10 CO 211/2022-311 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem byla žalovaným č. 1 a 2 uložena povinnost zdržet se zásahů do pokojného stavu, které jsou vyvolány zamezením vstupu žalobců do nebytového prostoru vymezeného jako [číslo] v budově [adresa] stojící na pozemku p. č. st. [anonymizováno] v obci [obec], k. ú. [část obce], za účelem obsluhy jejich technických zařízení situovaných v tomto prostoru a vydat žalobcům a), b) manželům [příjmení], žalobcům c), d) manželům [příjmení], žalobkyni c) [jméno] [příjmení] a žalobcům f), g) manželům [příjmení] vždy po jednom klíči od tohoto nebytového prostoru a zajistit kompatibilitu klíčů a zámku od tohoto prostoru, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále byli žalovaní č. 1, 2 zavázáni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení v částce 125 574 Kč na účet jejich zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku se včas, a to v celém jeho rozsahu odvolala žalovaná č. 2, namítaje, že předmětné nemovité věci jsou v podílovém spoluvlastnictví s vymezenými jednotkami s tím, že pouhým porovnáním zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí dle Prohlášení vlastníka a Změny č. 1 k prohlášení vlastníka muselo být jasné, že je zapsaný stav v rozporu s provedeným dokazováním. V Prohlášení vlastníka ve znění Změny č. 1 není vymezena jednotka č. 9 žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (odvolací soud poznamenává, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] není žalobcem) a spoluvlastnické podíly žalobců jsou jiné, než jsou uvedeny v Prohlášení vlastníka ke dni 13. 12. 2013. Soud prvního stupně přehlédl, že nemovitost je kolaudována a zapsána v katastru nemovitostí jako rodinný dům, nikoli jako bytový dům. Společné prostory v rodinném domě neexistují a nikdy neexistovaly v rozsahu označovanými žalobci. Žalobkyně e) uzavřela Dohodu o změně prohlášení vlastníka č. 2 k předmětné nemovitosti dne 2. 11. 2015, přičemž s ní byli žalobci seznámeni před podpisem svých kupních smluv k předmětné nemovité věci. Uvedené dokládá e-mail Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta, ze dne 3. 11. 2015 adresovaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (nyní [anonymizováno]). Z uvedeného vyplývá, že žalobci byli seznámeni s rozsahem a obsahem Prohlášení ze dne 2. 11. 2015, včetně plánku jednotlivého vymezení jednotek. Tuto informaci však žalobci před soudem zatajili s tím, že jejich právní zástupce sděloval informace o tom, že věděli o právní vadě prohlášení. Žalobci prokazatelně věděli o Dohodě o změně prohlášení vlastníka č. 2, která má zásadní vliv na skutkový stav věci. Žalobci nedostáli své povinnosti tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti. Pokojným stavem je zcela jistě stav, který je založený na právních poměrech v souladu se zákonem, v dané věci konkrétně na Dohodě o změně prohlášení vlastníka č. 2, se kterou byli žalobci seznámeni před uzavřením kupních smluv a vymezením společných částí dle shora označené Dohody o změně prohlášení vlastníka č. 2. Zjištění soudu prvního stupně, že původní vlastník ([anonymizováno] [jméno] [příjmení]) vymezila jednotku [číslo] v dotčené nemovitosti v rozporu s ust. § 2 písm. c) a písm. g) zákona o vlastnictví bytů, č. 72/1994 Sb., je v rozporu se skutkovým stavem, když existuje Dohoda o změně prohlášení vlastníka č. 2, kterou soud prvního stupně k důkazu neprovedl. Ust. § 2 písm. g) citovaného zákona přepokládá vymezení společných částí domu, které ovšem nemusí být u domu přítomny v rozsahu, jak je vymezoval shora označený právní předpis. Pokud došlo k úpravě Prohlášení vlastníka dne 2. 11. 2015 právě v té části týkající se řešené věci, pak soud prvního stupně nesprávně užil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, na místo zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Není důvod hledět na právní jednání, se kterým byli žalobci seznámeni před vznikem vlastnictví, jako na absolutně neplatné, když byli seznámení s rozsahem a vymezením společných částí domu před podpisem kupních smluv, na základě nichž nabyli vlastnictví v domě. Stavebně technické řešení zkrátka nepočítalo se společnými částmi a prostor žalované a právního předchůdce byl pouze zmenšován na úkor [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (jednotka [číslo]) a [jméno] [příjmení] (jednotka [číslo]). Žalovaná odkázala na právní závěry Ústavního soudu týkající se výkladu zákonného ustanovení s tím, že je nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. Prioritou je ochrana smluvních vztahů dle zásady„ pacta sunt servanda“. Dále žalovaná poukázala na zásadu, že co není zakázáno, je dovoleno, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně (viz čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04). 