27 Co 261/2024-654 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 7. 2024, č. j. 12 C 77/2022-559 (dále jen „rozsudek soud prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žaloba s návrhem na nahrazení projevu vůle se zamítá (výrok I.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Soud prvního stupně rozsudek odůvodnil tím, že první rozsudek soudu prvního stupně č. j. 12 C 77/2022-313 ze dne 8. 9. 2022, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 27 Co 20/2023-411 ze dne 25. 5. 2023, nabyl právní moci. Poté žalobci převedli vlastnické právo k pozemkům nabytým na základě uvedených pravomocných rozsudků na třetí osobu. Následně rozsudkem č. j. 28 Cdo 3417/2023-440 ze dne 28. 11. 2023 zrušil Nejvyšší soud uvedené rozsudky a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že se soudy dostatečně nezabývaly tím, komu z více konkurujících oprávněných osob svědčí lepší právo na převod předmětných (náhradních) pozemků k uspokojení restitučního nároku. Soud prvního stupně uzavřel, že v době tohoto rozhodnutí již žalovaná nebyla vlastníkem pozemků parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, (dále jen „předmětné pozemky“), ohledně kterých se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované s uzavřením smlouvy o převodu těchto pozemků do jejich vlastnictví. Za tohoto stavu byla sice doložena aktivní legitimace žalobců, ale nikoliv pasivní legitimace žalované, neboť nelze vyhovět žalobě o nahrazení projevu vůle s uzavřením smlouvy o převodu (náhradních) pozemků, které ve vlastnictví žalované nejsou. Zdůraznil, že soud je vázán předmětem sporu, tak jak byl vymezen žalobci a nesmí stranám přiznat něco jiného nebo více, než žádaly (iudex ne eat ultra petita partium). , adresa, dispoziční je vyjádřena mimo jiné v § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) Ze zákonné úpravy (§ 159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.) je zřejmé, že odůvodnění rozsudku závazné není. Žalobci sice svým jednáním, tj. tím, že nabyté pozemky převedli na třetí osobu, a to ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání žalovaného, zajistili, že předmětné pozemky se nenavrátí zpět žalované (z důvodu ochrany § 243g odst. 2 o. s. ř.), dle názoru soudu prvního stupně tím však současně zmařili i možnost, aby jim shora označené pozemky mohly být vydány jako pozemky náhradní v rámci uspokojení jejich restitučního nároku v tomto soudním řízení. Za situace, kdy žalobci převedené pozemky nemohou vydat zpět žalované, tíží je v souladu s § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) povinnost vydat to, oč se obohatili (tj. obecná cena nemovitostí, kterou v daném případě žalobci patrně získali zcizením nemovitostí). S takovým důsledkem svého jednání žalobci museli počítat. Na druhou stranu, žalobcům i nadále svědčí jejich restituční nárok, jenž nebyl tímto soudním řízením vyčerpán, a který mohou řádným způsobem a dle platné zákonné úpravy uplatnit. Je věcí žalované, zda se bude po žalobcích vydání bezdůvodného obohacení domáhat novou žalobou, příp. zda se účastníci dohodnou mimosoudně. Soudy v případném dalším řízení o vydání bezdůvodného obohacení však jistě nebude vázány odůvodněním rozsudku zdejšího soudu, včetně jeho názoru, zda žaloba byla či nebyla podána po právu. Žaloba proto nebyla shledána důvodnou, když jejímu vyhovění brání nedostatek pasivní legitimace žalované a byla zamítnuta. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak procesně úspěšné žalované nebyla náhrada nákladů řízení přiznána s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07, neboť stát je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, proto nebyl důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta). Pokud tak žalovaná přesto učinila, nebyl důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání žalobci. Namítli, že skutečnost, že žalovaná uvedeným způsobem pozbyla vlastnického práva k předmětným pozemkům nebrání projednání žaloby, ale soud prvního stupně měl posoudit, zda jsou pozemky na žalobce převoditelné či nikoliv. Soud prvního stupně se však otázkou lepšího práva vůbec nezabýval a věc posoudil formálně. V tomto směru poukázali na ustanovení § 243g o. s. ř. a judikaturu Nejvyššího soudu a dalších soudů. Zdůraznili, že pokračování v řízení a meritorní rozhodnutí má pro účastníky tohoto řízení význam. Žalovaná zařazením pozemků do veřejné nabídky deklarovala jejich převoditelnost. K lepšímu právu žalobců na převod předmětných pozemků uvedli, že nárok uplatnili žalobou ze dne 16. 