27 Co 48/2025-136 — Krajský soud v Praze

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) rozhodl Okresní soud v Příbrami ve výroku I. o zamítnutí žaloby ze dne 19.5.2024, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované (dceři manžela žalobkyně z jeho předchozího manželství) zaplacení částky 200 000 Kč. Výrokem II. bylo neúspěšné žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13 088,08 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. Výrokem III. soud prvního stupně rozhodl o vrácení části žalobkyní zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 000 Kč.2. Předmětem žaloby byl původně nejen nárok na zaplacení částky 200 000 Kč, o němž bylo v napadeném rozsudku rozhodnuto. Ten byl uplatněn jakožto náhrada nemajetkové újmy za to, že v období 2020-2024 byla žalobkyně „kvůli neschopnosti“ žalované dodržet jakékoliv dohody „nucena dělat práce na majetku žalované“, které žalobkyně „dělat nechce, ale musí, protože manžel do dcery investoval na úkor žalobkyně spoustu času a peněz, manžel žalobkyně vede soudní řízení o omezení svéprávnosti žalované, což je řízení na ochranu nevlastní dcery, a mají kvůli ní narušené vztahy“. Dalšími původně uplatněnými nároky pak byl nárok na zdržení se žalované „rozšiřování nepravdivých nebo zkreslených informací o krádežích a poškozování jejího majetku“, dále nárok, aby „respektovala manželství a soukromí žalobkyně, aby jí přestala vyhrožovat a za tím účelem si k tomu najímat další lidi“ a také uplatněný nárok na veřejnou omluvu, kdy však v těchto částech bylo soudem prvního stupně po jeho výzvách k odstranění vad žaloby pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 15.10.2024, čj. 21 C 89/2024-55, a ze dne 31.10.2024, č.j. 21 C 89/2024, o odmítnutí (dotčené části) žaloby. Předmětem řízení, o němž bylo napadeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, tak zůstal pouze uvedený nárok na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč odůvodňovaný žalobkyní tak, jak uvedeno shora. Žalobkyně k tomuto nároku v žalobě a jejím doplnění doručeném soudu 28.7.2024 dále uváděla, že se v roce 2020 nastěhovala s manželem do nemovitostí ve vlastnictví žalované v , Anonymizováno, , a to žalobkyně do domu č.p. , Anonymizováno, v , Anonymizováno, a její manžel do domu č.p. , Anonymizováno, , kam za ním také žalobkyně dochází, nemovitosti užívají k bydlení. Dané nemovitosti žalovaná zdědila po své zemřelé matce. Zde žalobkyně dle svých tvrzení prováděla jejich vyklízení a rekonstrukce, když spolu s manželem počítali s tím, že by manžel vyměnil svůj spoluvlastnický podíl na určitém pozemku s nemovitostmi ve vlastnictví žalované, ale žalovaná po jejich návrhu na uzavření smluv „se vymlouvala“, že si věc musí rozmyslet, a následně směnu odmítla. Protože k vložení smluv do katastru nedošlo, ztratila žalobkyně zájem v , Anonymizováno, cokoli dělat. Nemovitosti žalované však žalobkyně dále s manželem užívají, žalovaná žalobkyni „předvedla několik hysterických scén“ v souvislosti s užíváním daných nemovitostí, docházelo k hádkám, manžel žalobkyně podal návrh na omezení svéprávnosti žalované, kdy následně došlo ještě k dalšímu zhoršení vztahů. Žalobkyně „lituje veškerého času, který s žalovanou strávila, snažila se být tolerantní kvůli manželovi, už není a chce satisfakci“. K požadované částce 200 000 Kč dospěla tak, že z jejího pohledu se jedná o „naprosto minimální částku 1 000 Kč týdně za období 2020-2024“. Žalobkyně výslovně uvedla, že předmětem žaloby není náhrada ušlého zisku, ani vyčíslení fakticky vykonaných činností, dané částky se domáhá jako náhrady nemajetkové újmy za shora uvedené.3. Soud prvního stupně rozhodl o zamítnutí nároku na zaplacení požadované náhrady tvrzené nemajetkové újmy bez provedení dokazování, když již na základě tvrzení žalobkyně dospěl k závěru o neopodstatněnosti takto uplatněného nároku. Věc právně hodnotil za použití ustanovení § 81 a § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Soud uvedl, že již z tvrzení žalobkyně bylo zřejmé, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy, jež měla být způsobena pracemi (úsluhami), které však na nemovitostech žalované vykonávala dobrovolně, po ústní či konkludentní dohodě s žalovanou. Skutečným důvodem, proč žalobkyně tuto satisfakci požaduje, je dle soudu