10 CO 24/2022-141 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 3 C 156/2021-116, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 252 Kč s úrokem z prodlení z částky 51 252 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně a na nákladech řízení částku 27 315,80 Kč, to vše splatné do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku podal si žalovaný včasné odvolání, a to ihned po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, které následně podáním ze dne 6. 12. 2021 doplnil. Žalovaný odvolání podal z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., neboť dle něj soud prvního stupně chybně vyhodnotil provedené důkazy a právní otázku, zda svým jednáním žalovaný ztížil nebo znemožnil možnost řádného šetření dopravní nehody. 3. Pokud se jedná o ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., tak dle žalovaného byla hlídka PČR na místo nehody přivolána, šetření dopravní nehody provedla, přičemž sám žalovaný se v rámci podání vysvětlení ze dne 10. 10. 2019 k zavinění dopravní nehody doznal. Dle žalovaného nebyla také ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření ze strany žalobkyně dle ust. § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalovaný se k zavinění předmětné nehody plně doznal. Pokud se jedná o ust. § 10 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., tak je dle žalovaného pravdou, že opustil místo dopravní nehody, když toto bylo způsobeno tím, že byl„ v šoku“ a v souvislosti s jeho nízkým věkem, kdy je osobou ve věku blízkém věku mladistvých a s malými řidičskými zkušenostmi. Nevěděl tedy, jak na nastalou, pro něho naprosto novou a stresující, situaci reagovat. Šel proto domů za svými rodiči, kde jim celou událost nahlásil, přičemž matka mu řekla, že tuto situaci vyřeší a ať zůstane doma. Předmětné vozidlo přitom bylo ve vlastnictví otce žalovaného, takže je i pochopitelné, že šel otci nahlásit, že mu naboural auto. Žalovaný tedy s ohledem na svůj nízký věk reagoval podle svého přesvědčení do jisté míry pochopitelně, když byl dospělým v době nehody teprve pár měsíců. Nevěděl také, že matka chce nahlásit, že vozidlo řídila ona. Toto se dozvěděl až následně, s tímto nesouhlasil a k řízení vozidla a způsobení dopravní nehody se doznal. Pokud jde o ust. § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb., tak žalovaný neporušil povinnosti stanovené v § 8 odst. 1 až 3 zákona č. 168/1999 Sb., když ani žalobkyně toto porušení v žalobě netvrdila a tím pádem ani neprokazovala. Žalovaný tedy nerozumí tomu, proč okresní soud na toto ustanovení v odůvodnění rozsudku poukazuje, pokud žádné takové porušení nebylo tvrzeno a dokázáno. 4. Dle názoru žalovaného tedy neobstojí tvrzení soudu prvního stupně stran znemožnění zjištění důvodu dopravní nehody, neboť tuto skutečnost zjišťovala přímo na místě Policie České republiky a svědek [jméno] [příjmení] již v rámci svého podání vysvětlení ze dne 26. 9. 2019 v 01.51 hodin uvedl, že žalovaného alkohol neviděl pít ani z něj nebyl cítit. V rámci výslechu svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] před okresním soudem bylo pak dle žalovaného prokázáno, že svědci byli se žalovaným celé odpoledne a večer a tito popřeli, že by žalovaný požil v průběhu dne jakýkoli alkohol. Alkohol z něj nebyl cítit. Svědek [příjmení] dále uvedl, že po dopravní nehodě začali jak žalovaný, tak svědci zmatkovat a nevěděli, co mají dělat. Pokud soud prvního stupně považoval výpovědi těchto svědků za účelové, a to jen a pouze z toho důvodu, že jsou přáteli žalovaného, není takový závěr dle žalovaného správný. Dle mínění žalovaného nemůže mít jeho kamarádský vztah se svědky za následek nevěrohodnost svědků, a to obzvláště za situace, kdy svědci byli soudem před započetím výslechu poučeni o trestněprávní represi v případě křivé výpovědi. Navíc svědek [příjmení] vypovídal stejně stran možného ovlivnění alkoholem u žalovaného již při podání vysvětlení policii bezprostředně po nehodě. Dle žalovaného tedy ke znemožnění či ztížení šetření předmětné dopravní nehody ze strany žalovaného nedošlo, a pokud ano, tak rozhodně ne v takové míře, aby byly naplněny zákonné znaky pro uplatnění regresního nároku ze strany žalobkyně. Ostatně i z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2007/2012) dle žalovaného vyplývá, že vzhledem k okolnostem případu nemusí mít porušení povinnosti ohlásit nehodu policii vždy za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení vzniku nároku na pojistné plnění a na jeho