10 CO 209/2022-54 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 66 088 Kč s 8,25 % úrokem z prodlení z této částky za období od 14. 5. 2021 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu se včas odvolala žalobkyně s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. b), c) a e) o. s. ř. Namítla, že žalovaný je soudu prvního stupně znám z úřední činnosti, neboť vedl vůči žalovanému trestní řízení sp. zn. [spisová značka], ze kterého vzal za prokázaný průběh škodní události. Bylo tak pouze nutné zjistit takové skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu, a že žalobkyně namísto náhrady této škody za žalovaného vyplatila poškozenému pojistné plnění, zejména pak skutečnost, zda žalobkyně byla pojistitelem ve vztahu k pojištění uváděné odpovědnosti a zda proto pojistné plnění vyplatila. Soud však vzal za neprokázané, že existoval pojistný vztah mezi žalovaným a žalobkyní a údajně nebylo rovněž prokázáno, že žalobkyně vyplatila pojistné plnění. Dle názoru žalobkyně nelze závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, na něž odkazuje soud prvního stupně, uplatnit v předmětné věci, neboť se žalobkyně před vydáním rozsudku z jednání omluvila z důvodu kolize vícero soudních jednání v totožný den a hospodárnosti řízení, přičemž omluvě předcházelo doložení mimo jiné pojistné smlouvy, kde je pojistníkem žalovaný, doklad o výplatě pojistného plnění, dle kterého bylo za žalovaného hrazeno pojistné plnění z titulu povinného ručení a rovněž detail relace o dopravní nehodě, dokládající důvod uplatnění regresního nároku dle § 10 odst. 1 písm. i) zákona o povinném ručení. Soud prvního stupně pochybil při svém rozhodování, když na jedné straně cituje ust. § 18 odst. 1 o. s. ř. o rovnosti účastníků, ale na druhé straně bez jakékoliv procesní obrany žalovaného, tohoto zastupuje a přednáší námitky vůči předloženým důkazům tak, jako by je činil přímo žalovaný. Jedná se zejména o pojistnou smlouvu a doklad o vyplacení pojistného plnění z provozního systému žalobkyně. 3. Žalobkyně si je vědoma ust. § 132 o. s. ř., má však za to, že soud prvního stupně nerespektoval zásadu formální pravdy, kdy uplatnil námitky proti důkazům, které standardně svědčí pouze žalovanému (ve vztahu k písemnostem, které byly předloženy v elektronické podobě, není v nich uvedeno, kdo je vyhotovil a jejich autorizace či správnost obsahu nebyla jakkoliv potvrzována). Soud prvního stupně na základě žalobkyní předložených listinných důkazů mohl nabýt přesvědčení o pojistném vztahu mezi žalobkyní a žalovaným a výplatě pojistného plnění, kdyby respektoval zásadu volného hodnocení důkazů. Měl vzít v úvahu i další žalobkyní předložené důkazní listiny prokazující existenci pojistného vztahu mezi účastníky řízení, a to potvrzení o registraci škodné události, uplatnění nároku – povinné ručení, ale rovněž detail relace o dopravní nehodě, kde je uvedeno, že vozidlo řízené žalovaným bylo v době dopravní nehody pojištěno u žalobkyně. Žalobkyně si je vědoma znění ust. § 565 o. z., avšak v řešené věci a contrario žalovaný nijak nebrojil proti platnosti pojistného vztahu a proti skutečnosti, že od žalobkyně poškozený obdržel pojistné plnění a ačkoliv pojistná smlouva ve spisovém materiálu fakticky není podepsána, lze z ostatních důkazních listin dovodit, že pojistný vztah v době pojistné události trval. 4. Žalobkyně zastává názor, že námitky ohledně pravosti a správnosti listiny jsou námitkami svědčícími žalovanému v rámci jeho případné obrany, která však v posuzovaném případě zcela absentuje. Soud žalovaného o nich nemůže ani poučit, natož je sám uplatňovat a jimi argumentovat proti žalobkyni. Soud prvního stupně tak překročil meze své pravomoci, neboť zcela zásadně ingeroval do kontradiktornosti civilního sporného řízení a procesní iniciativa ohledně zvrácení procesního neúspěchu by měla v tomto kontextu ležet na žalovaném bez zásahu soudu. Na základě doložených listinných důkazů bylo jasné, jak má soud prvního stupně rozhodnout a poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nebylo třeba. Žalobkyně poukázala na ust. § 114a odst. 1 o. s. ř. s tím, že v řešené věci měla být v případě pochybnosti o důkazní situaci žalobkyně ze strany soudu učiněna výzva k doplnění podepsané pojistné smlouvy a případně výpisu z bankovního účtu žalobkyně, jenž by prokazovala výplatu pojistného plnění ve prospěch