27 Co 28/2025-219 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 9. 2024, č.j. 6 C 141/2022-183 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), bylo rozhodnuto, že žaloba, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 128 932,25 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení a dále částku 69 714 Kč, se zamítá (výrok I.). Žaloba, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobci částku 63 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 16. 9. 2022 do zaplacení, se zamítá (výrok II.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) je žalobce povinen zaplatit žalované 1) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 31 706,20 Kč k rukám právního zástupce žalované 1) advokáta , Jméno advokáta B, (výrok III.). Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se jednak domáhal zaplacení částky 63 000 Kč vůči žalované 1) jako náhrady ušlé mzdy za období, kdy byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, tj. za dobu od 2. 5. 2018 do 8. 8. 2018. Důvodem jeho hospitalizace bylo, že mu žalovaná 1) v únoru 2018 sdělila, že s ním čeká potomka, následně došlo k rozpadu jejich vztahu, a přestože žalobce trval na tom, že zajistí péči o dítě, žalovaná 1) s ním přestala komunikovat. Jak však vyplývá z předběžné propouštěcí zprávy, žalobce byl ve výše uvedené době hospitalizován v psychiatrické nemocnici z důvodu jeho reakce na těžký stres a pro jeho poruchy přizpůsobení. Jestliže tento stav žalobce měl být vyvolán tím, že se s ním rozešla žalovaná 1), pak rozchod partnerů je zcela běžnou životní událostí a nijak není v rozporu s objektivním právem. Jak vyplývá z § 81 odst. 1, 2. věta o.z. je každý, tedy i žalobce, povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Pokud se žalovaná 1) rozhodla, poté, co otěhotněla se žalobcem, že s ním nadále nechce být ve vztahu, nijak do jeho práv protiprávně nezasáhla. Stejně tak nijak nemohla zasáhnout do jeho práv tím, že jí žalobce neuvěřil, že je otcem dítěte. Žalobce v žalobě tvrdil, že žil v nejistotě o tom, zda je otcem nezletilého dítěte, nicméně v řízení vyšlo najevo, že žalovaná 1) mu již od počátku (tj. od února 2018) říkala, že otcem dítěte je on. To ostatně potvrdil i sám žalobce v žalobě. Tvrzení žalobce, že si nebyl jistý svým otcovstvím, popírá i jeho výpověď u soudu dne 9. 11. 2021, kde uvedl, že se účastníci rozešli a teprve poté si žalovaná 1) našla přítele (žalovaného 2). Žalobce tak neměl důvod o svém otcovství pochybovat. Jak dále vyplývá ze zdravotnické dokumentace žalobce, žalobce zřejmě nebyl připraven přijmout své otcovství, když podle zprávy ze dne 14. 5. 2018 uvedl, že si na rozdíl od první žalované nebyl jistý, zda dítě chce. Z SMS komunikace a Whatsappové komunikace je také zřejmé, že žalobce před narozením nezletilého nechtěl, aby o něm dítě vědělo. Dále z komunikace vyplývá, že si žalobce nebyl jistý, jak má těhotenství první žalované řešit. Poté uváděl, že pokud první žalovaná nechce být jeho partnerkou, nechce s ní mít dítě a nechce jej ani nikdy vidět. To nesvědčí o tom, že by žalobce měl pochybnosti o svém otcovství, ale naopak to svědčí tomu, že nedokázal převzít odpovědnost za své otcovství. Proto pokud pak žalovaná 1) následně (v září 2018) otcovství žalobce popírala, byl to logický důsledek přístupu žalobce k ní. O pravdivosti tvrzení žalované 1), že žalobce je otcem jejího dítěte, pak svědčí i to, že byla připravena poskytnout žalobci součinnost k určení otcovství k nezletilému, a to přesto, že jí zákon žádnou takovouto povinnost neukládá. S ohledem na její vysoký stupeň těhotenství je pochopitelné, že s testy souhlasila až po uplynutí šesti neděl od porodu nezletilého. Pokud teprve v srpnu 2019 žalobce podal návrh na určení otcovství, bylo to pouze z důvodů na jeho straně. I reakce žalobce na dopis žalované 1) ze září 2018 a její žádost o příspěvek na jejich budoucího potomka, tedy to, že jí ničím na dítě nepřispěl, svědčí o tom, že žalobce nebyl hospitalizován v léčebně z důvodů na straně žalované 1). Ze zdravotnické dokumentace žalobce také vyplývá, že žalobce hůře snášel partnerské problémy již v minulosti, neboť již v roce 2014 byl hospitalizován na psychiatrii ze stejného důvodu, tedy pro partnerské neshody s tehdejší partnerkou. Pouhá skutečnost, že někdo nese špatně rozchod s partnerem či partnerkou, nelze považovat za zásah od osobnostních práv. Protože je zcela zřejmé, že nebyly naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti žalované 1) za hospitalizaci žalobce v léčebně. Žalobce dále požadoval proti oběma žalovaným zaplacení nemajetkové újmy v celkové 121 500 Kč za dobu od 27. 