27 Co 26/2025-131 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ č.j. 7 C 456/2023-47 ze dne 1.10.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem pozemku p. č. , Anonymizováno, v kat. úz. , Jméno žalovaného, , zapsaného u , právnická osoba, pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – východ (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku ve výši 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).2. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 3.4.2008 od manželů , jméno FO, : budovu č.p. , Anonymizováno, , rodinný dům, postavený na parcele č. , hodnota, , pozemek parc.č. , hodnota, a pozemek parc.č. , Anonymizováno, , vše v kat. úz. , Jméno žalovaného, . Dále vyšel z toho, že k nabývanému pozemku parc.č. , Anonymizováno, byla („minimálně zčásti“) připlocena část pozemku žalovaného parc.č. , Anonymizováno, o výměře 7 m2 (dále také jako „předmětný pozemek“), kterou žalobkyně užívá jako přístup k pronajatému pozemku parc.č. , Anonymizováno, . Jedná se o úzký pruh půdy navazující na pozemek parc.č. , Anonymizováno, o výměře 11 m2, o nějž vedla žalobkyně obdobný spor s , jméno FO, u Okresního soudu Praha-východ pod sp.zn. 35 C 225/2022, kde již bylo určeno vlastnictví žalobkyně na základě řádného vydržení. Podle názoru odvolacího soudu vyjádřeného v rozsudku č.j. 23 Co 27/2023-147 ze dne 11.7.2023 došlo k vydržení vlastnického práva podle právních předpisů účinných do 31.12.2013 uplynutím 10 let od kupní smlouvy, i když k uplynutí vydržecí doby došlo až za účinnosti nového občanského zákoníku. Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav považoval za dostatečný a další důkazy již neprovedl.3. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde o problematiku vydržení na základě domnělého (putativního) právního důvodu, neboť předmětný pozemek nebyl předmětem kupní smlouvy z roku 2008, žalobkyně se to pouze domnívala. Navzdory právnímu názoru odvolacího soudu v paralelní věci sp. zn. 35 C 225/2022 (v rozsudku č.j. 23 Co 27/2023-147 ze dne 11.7.2023) uzavřel, že nelze postupovat podle § 134 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť podmínky řádného vydržení nastaly (vydržecí doba 10 let doběhla) až za účinnosti nové právní úpravy, což podpořil výčtem rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. 22 Cdo 3387/2021. Podle nové právní úpravy § 1089 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) pak podle soudu prvního stupně vůbec není možné nabýt vlastnické právo řádným vydržením na základě putativního titulu, jako dříve. To by bylo možné jen mimořádným vydržením podle § 1095 o.z., k tomu ale neuplynula potřebná doba 20 let. Žalobkyně proto předmětný pozemek nevydržela a není jeho vlastníkem. Podle výsledku řízení pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, které podrobně vyčíslil.4. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, a to v celém rozsahu. Namítá, že její držba předmětného pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , Jméno žalovaného, byla založena na existujícím právním titulu – kupní smlouvě ze dne 3.4.2008, jejímž prostřednictvím nabyla od manželů , jméno FO, vlastnické právo k sousední parcele parc. č. , Anonymizováno, tvořící spolu předmětným pozemkem „jednolitý, fyzicky oplocený celek zahrady u rodinného domu č.p. , Anonymizováno, .“ Tvrdí, že soud prvního stupně pochybil, jestliže za rozhodné považoval, že pozemek parc. č. , Anonymizováno, nebyl v kupní smlouvě výslovně specifikován, tato parcela totiž vznikla teprve po geodetickém zaměření provedeném 21.5.2021 a „z logiky věci nemohla být předtím v právním jednání individualizována.“ Odvolatelka tudíž setrvává na stanovisku, že titul k držbě existoval a že její dobrá víra byla objektivně odůvodněna „ujištěním převodců a faktickým stavem v terénu,“ šlo o omluvitelný omyl. Od roku 2008 žalobkyně užívá celý oplocený areál jako zahradu, o pozemek pečuje, nikdy jej nenabyla násilím ani lstí, a její víra v oprávněnost držby nebyla zpochybněna až do okamžiku vyhotovení geometrického plánu. Lhůta řádného vydržení deseti let tak uplynula nejpozději „v dubnu 2018.