společnosti [právnická osoba], což však neučinil. Žalobkyně se tak legitimně domnívala, že předložené listinné důkazy a soudu zaslané na podporu svých tvrzení, tento považoval za dostatečné. Žalobkyně by v případě účasti u soudního jednání nebyla schopna ihned reagovat na poučení soudu k neunášení důkazního břemene a byla by tak nucena si vyžádat od soudu lhůtu k doplnění důkazů. Žalobkyně se proto domnívá, že soud prvního stupně pochybil, když si již před prvním jednáním ve věci od žalobkyně nevyžádal doplnění listinných důkazů, což bylo zcela v rozporu s ust. § 114a odst. 1 o. s. ř. a dále v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Úvahu soudu, že žalobkyně neuvedla žádnou významnou skutečnosti, pro kterou by bylo možné výjimečně prodloužit zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění tvrzení a navrhování důkazů v § 118b odst. 1 o. s. ř., nebylo možné ani odročením jednání očekávat zlepšení její procesní situace, považuje za absurdní. Zamítavý rozsudek je vystavěn výhradně na neunesení důkazní břemene, a pokud by soud při jednání žalobkyni o neunesení důkazního břemene poučil a vyzval ji k doplnění důkazů, pak by obtížně mohl očekávat okamžitou reakci ještě během jednání. Lze si představit, že účastník řízení bude bez předchozí výzvy doplňovat svá žalobní tvrzení, ale v zásadě je nemožné, aby účastník řízení bez předchozí výzvy soudu na místě mohl doplňovat důkazy. Účastník řízení ani jeho zástupce nemůže mít u jednání připraveny všechny do úvahy přicházející listiny a je zjevné, že pokud by byl soudem vyzván k doplnění důkazů, pak je nemožné, aby tak učinil ihned, ještě při jednání, na kterém k tomu byl vyzván. Úvaha, že by odročení jednání ve vztahu k žalobkyni nezlepšilo její procesní situaci, je tedy zcela protismyslná. Žalobkyně poukázala na jí učiněnou omluvu z jednání v domnění, že veškeré jí tvrzené skutečnosti jsou dostatečně podloženy důkazními listinami tak, aby mohlo být žalobě v plném rozsahu vyhověno. V omluvě výslovně sdělila, že jí není známo, zdali soud učinil písemnou výzvu dle ust. § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo vydal usnesení dle ust. § 114b odst. 1 o. s. ř. Na základě těchto skutečností se žalobkyně legitimně domnívala, že její žalobě bude v plném rozsahu vyhověno. Žalobkyně žádala o odročení jednání z důvodu kolize více soudních jednání právního zástupce a jeho možných substitutů, pokud by soud neměl za prokázaný žalobkyní tvrzený nárok. Soud prvního stupně však žádnou výzvu k doplnění tvrzení či důkazů neučinil, jednání neodročil a žalobu zcela zamítl. Dle přesvědčení žalobkyně soud rozhodl v rozporu se zásadou předvídatelnosti, hospodárnosti a rychlosti řízení, a proto by měl být napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k novému projednání. 5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobkyně, a poté, co ve věci konal dne 26. 9. 2022 jednání, při kterém provedl potřebné dokazování, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné. 7. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 66 088 Kč, jakožto pojistného plnění, kterou měla vyplatit poškozenému [příjmení] [jméno] [jméno] jako náhradu škody na jeho vozidle [anonymizována dvě slova], [registrační značka], způsobené žalovaným při provozu vozidla [anonymizováno], [registrační značka], u domů [adresa] v [obec] dne 19. 12. 2018 kolem 13:45 hodin. Žalobkyně tvrdila, že výplatu pojistného plnění provedla dne 29. 1. 2019 dle smlouvy o pojištění vozidla žalovaného u žalobkyně (pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla). Žalovaný škodu způsobil při řízení uvedeného vozidla pod vlivem alkoholu v době, kdy mu bylo příslušným orgánem zakázáno řízení motorových vozidel, a protože žalobkyně žalovaného marně vyzvala k zaplacení této částky, domáhala se také zaplacení úroku z prodlení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a bez omluvy se ani k jednání před soudem nedostavil. Na jednání soud provedl dokazování některými písemnostmi, které žalobkyně k důkazu označila v žalobě. Soud prvního stupně konstatoval, že v případě zjištění tvrzených skutečností by žalobkyni svědčilo právo na žalované placení dle § 10 odst. 1 písm. h) a i) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, jako náhrady toho, co jako pojistitelka za žalovaného plnila. Bylo tedy nutné dovodit odpovědnost žalovaného za způsobenou škodu,