28 Co 11/2025-63 — Krajský soud v Praze

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) shora uvedeným rozsudkem zrušil s účinností od 1. 9. 2024 vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému, která byla stanovena usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 12. 2022, č. j. 36 C 259/2022-40 (výrok I.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 39 784,80 Kč (výrok II.).2. Nákladový výrok soud prvního stupně odůvodnil s odkazem na § 143 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tím, že žalovaný sice nebyl procesně úspěšný, svým chováním však nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Vyživovací povinnost rodičů k dětem vzniká a zaniká ex lege, není proto nutné, aby o jejím zrušení rozhodoval soud. Zánik vyživovací povinnosti nebyl mezi stranami sporný. Žalovaný po 31. 8. 2024 vůči žalobci hrazení výživného neuplatňoval, naopak ho sám informoval o ukončení studia. Zároveň nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by v žalobci mohly vzbudit obavu, že dojde k podání šikanózního exekučního návrhu. Žalobce žalovaného před podáním žaloby ani žádným způsobem nekontaktoval s návrhem na mimosoudní řešení záležitosti. Pro úplnost soud prvního stupně uvedl, že v daném případě pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal podmínky.3. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné odvolání, které odůvodnil tím, že byl ve věci zcela úspěšný, podání návrhu dávalo smysl z hlediska toho, že šlo o jedinou možnou cestu, jak zrušit vykonatelný rozsudek, k jehož výkonu mohl žalovaný podat na žalobce kdykoli exekuční návrh. Pokud by se tak stalo, zahájení exekuce by pro žalobce znamenalo značné reputační i materiální riziko, jeho procesní obrana v exekučním řízení by taktéž byla značně ztížena, neboť exekuční soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce v tomto ohledu nemůže nahrazovat rozhodovací činnost nalézacího soudu. V této souvislosti žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1090/2022 (dostupné na www.nsoud.cz). Hrozba exekučního návrhu byla znatelná, neboť vztahy mezi ním a žalovaným jsou značně nabourány, a to již po dobu mnoho let – nebaví se spolu, nesdílejí spolu žádné zážitky, žalovaný žalobce nepovažuje za svého otce a opakovaně proti žalobci vystupuje v soudních řízeních, které žalobce vede proti matce žalovaného. I proto je žalobce toho názoru, že jeho opatrnost byla jednoznačně namístě. Soud prvního stupně toto nikterak nereflektoval, neměl potřebu provádět či doplňovat v tomto směru dokazování. Jeho rozhodnutí bylo nestandardní a překvapivé. Mimosoudní řešení by přitom za situace, kdy existuje pravomocný a vykonatelný rozsudek, nemělo žádnou relevanci, zbytečná by tedy byla i předžalobní výzva. Závěrem odkázal na množství rozhodnutí vydaných prvostupňovými soudy, kterými nebyla náhrada nákladů řízení přiznána žádnému z účastníků, a navrhl, aby shodně bylo rozhodnuto i o podaném odvolání. Zároveň navrhl, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.4. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že soud prvního stupně se s otázkou nákladů řízení precizně vypořádal, neboť zohlednil, že ačkoliv byl žalobce ve věci procesně úspěšný, žalovaný nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení, nebylo tudíž nutné o nároku rozhodovat soudně. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 3. 2023, sp. zn. 7 C 1/2023, jímž byla v obdobné věci žaloba na zrušení vyživovací povinnosti za situace, kdy mezi účastníky nebylo sporu o zániku vyživovací povinnosti, zamítnuta. Pokud žalobce volá po právní jistotě, mohl namísto žaloby připravit mimosoudní dohodu nebo navrhnout žalovanému uzavření soudního smíru. Nic z toho neučinil, raději volil cestu sporného řízení, dokonce bez jakékoli předžalobní výzvy, která by ještě mohla zahájení sporu zabránit, když oba účastníci se v meritu věci shodovali. Smírné řešení sporu neakceptoval ani v rámci již zahájeného řízení. Žalobce se k žalovanému a jeho mladším sourozencům choval v době rozvratu manželství žalobce a jeho manželky, matky žalovaného, nemravně, žalovaný žalobce tudíž nevyhledává a jako otcovskou autoritu jej nemá. Za