tvrzená nevděčnost žalované, jež však není kategorií právní, ale kategorií morální. Žalovaná by se dle soudu prvního stupně přijímáním úsluh od žalobkyně, aniž následně došlo k žalobkyní očekávané dohodě o směně nemovitostí, „mohla (teoreticky) dopustit nemorálního, nikoli však protiprávního jednání, které by bylo způsobilé zapříčinit vznik nemajetkové újmy závažné natolik, aby její odčinění vedlo ke vzniku nároku na peněžitou satisfakci“. Žalobu (její zbývající část po pravomocném odmítnutí původně také uplatněných dalších dílčích nároků z titulu ochrany osobnosti) s tímto zamítl, o nákladech řízení rozhodl v souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci za použití § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zejména poukazovala na to, že se žalovanou je vedeno řízení na omezení její svéprávnosti, na což upozorňovala již před soudem prvního stupně a navrhovala přerušení řízení. Tento její návrh však byl zamítnut. Nesouhlasila s obsahem vyjádření žalované k žalobě (popsaným v bodě 4. odůvodnění rozsudku), s tím, že soud neprováděl dokazování, ani s jeho závěrem, že žalobkyně pro žalovanou prováděla úsluhy „dobrovolně“ a že se teoreticky mohla dopustit nemorálního jednání. Uvedla, že žalovaná je pro ni cizí člověk, s níž má společné jen to, že je dcerou jejího současného manžela. Žalobkyně nemá o kontakt s ní zájem, svým chováním ji žalovaná uráží, požaduje pouze minimální odměnu za provedené činnosti. Žalobkyně má v péči svého manžela, otce žalované, jenž je „těžký kardiak a po onkologické operaci“, což žalovanou nezajímá. Žalovaná měla dle žalobkyně „tu drzost chtít uhradit náklady právní zastoupení“, přičemž žalobkyni není jasné, z jakého důvodu se vůbec nechává zastupovat. Dle názoru žalobkyně není ani sama schopna advokáta vyhledat, s úhradou požadovaných nákladů tedy nesouhlasila. Při jednání odvolacího soudu žalobkyně zpochybňovala zastoupení žalované advokátem s tím, že proti němu, a i na další osoby, podala trestní oznámení, uváděla, že má za to, že tyto osoby zneužívají postavení její nevlastní dcery.5. Žalovaná se prostřednictvím svého zástupce k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné, a rozsudek soudu prvního stupně naopak za správný. Žaloba je dle žalované postavena na nepravdivých a smyšlených informacích. Žalovaná k tvrzení žalobkyně o „údajných pracích“, které měla na nemovitostech žalované odvést, předně připomínala svou obranu před soudem prvního stupně, že žalovaná původně nechala žalobkyni a svého otce ve svých nemovitostech zdarma bydlet za podmínky, že se budou o nemovitosti starat (udržovat je). V současnosti již s tímto dalším užíváním nesouhlasí, a žalobkyně tak dané nemovitosti užívá neoprávněně. K námitce týkající se návrhu na přerušení řízení s ohledem na souběžně běžící řízení o omezení svéprávnosti žalované poukazovala na to, že výsledek takového řízení není pro rozhodnutí v této věci podstatný a nijak s ním nesouvisí. Práva žalované, která je v tomto řízení zastoupena advokátem, jsou s ohledem na tuto okolnost dostatečně hájena. Uváděla, že žalobkyni bylo nabízeno smírné vyřešení věci, že v případě, pokud by byla žaloba vzata zpět, pak by řízení bylo skončeno bez požadavku na náhradu nákladů řízení, toto však nebylo ze strany žalobkyně akceptováno. Naopak je to žalobkyně, která vyvolává spory mezi účastnicemi. Zahajuje různá řízení, přestupková, případně i řízení před soudy, žalovaná, její nevlastní dcera, se tomu pouze brání. Za této situace zpochybňování jejího zastoupení nedává logický smysl. Zástupce žalované dále potvrdil, že se dozvěděl, že je podáno proti němu trestní oznámení, kdy v této souvislosti poukázal na to, že na Okresním soudě v Kutné Hoře, kde se řeší žaloba podaná žalovanou o vyklizení daných nemovitostí, byla ze strany žalobkyně dána námitka podjatosti všech soudců. Žalovaná navrhovala potvrzení rozsudku soudu prvého stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a shledal odvolání žalobkyně nedůvodným.7. Odvolací soud předně uvádí, že námitka žalobkyně o tom, že řízení mělo být přerušeno z důvodu souběžně probíhajícího řízení o omezení svéprávnosti žalované (iniciované otcem žalované), nebyla důvodná. Takové řízení skutečně nemá žádný význam pro rozhodnutí soudu o žalobkyní uplatněném nároku. Žalovaná je v tomto řízení