10. 2018 do 9. 3. 2021, kdy se nemohl vídat se svým synem a realizovat svoji rodičovskou péči a dále ve výši 69 714 Kč za snížení kvality jeho života, protože musel vynaložit finanční prostředky a čas v souvislosti se soudními spory o nezletilého. Ani tyto nároky neshledal soud prvního stupně za důvodné. Žalobce se do pozice, kdy musel řešit otcovství k nezletilému prostřednictvím soudu, dostal především svým jednáním. Žalovaná 1) již od počátku říkala žalobci, že je otcem nezletilého. V běžném vztahu, pokud by žalobce tuto informaci přijal, pak by účastníci mohli určit souhlasným prohlášením otcovství žalobce k ještě nenarozenému dítěti ve smyslu ustanovení § 779 odst. 1 o.z. Žalobce však nebyl ochoten převzít svoji zodpovědnost za své otcovství, a proto až do doby jeho určení pravomocným rozhodnutím soudu dne 9. 3. 2021 (č.j. 25 Nc 1608/2019-111), nebyl rodičem nezletilého a neměl k němu rodičovskou odpovědnost ve smyslu ustanovení § 865 odst. 1 o.z. Teprve poté, co soud sám z úřední činnosti o jeho otcovství rozhodl, mu vznikl nárok domáhat se styku s nezletilým, a mohlo by být zasaženo do jeho rodinných práv. K takovému zásahu však nedošlo, když žalobce vzal svůj návrh na určení otcovství zpět, a to zcela nelogicky poté, co mu byl doručen znalecký posudek, který potvrzoval že je otcem nezletilého. Pokud by žalovaní se zpětvzetím tohoto návrhu žalobce souhlasili, soud by řízení zastavil a za otce nezletilého by byl nadále považován žalovaný 2). Žalovaní však se zastavením řízení nesouhlasili a soud z úřední činnosti vyřešil otcovství k nezletilému ve prospěch žalobce. Pokud po určení otcovství probíhala další soudní řízení, nebyla způsobena jednáním žalovaných. Z výpovědi žalované 1) i žalobce vyplývá, že před rozhodnutím soudu o úpravě poměrů nezletilého žalobce nikdy žalovanou 1) nežádal o kontakt s nezletilým. Pokud žalobce uváděl, že tak ani nemohl učinit, protože „celou věc měl v rukou jeho právní zástupce“, pak právní zástupce jedná vždy na pokyn klienta, a tedy bylo na žalobci, aby žalovanou 1) kontaktoval a o styk s nezletilým požádal. Výpovědi žalobce i žalované 1) potvrzují, že žalovaná 1) styku žalobce se synem od počátku nijak nebránila, a jejich vztah ani v současné není nijak narušen. Žalovaná 1) tedy do osobnostních práv žalobce nijak nezasáhla. Ze stejných důvodů nebyl shledán nárok žalobce ani vůči žalovanému 2). Pokud se žalovaný 2) nechal po narození nezletilého zapsat jako jeho otec do rodného listu, pak je jeho jednání pochopitelné, neboť byl v té době partnerem žalované 1), a i on měl za to, že žalobce nemá vážný zájem být otcem nezletilého. Proto byl ochoten nezletilému jeho biologického otce nahradit. Tomuto postoji odpovídá i jeho sdělení v telefonickém rozhovoru se žalobcem. Jestliže se žalovaný 2) vůči žalobci vyjadřoval expresivněji, bylo jeho jednání za dané situace pochopitelné, protože měl za to, že žalovanou 1) „chrání“ před jednáním žalobce. Jelikož žalovaní 1) a 2) do osobnostních práv žalobce způsobem popsaným v žalobě nezasáhly, soud prvního stupně žalobu zcela zamítl. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 2, 1. věta o.s.ř., když žaloba byla částečně vzala zpět z důvodů na straně žalobce a oba žalovaní měli ve věci plný úspěch, a vznikl jim tak nárok na náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalované 1) byla přiznána jejich náhrada v celkové výši 31 706,20 Kč. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný 2) se svého nároku na jejich náhradu vůči žalobci výslovně vzdal.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalobce, a to v rozsahu výroku I. a III., čímž byl dotčen i závislý nákladový výrok IV. V odvolání uvedl, že závěry soudu prvního stupně nejsou věcně nesprávné a rovněž nemají oporu v provedeném dokazování. Není pravdou, že by jej žalovaná 1) od počátku udržovala v tom, že je otcem nezletilého dítěte. Naopak, sama žalovaná 1) při svém výslechu přiznala, že „žalobci někdy říkala, že je otcem dítěte a jindy, že není otcem nezletilého“. Naposledy pak v září 2018 žalovaná 1) žalobci výslovně řekla, že otcem nezletilého není žalobce, ale žalovaný 2). Toto žalobci potvrdil i žalovaný 2), zřejmě