“ Pro podporu této teze odvolatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze omluvitelný omyl shledat dokonce tam, kde držená plocha představuje až polovinu výměry titulem nabytého pozemku; v jejím případě však sporná část tvoří pouhá dvě procenta plochy zakoupené parcely. Dále žalobkyně zdůrazňuje závěry přijaté v obdobné věci sp. zn. 35 C 225/2022 ve sporu o sousední parcelu parc. č. , Anonymizováno, , posouzení by tedy mělo být obdobné. Žalobkyně navíc namítá, že žalovaný nejevil o předmětný pozemek „přes 20 let žádný zájem,“ neuplatňoval svá práva, pozemek neudržoval, což potvrdili i předchozí vlastníci manželé , jméno FO, . Proto navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil.5. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je po věcné i formální stránce správný. Žalobkyně staví odvolání na námitce nesprávného právního posouzení spočívající v údajně chybné aplikaci nového občanského zákoníku místo úpravy účinné k okamžiku, kdy se měla začít počítat vydržecí doba. Žalovaný zdůrazňuje, že taková námitka je lichá, protože rozhodným právem je právě zákon č. 89/2012 Sb., neboť vydržecí doba mohla skončit nejdříve po jeho nabytí účinnosti a otázku vydržení je proto nutné poměřovat kritérii tohoto kodexu. Zdůrazňuje rozdíl mezi titulární a toliko putativní držbou. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu – zejména rozsudky sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 a 22 Cdo 1172/2020 – a na odbornou literaturu žalovaný dovozuje, že od 1.1.2014 lze vlastnické právo k nemovitosti vydržet jen tehdy, opírá-li se držba o právní titul, který by byl sám o sobě způsobilý převést vlastnictví. Držba založená na domnělém titulu – typicky při „připlocení“ části sousedního pozemku k pozemku kupovanému – není podle nové právní úpravy řádná a může vést nejvýše k mimořádnému vydržení po dvaceti letech, což se však v projednávané věci z hlediska běhu času nemohlo uplatnit. Proto žalovaný považuje zkoumání dobré víry či poměru výměr za nadbytečné, neboť podmínky vydržení jsou kumulativní a absence právního titulu znemožňuje posunout se k hodnocení dalších podmínek řádného vydržení. Pro případ, že by odvolací soud zastával odchylný právní názor, žalovaný zdůrazňuje, že v řízení namítal též neprokázanost faktického vymezení oplocení a navrhoval provedení důkazů k této otázce; nalézací soud však vzhledem k právnímu závěru dokazování neprováděl. Závěrem podotýká, že hodnota předmětu řízení (1 645 Kč) činí spor ekonomicky marginálním. Na základě těchto úvah žalovaný navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněné, byť ze zcela jiných důvodů, než žalobkyně akcentovala.7. Zde odvolací soud předesílá, jakkoli jde o situaci obecně nežádoucí, že se stejně jako soud prvního stupně neztotožňuje s právními závěry, které odvolací soud (v jiném obsazení) přijal v související věci sp. zn. 35 C 225/2022 (v rozsudku č.j. 23 Co 27/2023-147 ze dne 11.7.2023), z níž žalobkyně při podání této žaloby zjevně vycházela a vychází. Podle již ustálené rozhodovací praxe (a soud prvního stupně stejně jako žalovaný odkázali na správnou právní úpravu a na zcela přiléhavá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která problematiku jasně řeší a není třeba je opakovat) není z hlediska přechodných ustanovení pro otázku nabytí vlastnického práva vydržením rozhodující okamžik uzavření kupní smlouvy nebo podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí (obecně okamžik uchopení držby), ale naopak okamžik, kdy ke vzniku vlastnického práva k předmětu vydržení ze zákona dochází, tedy okamžik uplynutí vydržecí doby. Pokud měla vydržecí doba uplynout (doběhnout) až od 1.1.2014 dále, je třeba pro délku vydržecí doby i další podmínky vydržení použít novou právní úpravu, účinnou od 1.1.2014. Správný je i navazující právní závěr soudu prvního stupně (i žalovaného), že nová právní úprava je od původní úpravy účinné do 31.12.2013 odlišná a že skutečně nově není možné řádným vydržením (s vydržecí dobou 10 let) získat vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě domnělého (putativního) titulu, jako dříve. To je právě případ „připlocení“ cizího pozemku, nebo jeho části, kterou však držitel nekoupil (např. neplatnou smlouvou), takže se případně (pokud neuzmul cizí p