2. 2022, přičemž ostatní oprávněné osoby se nabídky aktivně účastnily v rámci veřejné nabídky, která byla žalovanou vypsána dne 15. 11 2021. Samotná soutěž oprávněných osob však proběhla až dne 22. 2. 2022, tedy poté, co žalobci podali žalobu a soud zakázal předběžným opatřením žalované s předmětnými pozemky disponovat. Žalovaná však toto opatření nerespektovala a pokračovala v soutěži a vyhodnotila její výsledek. Samotná přihláška oprávněné osoby do veřejné nabídky nemůže být hodnocena jako okamžik, kdy se oprávněná osoba o daný pozemek skutečně uchází, pokud se o něj uchází zároveň více oprávněných osob, ale tím okamžikem je až podání konkrétní nabídky. Doba, kdy oprávněná osoba o převod náhradního pozemku požádala, je navíc pouze jedno z kritérií pro posouzení lepšího práva, jak již deklaroval ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud. Žalobci k tomu uvedli, že museli čekat 28 let než žalovaná a jejich nároku vůbec rozhodla. Žalovaná dále pozemek nevydaný žalobcům chybně ocenila a dosud správnou cenu nestanovila, přestože měla k dispozici veškeré podklady pro správné ocenění pozemku jako stavebního a bez jakýchkoliv relevantních argumentů odmítala správné ocenění provést a provedla ho pouze částečně. Tímto postupem žalovaná nadále znemožňuje, aby žalobci mohli svůj restituční nárok plně uspokojit ve veřejných nabídkách žalované, kterých se nemohou plnohodnotně zúčastnit a být konkurenceschopní vůči ostatním oprávněným osobám. Naposledy žalovaná vyřadila žalobce z veřejné nabídky vyhlášené 6. 9. 2021 právě z důvodu nedostatečné výše jejich nároků. Poukázali na prokázanou liknavost a svévoli ze strany žalované při uspokojování restitučních nároků žalobců, kterým nezbývalo, než se obrátit na soud se žalobou a sami vybrat vhodný národní pozemek k jejich uspokojení. Předmětné pozemky již v současné době nejsou způsobilé k uspokojení restitučního nároku jiné osoby, s ohledem na to, že jsou ve vlastnictví třetí osoby. Žalobci by se v případě nevyhovění jejich nároku museli se žalovanou finančně vyrovnávat, což by popíralo smysl restituce. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění se vypořádal s otázkou lepšího práva žalobců, popřípadě žalobě vyhověl, neboť byly splněny podmínky pro vyhovění žalobě a uspokojení restitučních nároků žalobců zvolenými náhradními pozemky a požádali o přiznání náhrady nákladů dosavadních řízení.4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že ve vztahu k pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú , adresa, existuje lepší právo na uspokojení restitučního nároku ze strany pana , jméno FO, jako právního nástupce (dědice) po paní , jméno FO, , která uplatnila restituční nárok přihláškou ve veřejné nabídce dříve, než byla podána žalobci nyní projednávaná žaloba. Pokud se týká pozemku parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , z osob, které uplatnily restituční nároky ve veřejné nabídce již žádná na uspokojení nároku tímto pozemkem nesetrvala. Žalovaná sice ne zcela souhlasila s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, ale považovala jeho zamítavý výrok za správný. Zdůraznila, že žalobcům nic nebránilo v účasti ve veřejných nabídkách a vysoutěžení náhradních pozemků a jimi zvolený postup je v rozporu s právní jistotou a oprávněnými zájmy jiných oprávněných osob, které nárok uspokojily prostřednictvím veřejných nabídek. Žalovaná navrhla potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů všech dosavadních řízení.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contr., § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé je důvodné, i když se nepromítne do výroku rozsudku a též shledal důvody pro změnu závislého nákladového výroku.6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za