27 Co 30/2025-235 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 5 C 321/2023-167 ze dne 23.10.2024 ve znění opravného usnesení č.j. 5 C 321/2023-189 ze dne 8.4.2025 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byla zamítnuta žaloba, podle které je žalovaná povinna zaplatit žalobci 469 445,23 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 15 % od 25.8.2023 do zaplacení (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 102 127,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, (výrok II.).2. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je založena na smyšlené skutkové verzi o bezdůvodném obohacení žalované (řadě plateb bez právního důvodu) s tím, že jediné, v čem se tvrzení žalobce a výpisy z jeho účtů shodují, jsou časová data, kdy byly peněžní prostředky poskytnuty, a výše poukázaných prostředků. Ostatní žalobcem uváděné skutečnosti ohledně způsobu splácení jednotlivých zápůjček, způsob započítávání úroků a smluvních pokut a z jakého titulu byly jednotlivé platby poukazovány, byly vyvráceny provedeným dokazováním. Provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v kontextu zjištění, že vztahy mezi účastníky mají širší rámec. Žalobce se účelově omezil na tvrzení, že s žalovanou delší dobu spolupracoval, aniž blíže vysvětlil podstatu této vzájemné spolupráce. Z emailů, whatsappové komunikace a jejich příloh (tabulek zpracovaných žalobcem), dále z výpisů z účtu, výpisu z obchodního rejstříku pro společnost SPA-RE , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., jakož i z výslechu žalované soud prvního stupně uzavřel, že obchodní spolupráce žalobce a žalované byla velmi intenzivní a nadstandardní. O tom svědčí zejména vzájemné peněžní toky, jakož i to, že žalovaná působila na pozici jednatelky nebo společníka u firem, jejichž skutečným majitelem byl žalobce, a že žalobce měl dokonce přístup do jejích soukromých bankovních účtů. Soud prvního stupně zohlednil jednotlivé platby, jak a na co byly poskytnuty, ať už jde o splácení nesporných zápůjček (jinak, než žalobce tvrdil), nebo šlo o platby za něco jiného, jak soud prvního stupně podrobně popsal, včetně dohodnuté odměny pro žalovanou za její práci. O tomto závěru svědčí přehledová tabulka ve whatsappové komunikaci stran, kde je odměna označena jako „, Anonymizováno, “, která koresponduje s tím, co o vývoji odměny za práci uváděla ve své výpovědi žalovaná, jakož i s výpisem z internetového bankovnictví žalobce. Žalovaná podle soudu prvního stupně nejprve zpracovávala daňové přiznání pro žalobce a jeho manželku, postupně se domluvili a od roku 2021 zpracovávala „veškeré účetnictví a finanční záležitosti“ pro firmu , právnická osoba, , pro žalobce jako fyzickou osobu, pro jeho manželku a holding, který vlastní žalobce. Žalovaná dostávala v období od dubna 2021 do října odměnu 20 000 Kč, následně došlo k jejímu zvýšení až na částku 60 000 Kč měsíčně. Podle soudu prvního stupně žalobce sám v řadě emailů, které adresoval svým obchodním partnerům, žalovanou opakovaně označuje jako „naše účetní“, v řadě emailů s žalovanou řeší její odměnu, opakovaně se na ni obrací s žádostmi o přeposlání peněžních prostředků, které obratem poukazuje zpět. Žalobce dává pokyn, aby jí byly zaslána odměna za odvedenou práci, či sám uvádí, že jí posílá odměnu za práci. Soud prvního stupně se tak přiklonil k verzi žalované, jejíž tvrzení i výpověď posoudil jako vnitřně konzistentní a zcela souladné s provedenými důkazy s tím, že žaloba v této věci měla být určitou „satisfakcí“ (správně sankcí) za to, že žalovaná nepřistoupila k podpisu uznání dluhu a dohody o narovnání a plnění ve splátkách, na jejímž základě měly být vyřešeny dluhy žalobce ze zápůjček č. , hodnota, a 2 a jejíž součástí bylo naopak prohlášení žalobce o uznání dluhu co do částky 1 000 000 Kč z titulu obou zápůjček. Tato dohoda o narovnání byla přitom zasílána současným právním zástupcem žalobce v příloze emailu ze dne 2.8.2023 k rukám právní zástupkyně žalované, přičemž žaloba byla podána dne 6.10.2023. Tomu odpovídá i rozhodnutí o nákladech.3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání pouze žalobce, a to v celém rozsahu. Namítá nesprávné zjištění skutkového stavu a k vadné hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Žalobce akceptuje pouze to, že soud správně zjistil objem plateb, které od něj směřovaly k žalované. Zdůrazňuje, že v domnění trvajícího dluhu žalované uhradil více, než kolik činilo její oprávnění ze smluv o zápůjčce. Po zohlednění úroků a sankcí je výsledkem