smluvní pokuty 800 Kč měsíčně v daném případě koreluje se sjednanou zálohou na odběr elektrické energie ve výši cca 4 500 Kč měsíčně.8. Žalobkyně dále nesdílí závěr, že ve spotřebitelských vztazích se neuplatní moderace smluvní pokuty soudem podle § 2051 o.z. k návrhu dlužníka. Podle názoru žalobkyně je nezbytné zvažovat, zda smluvní pokuta neplní funkci (i zčásti) paušalizované náhrady škody. V tomto směru odkazovala žalobkyně na nové rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, podle kterého moderace představuje univerzální institut použitelný pro všechny smluvní poměry bez zřetele na to, zda dlužníkem smluvní pokuty je podnikatel či nepodnikatel. Podle žalobkyně lze za zneužití práva považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo má jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevuje rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany. Proto si soud měl ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plní. Při paušalizační (alespoň zčásti) smluvní pokutě musí patřit mezi rozhodující okolnosti pro úvahu o nepřiměřenosti výše vzniklé škody, současně ale nelze pomíjet, že smyslem a účelem paušalizační smluvní pokuty je vyhnout se případným sporům o náhradu vzniklé škody a usnadnit její vymožení. Žalobkyně má za to, že není-li možné nepřiměřenou výši smluvní pokuty podle těchto pravidel snížit, není analogicky možné ani nepřiznat účinky ujednání o smluvní pokutě z důvodu jeho nepřiměřenosti, resp. zneužívající povahy ve smyslu § 1813 a násl. o.z.9. Dále žalobkyně uvedla, že smluvní pokuty tohoto typu jsou zcela běžnou součástí mnoha adhezních smluv, typicky např. v oblasti telekomunikací, kde je jejich výše regul