žalobcem tvrzené obavy není nikdo odpovědný, žalovaný žádným svým jednáním nezavdal žalobci důvod obávat se podání exekučního návrhu. Není pravdou, že podání žaloby bylo jedinou možnou cestou, neboť v takovém případě by museli všichni rodiče zletilých dětí takové návrhy podávat, což se však neděje. Žalovaný nepovažuje za spravedlivé, aby musel vynakládat finanční prostředky na úhradu právních služeb, když svým jednáním či opomenutím nezavdal žádnou příčinu pro vznik sporu. Závěrem navrhl, aby odvolací soud odvolání jako nedůvodné zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozhodnutí okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), přezkoumal bez nařízeného odvolacího jednání [§ 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.] rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v § 212, věta první, o. s. ř., jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (§ 212a odst. 5, 6 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci (§ 206 odst. 3 o. s. ř.).6. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.7. Podle § 143 o. s. ř. platí, že žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.8. O tom, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby, lze zpravidla hovořit tehdy, jestliže řízení bylo žalobcem zahájeno, aniž by žalovaný porušil své povinnosti, anebo jestliže je sice porušil, avšak byl ochoten závadný stav mimosoudně plně odčinit, nedošlo k tomu jen pro nedostatek potřebné součinnosti ze strany žalobce, a žalobce se tím neocitl v prodlení.9. V první řadě je třeba uvést, že soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně připomněl povahu vzniku a zániku vyživovací povinnosti rodičů k dětem a toho, kdy je třeba o návrhu na zrušení vyživovací povinnosti rozhodnout. Posouzení těchto skutečností a rozhodnutí o tom, že vyživovací povinnost se s účinností od 1. 9. 2024 zrušuje, ostatně nebylo účastníky zpochybněno a výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden. Některé ze závěrů soudu prvního stupně však mají vliv i na posouzení otázky náhrady nákladů řízení.10. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalobce sice měl ve věci úspěch, což je v obecné rovině v souladu se shora citovaným § 142 odst. 1 o. s. ř. důvodem, pro který by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, v tomto případu však nelze odhlédnout konkrétních okolností případu, pro které bylo namístě se od tohoto základního principu odchýlit. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně přihlédl k tomu, že žaloba byla podána bez jakéhokoliv předchozího kontaktu účastníků. Lze souhlasit s žalobcem v tom směru, že fakticky získaná schopnost oprávněného se živit bez dalšího nezpůsobuje neúčinnost exekučního titulu na výživné a že předpokladem pro případné zastavení exekuce vedené pro vymožení výživného by bylo rozhodnutí vydané v nalézacím řízení, v němž by (pokud došlo ke změně okolností rozhodných pro určení rozsahu výživného) byla povinnost platit výživné modifikována či zrušena. Zde však nelze přehlížet, že žalobce věděl o tom, že žalovaný ukončil studium a že v přípravě na budoucí povolání nepokračuje, neboť od září 2024 žalovanému výživné nadále neplatil, a že přesto žalovaný po žalobci placení výživného za další období nepožadoval a jeho placení se nedomáhal. Podání žaloby nepředcházelo podle vyjádření obou účastníků nic, z čeho by bylo možné dovozovat konkrétní obavu žalobce z podání exekučního návrhu; tvrzení o narušených vztazích účastníků takovou konkrétní obavu podle odvolacího soudu nezakládá. Přestože byli oba účastníci ve shodě o tom, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému pominutím tzv. stavu odkázanosti na výživu zanikla, žalobce při jednání, které se konalo před soudem prvního stupně dne 19. 11. 2024, nepřistoupil na smírné vyřešení věci. Z uvedených důvodů považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení za správný; pokud jde o určení výše nákladů řízení, které je žalobce povinen podle § 143 o. s. ř. žalovanému nahradit, včetně stanovení tarifní hodnoty, z níž bylo třeba v tomto případě vycházet, odvolací soud pro stručnost zcela odkazuje na úplné a přiléhavé odůvodnění soudu pr