3. Žalovaná navrhla dokazování v odvolacím řízení spočívající v Dohodě o změně prohlášení vlastníka č. 2 a v e-mailové komunikaci mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a Mgr. [jméno] [příjmení], advokátem s odůvodněním, že dokazování je přípustné z důvodu výjimky upravené v ust. 205a písm. a), písm. b) o. s. ř., neboť tyto důkazy osvědčují nesplnění podmínek řízení ze strany žalobců, kteří netvrdili rozhodné skutečnosti a rovněž vady řízení před soudem prvního stupně spočívající v neúplně zjištěném skutkovém stavu, nesprávném použití právního předpisu a nesprávném právním posouzení. Žaloba byla žalobci podána v rozporu s hmotným právem, neboť při podání žaloby věděli o jiném skutkovém stavu, než tvrdili v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud žalobu zamítl a žalobce zavázal povinností nahradit žalované vzniklé náklady řízení před soudy obou stupňů. 4. Žalobci se odvolali do výroku II. napadeného rozsudku s cílem právního posouzení užití vyhlášky č. 177/1996 Sb., když žalobci svůj nárok opřeli o ust. § 9 odst. 3 ve výši 2 000 Kč za jeden úkon za jednu zastupovanou osobu, zatímco soud prvního stupně aplikoval ust. § 9 odst. 1 s nárokem ve výši 1 200 Kč za jeden úkon pro jednu zastupovanou osobu. Žalobci navrhli, aby odvolací soud jim přiznal nárok na náhradu nákladů řízení se sazbou vyčíslenou podle ust. § 9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalobců a žalované č. 2, a poté, co ve věci konal odvolací jednání, dospěl k závěru, že odvolání ani jednoho z účastníků řízení není důvodné. 6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednatelka žalované č. 2 ([anonymizováno] [příjmení] [jméno]) v pozici tehdejší výlučné vlastnice domu [adresa] vymezila jako nebytový prostor [číslo] mimo jiné místnost, kde se nachází společné části domu (zejména rozvody vody a kanalizace). Z technického řešení a funkce tohoto prostoru jednoznačně plyne, že není prostorem určeným k určitému způsobu užívání (jako jednotka), nýbrž je prostorem neoddělitelně spojeným se společnými částmi domu a jako takový je určen k užívání všem uživatelům jednotek v domě, tj. jedná se o společnou část domu, která je ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě (viz rozsudek NS sp. zn. 26 Cdo 4519/2016). Za této situace v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je třeba učinit závěr, že předmětný nebytový prostor vymezený jako [číslo] platně nevznikl, neboť prohlášení vlastníka je v části, v níž byl vymezen, neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem na podkladě § 39 obč. zák., zákona č. 40/1964 Sb. platného a účinného v době realizace prohlášení vlastníka. V prohlášení vlastníka musí být jednotky a společné části domu vymezeny v budově beze zbytku, tj. musí být vymezeny veškeré prostory domu, a pakliže prostory nyní zapsané jako [číslo] platně vymezeny jako nebytová jednotka nebyly, je nutno na ně pohlížet jako na společné části domu ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek, tj. shodně jakoby je vlastník vůbec nevymezil. Jestliže předmětný prostor je ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v domě, pak má být také všem spoluvlastníkům, tedy i žalobcům přístupný, tj. měli by k němu mít k dispozici klíč. V dané věci nebylo sporu o tom, že původní žalovaná [příjmení] [příjmení] [jméno], jakož i posléze její syn (žalovaný č. 1) a následně žalovaná č. 2 klíči k předmětnému prostoru disponují a odmítají je s různou argumentací vydat žalobcům. Z uvedených důvodů je namístě závěr, že žalobci se negatorní (zápůrčí) žalobou důvodně domáhají zdržení se zásahu do jejich spoluvlastnického práva k uvedenému prostoru v podobě požadavku na vydání klíčů kompatibilních se zámkem, a to v souladu s ust. § 126 obč. zák., z. č. 40/1964 Sb. (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Soud proto žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost uvedenou ve výroku I. napadeného rozsudku. Rovněž vysvětlil, proč z některých důkazů nevyvodil podstatné závěry, dále konstatoval, že jako snaha o smír rozhodně nemůže být interpretována nabídka žalované č. 2 k odkupu podílu 1/9 za 50 000 Kč, později za 100 000 Kč každému z žalob