výši. 5. Závěrem žalovaný připustil, že udělal chybu, když opustil místo dopravní nehody, avšak vyloženě zazmatkoval a odešel do místa svého bydliště, které bylo nedaleko, aby řekl vše rodičům a získal od nich radu, co má dělat. Rozhodně odchod z místa dopravní nehody nebyl způsoben tím, že by byl pod vlivem alkoholu, ale pouze zazmatkováním, které souviselo s tím, že měl řidičské oprávnění jen krátce, a pro něj novou a stresující situaci chybně vyhodnotil a šel otci nahlásit, že mu naboural auto. Poté, co si žalovaný uvědomil, že jednal chybně, spolupracoval s policií a následně s městským úřadem při šetření předmětné dopravní nehody a doznal se k tomu, že dopravní nehodu způsobil. Předmětné dopravní nehody se tedy žalovaný dopustil, avšak, i když postupoval chybně, nedošlo ke ztížení či znemožnění šetření dopravní nehody, neboť se ke způsobení dopravní nehody doznal a s Policií České republiky na jejím šetření spolupracoval s tím, že požití alkoholu žalovaným svědci negovali. 6. Dle žalovaného přiznal soud prvního stupně žalobkyni rovněž nesprávnou výši náhrady nákladů řízení, neboť dle něj byly žalobkyní účelně učiněny jen 3 a půl úkonu právní služby, a to převzetí a příprava zastoupení, jednoduchá výzva k plnění, návrh ve věci samé a závěrečný návrh, neboť ostatní případná vyjádření žalobkyně byla nadbytečná a mohla být již součástí žaloby, když obrana žalovaného je již od obdržení upomínky konzistentní. Na náhradě nákladů řízení tak měla být žalobkyni přiznána maximálně částka 16 970,30 Kč. 7. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a žalovanému přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 8. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila a k nesplnění povinnosti účastníka dopravní nehody dle zákona o provozu na pozemních komunikacích a znemožnění řádného šetření pojistné události, včetně možnosti uplatnit postižní právo uvedla, že již v řízení před soudem prvního stupně upozorňovala, že ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. hovoří o ztížení nebo znemožnění řádného šetření pojistné události (ust. § 9 odst. 3) nebo možnosti pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění, tedy uplatnit postih dle ust. § 10 zákona vůči pojištěnému. Šetření pojistné události přitom v sobě nezahrnuje pouze zjištění popisu průběhu škodního děje, nýbrž i další okolnosti, na základě kterých vzniká poškozeným právo na pojistné plnění proti pojistiteli nebo pojistiteli postižní právo proti pojištěnému. Ostatně i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008, se dle žalobkyně podává, že jakkoli je při šetření pojistné události prvotním zjištění údajů potřebných pro plnění poškozenému, patří sem i okolnosti promítající se do práva pojistitele požadovat náhradu pojistného plnění od pojištěného – ztížení možnosti řádného šetření pojistné události pojistitelem podle § 9 odst. 3 ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. se tak vztahuje nejen k okolnostem významným pro plnění z pojištění odpovědnosti poškozenému, nýbrž i k důvodům, pro které může pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok. Z uvedeného je dle žalobkyně zřejmé, že doznání, na které žalovaný soustavně poukazuje, které bylo učiněno až dne 10. 10. 2019, když k dopravní nehodě došlo dne 25. 9. 2019, nemůže samo o sobě obstát jako argument pro skutečnost, že ke ztížení šetření pojistné události, včetně ztížení, resp. zmaření, možnosti pojistitele uplatnit postihové právo vůči pojištěnému, nedošlo. 9. Žalobkyně dále zdůraznila, že vzhledem k tomu, že v důsledku dopravní nehody došlo ke škodě na majetku třetích osob, byl žalovaný coby účastník dopravní nehody povinen ohlásit dopravní nehodu policii a setrvat na místě dopravní nehody do příchodu policisty nebo se na místo dopravní nehody neprodleně vrátit (§ 47 odst. 4, odst. 5 ZPPK). Žalovaný však uvedené zákonné povinnosti nerespektoval. Pokud by žalovaný na místě dopravní nehody setrval nebo se na něj neprodleně vrátil, měla by dle žalobkyně policie možnost provést standardní úkony, které na místě dopravní nehody provádí, včetně dechové zkoušky na přítomnost alkoholu a zkoušky na jiné návykové látky a ztotožnění řidiče vozidla. Právě kvůli skutečnosti, že policie nemohla tyto úkony provést, vznikla nejistota ohledně skutečných příčin dopravní nehody a žalobkyni bylo znemožněno řádně vyšetřit, zda jí vůči žalovanému nevzniklo právo na náhradu pojistného plnění. Žalobkyně přitom ve shodě se soudem prvního stupně považuje v