právě žalovaná suma; i kdyby se mýlil v určení příslušenství k jednotlivým zápůjčkám, šlo by jen o nepodstatnou odchylku ve výši příslušenství, nikoli o popření samotného přeplatku.4. K obraně žalované, že vzájemných plateb bylo mnohem víc, uvádí, že žalovaná zpočátku popírala, že by jí žalobce uhradil více, než ona jemu, a teprve následně tvrzení doplnila o platby údajně realizované v jeho prospěch, ale na jiné účty, jako měla být úhrada právních služeb advokátovi , tituly před jménem, , jméno FO, , úhrada DPH za žalobce či nákup materiálu od pana , Anonymizováno, . Současně začala některé žalobcem provedené platby překvalifikovávat, aby se „zdánlivě“ nejevily jako bezdůvodné obohacení. Žalobce akcentuje, že důkazní břemeno k prokázání právních důvodů opravňujících žalovanou si platby ponechat nesla žalovaná, avšak soud „na ni nekladl srovnatelné nároky jako na žalobce.“ Kritizuje, že soud prvního stupně přistoupil ke všem důkazům předloženým žalovanou, včetně její účastnické výpovědi, „nekriticky“ a bez náležitého racionálního přezkumu, ač účastnický výslech má být až prostředkem ultima ratio při absenci jiných důkazů. Za zvlášť problematické považuje přijetí e-mailové a whatsappové komunikace jako pravé a pravdivé, ačkoli žalobce „jejich pravost a pravdivost od počátku popíral“ a upozorňoval na „možnost“ dodatečných úprav obsahu i „screenshotů.“ Soud prvního stupně ale jeho námitky odmítl jako účelové s poukazem na stejnou grafickou podobu e-mailů, připojený podpis s fotografií a údajnou souladnost s ostatními důkazy. Žalobce namítá, že není schopen prokazovat, že nikoliv na jeho straně došlo k machinacím s obsahem komunikace. Soud prvního stupně se nevypořádal s tvrzením žalované o „blízké spolupráci,“ takže „žalovaná mohla mít přístup k jeho e-mailu či telefonu.“ Samotná shodná podoba e-mailů žádnou autenticitu nezaručuje a soud neodůvodnil, z čeho dovodil, že komunikaci vedl právě žalobce. Stejně tak bez přesvědčivých důvodů přijal soud „tabulku“ z 29.1.2022 ve spojení s whatsappovou komunikací a dokonce uzavřel, že ji „mimo vší pochybnost“ zpracoval žalobce, aniž předestřel úvahy, které ho k tak kategorickému závěru vedly. Žalobce přitom upozornil, že do takového souboru může osoba s přístupem vepsat libovolné údaje a že u obdobných elektronických podkladů lze pozměnit nejen obsah, ale i data odeslání. Argument, že žalovaná nemohla předem vědět, které platby bude žalobce rozporovat, proto podle něj neobstojí, neboť pozdější úpravy komunikace nelze vyloučit.5. Za nesprávnou hodnotí i skutečnost, že soud přikládal význam předžalobnímu návrhu dohody o narovnání, jehož obsah neodpovídal následné žalobě. Podle žalobce šlo o „nepodepsaný návrh vycházející ze skutkového omylu,“ jehož zjištění vedlo právě k uplatnění žalobního nároku. Dále poukazuje na nedostatečnou pečlivost soudu při hodnocení některých důkazů, např. výpisu z obchodního rejstříku společnosti , právnická osoba, , a upozorňuje, že soud prvního stupně další žalobcem navržené důkazy již neprovedl s odkazem, že skutkový stav má za spolehlivě zjištěný.6. K vlastní obraně žalované žalobce v odvolání uvádí, že soud bez bližší argumentace převzal její tvrzení o poskytování účetních služeb žalobci, o jejich rozsahu i o „přefakturovávání“ některých plnění. Žalovaná podle žalobce směšuje platby provedené ve prospěch právnických osob, které si sama se žalobcem spojuje, s platbami učiněnými ve prospěch žalobce, takže „platby ve prospěch takových osob pak mylně považuje za platby žalobci.“ Přesto soud bez vysvětlení a bez vyložení aplikovatelné právní úpravy tyto platby přijal jako plnění žalobci. Nadto bezezbytku přisvědčil i obraně, že některé převody představovaly odměnu žalované za účetní služby, ačkoli žalovaná tuto tezi podložila jen „zpochybněnými nahodilými e-maily a vlastní účastnickou výpovědí.“ Žalobce zpochybňuje věrohodnost účastnické výpovědi žalované i proto, že popsala poskytování účetních služeb jemu i dalším osobám „protože to tak chtěl žalobce“, bez jakékoli písemné smlouvy a bez jediné faktury. Nevěrohodně působí i její popis odměňování, které mělo probíhat nejprve nahodile a poté pravidelně, vždy v různých částkách podle rozsahu práce, což podle žalobce neodpovídá jednání „ekonomicky rozumně smýšlející osoby.“ Zcela neudržitelná je dle žalobce i verze, že žalovaná nechávala vystavovat faktury na své jméno za plnění dodávané ve prospěch žalobce či jiných osob s tím, že jí to žalobce následně proplatí. Podle žalobce zde chybí ekonomická logika, vysvětlen