27 Co 276/2024-137 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku č.j. 8 C 172/2024-64 ze dne 19.7.2024 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 885,04 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbytku soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 359,20 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 983,78 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 86 244,24 Kč od 2.11.2023 do zaplacení a smluvních úroků ve výši 16,49 % ročně z částky 82 088,64 Kč od 2.11.2023 do zaplacení a ve výši 16,49 % ročně z částky 2 055,60 Kč od 2.11.2023 do zaplacení (výrok II.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně vzhledem k převážnému úspěchu žalobkyně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 179 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III.).2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jako úvěr. Podle soudu prvního stupně právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, .) před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru ve výši 85 000 Kč nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (jak bylo v odůvodnění podrobně rozvedeno). Proto je smlouva absolutně neplatná, žalovaný je povinen platit toliko jistinu úvěru, což po odečtení dosavadního plnění ve výši 15 114,96 Kč představuje částku 69 885,04 Kč. V ostatním pak soud prvního stupně žalobu zamítl, včetně požadovaného úroku z prodlení, neboť „k vydání tohoto bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka,“ přičemž poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a také rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 26 Co 38/2024.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalobkyně, a to jen v rozsahu části výroku II., tedy co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucího z částky 69 885,04 Kč od 8.12.2023 do zaplacení, a proti souvisejícímu nákladovému výroku III. rozsudku. Žalobkyně v odvolání argumentovala tím, že žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli (žalobkyni) v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 21.11.2023, které mu bylo odesláno dne 22.11.2023. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne 8.12.2023 žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., „minimálně z částky bezdůvodného obohacení.“ Žalovaný byl upomínán o zaplacení i dříve. Žalovaný tak měl podle žalobkyně dostatečný prostor vrátit poskytnutou jistinu, což však neučinil. Žalovanému nevznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, ale daleko dříve, již před podanou žalobou, a to právě na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci sp. zn. 75 Co 61/2023, na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 71/2023 a na další rozhodnutí odvolacích soudů. Proto navrhla částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně a přiznání uvedené části zákonného úroku z prodlení.4. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a shledal odvolání žalobkyně částečně opodstatněným.6. Ve výroku I., kterým soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen, nabyl samostatně právní moci, a není proto předmětem přezkumu odvolacím soudem (srov. § 206 o.s.ř.). Totéž platí i pro odvoláním nedotčenou (oddělitelnou, zbylou) část výroku II., tedy zamítnutí žaloby v rozsahu zbytku jistiny a vymezené části příslušenství.7. Z hlediska skutkových zjištění lze v podstatě plně odkázat na rozsudek soudu prvního stupně (k tomu srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 3450/2011). Soud prvního stupně zcela správně řešil zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, dále jasně popsal, jaké důkazy žalobkyně předložila a jaká zjištění z provedených důkazů učinil. O tom ostatně (s ohledem na rozsah odvolání a odvolací důvody) není sporu, stejně jako o tom, kolik předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčila a kolik měl zaplatit, takže zbývá 69 885,04 Kč, které nezaplatil, a to ani po postoupení pohledávky na žalobkyni. Jednotlivá zjištění není třeba opakovat, odvolací soud se s nimi ztotožňuje, postačuje řešit tu část zjištění, která je dotčena odvoláním a kterou řešil soud prvního stupně nedostatečně.8. Je zřejmé, že úvěrová smlouva byla uzavřena za účinnosti aktuální právní úpravy a že žalovaný byl o placení celého zbytku dluhu upomínán.9. Soud prvního stupně nicméně skutkově neřešil dobu a obsah upomínek a jejich dojití do sféry žalovaného, předložené listinné důkazy ani neprovedl, což je podle názoru odvolacího soudu pro posouzení sporné otázky prodlení podstatné, jak bude dále rozvedeno. K tomu odvolací soud část dokazování doplnil za podmínek uvedených v § 213 o.s.ř.10. Žalobkyně v řízení již před soudem prvního stupně předložila tři výzvy – jednu z 1.8.2023, další z 2.9.2023 a předžalobní výzvu z 16.1.2024. Kromě toho předložila oznámení o postoupení pohledávky ze dne 21.11.2023, na což poukazovala i v odvolání.11. Všechny uvedené písemnosti byly podle záhlaví a předloženého podacího lístku či podacího archu doručovány žalovanému na adresu , adresa, , tedy na správnou adresu, která byla uvedena jako doručovací též v uzavřené smlouvě a která je i adresou trvalého bydliště žalovaného.12. Výzva ze dne 1.8.2023 se ale netýká úhrady celé dosud nezaplacené jistiny pohledávky, ale pouze vymezené splátky s tím, že teprve později, nebude-li splátka uhrazena, bude věřitel požadovat splacení celého dluhu.13. Také výzva ze dne 2.9.2023 neobsahuje výzvu k plnění v nějaké navrhované budoucí lhůtě, ale pouze oznámení, že zbývající část dluhu už je splatná ke dni 2.9.2023 a že celková výše dluhu činí 84 187 Kč.14. Také oznámení o postoupení pohledávky z 21.11.2023 neobsahuje žádnou výzvu k plnění v určité konkrétní budoucí lhůtě, kterou žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, považuje za přiměřenou. Jde pouze o oznámení, že celková dlužná částka činí ke dni postoupení 88 228,02 Kč a že existuje povinnost platit dluh novému věřiteli. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud považuje tuto listinu za řádnou výzvu k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.15. Pouze předžalobní výzva k plnění ze dne 16.1.2024 obsahuje jednoznačnou výzvu k zaplacení pohledávky z úvěru v celkové výši 93 888,34 Kč (tedy nejen dlužné jistiny úvěru, ale i všech ostatních domnělých nároků), a to nejpozději ve lhůtě do 31.1.2024. Tato výzva byla žalovanému také doporučeně odeslána dne 17.1.2024 na shora uvedenou (správnou) adresu, takže pouze z této řádné výzvy k budoucímu plnění mohl odvolací soud pro účely právního posouzení věci vyjít. Jinou výzvu ostatně žalobkyně ani po výzvě odvolacího soudu netvrdila.16. Žalovaný se k jednání soudu prvního stupně ani k jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavil, nemohl tak být poučen podle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, zda a co tvrdí o návrhu jiné lhůty k plnění, který by adresoval žalobkyni po uvedené výzvě (kdy, jak). Žalovaný ostatně nepřiměřenost uvedené lhůty nenamítal ani v průběhu řízení, o svých aktuálních poměrech nic netvrdil, v tom je třeba žalobkyni přisvědčit. Tím byl skutkový základ věci nutný pro právní posouzení věci objasněn dostatečně, jak bude dále rozvedeno.17. Soud prvního stupně věc převážně správně posuzoval také po právní stránce s ohledem na dobu uzavření předmětné úvěrové smlouvy podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o.z.“) a také správně podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně se ostatně v odvolání ani nesnaží tyto závěry zpochybnit. V případě postoupení pohledávky přechází na postupníka jen taková pohledávka, kterou měl postupitel, případná právní kvalifikace není významná. Otázka zkoumání úvěruschopnosti je proto relevantní i pro žalobkyni. Odvolací soud zde plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se v otázce zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele, absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, pov