10 CO 282/2022-293 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 5 C 172/2021-263, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 120 000 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 120 000 Kč od 7. 5. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu do zbývající přesně vymezené části úroku z prodlení zamítl (výrok II.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 54 818,96 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení] (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Klatovech náklady řízení ve výši 566,54 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). 2. Proti tomuto rozsudku podal si žalobce včasné odvolání, a to v rozsahu jeho výroků I., III. a IV., z důvodů uvedených v ust. § 205 odst. 2 písm. b), d) a g) o. s. ř., jelikož dle něj soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, ačkoli k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části první věty za středníkem o. s. ř., dále neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá také na nesprávném právním posouzení věci. 3. Dále ve svém odvolání uvedl, že žalobou byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků od května 2020 do dubna 2021 ze strany žalovaného bez souhlasu žalobce, přičemž žalovaný výše uvedené učinil nesporným s výjimkou výše bezdůvodného obohacení. Jeho hlavní námitkou však bylo, že žalobní nárok zanikl v důsledku započtení pohledávky na vydání obdobného bezdůvodného obohacení v celkové výši 240 000 Kč, kterou mu postoupila [příjmení] [příjmení] smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum] a žalovaný ji následně uplatnil ve formě obrany ve smyslu § 98 druhé věty o. s. ř. Pohledávka uplatněná žalovaným k započtení představovala přitom náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé žalobci výlučným užíváním stejných nemovitostí od 27. 1. 2017 do 3. 7. 2018 bez vědomí a souhlasu [jméno] [příjmení], která byla jejich spoluvlastníkem v té době, a v období od 4. 7. 2018 do 31. 1. 2018 umožněním užívat tyto nemovitosti třetím osobám opět bez vědomí a souhlasu [jméno] [příjmení]. Dle žalovaného tedy předmětné nemovitosti svévolně užívali oba účastníci řízení, nejprve žalobce a až potom žalovaný, přičemž žalobce dokonce po delší dobu než žalovaný. Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně popřel, že by předmětné nemovitosti výlučně svévolně užíval, část postoupené pohledávky označil za nesmyslnou a část za promlčenou a rovněž namítl, že dokazování postoupené pohledávky by bylo složité a řízení by prodlužovalo. Na základě toho označil předmětnou pohledávku žalovaného za nejistou a neurčitou, a tedy nezpůsobilou k započtení ve smyslu ust. § 1987 odst. 2 o. z. K tomuto názoru se následně připojil i soud prvního stupně, pročež také zamítl veškeré důkazy k jejímu prokázání a ve věci rozhodl napadeným rozsudkem poté, co byla výše bezdůvodného obohacení žalovaného dobu od května 2020 do dubna 2021 stanovena znaleckým posudkem. 4. Za klíčové žalovaný označil posouzení otázky započitatelnosti pohledávky žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že soud prvního stupně ve prospěch svého závěru o její nezapočitatelnosti argumentoval tím, že by se muselo prokazovat, zda žalobce v daném období předmětné nemovitosti užíval výlučně a bez souhlasu [jméno] [příjmení], jaká byla tehdy výše bezdůvodného obohacení, zda dal žalobce předmětné nemovitosti do užívání třetím osobám bez souhlasu [jméno] [příjmení], zda z toho měl zisk a jaký, a jaká byla výše obvyklého nájemného v daném místě a čase u obdobných nemovitostí. S přihlédnutím k četným důkazním návrhům účastníků by tak dle soudu prvního stupně muselo být prováděno rozsáhlé dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné pohledávce. Při tomto svém závěru odkázal soud prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. 5. Žalovaný s těmito závěry soudu prvního stupně nesouhlasí, neboť dle něj naopak ze zmiňované judikatury plyne pravý opak. Žalovaný následně obsáhle citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 31 Cdo 684/2020 a sp. zn. 28 Cdo 5711/2017 s tím, že dle něj z obsahu těchto rozhodnutí plynou tři argumenty ve prospěch započitatelnosti jeho pohledávky. Jednak dle něj obě pohledávky účastníků na vydání bezdůvodného obohacení vycházejí ze stejného právního vztahu, a to ze spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž dle citované judikatury je spravedlivé, aby byl takový stav řešen komplexně, a tedy spravedlivému uspořádání poměrů účastníků také odpovídá, aby pohledávky účastníků byly vzájemně započitatelné. Za druhé žalovaný uplatnil námitku započtení své pohledávky prostřednictvím písemného vyjádření ze dne 19. 10. 2021, tedy ještě před zahájením prvního jednání ve věci, což je rovněž dle citované judikatury podstatné, a za takové situace je zpravidla namístě závěr, že započtení ust. § 1987 odst. 2 o. z. neodporuje. Konečně za třetí dle žalovaného nemuselo být vůbec prováděno rozsáhlé dokazování a řízení o žalobou uplatněné pohledávce by nebylo neúměrně prodlužováno, neboť přenechání předmětných nemovitostí do užívání třetím osobám bez souhlasu [jméno] [příjmení] a toho, zda z toho měl žalobce zisk a jaký, by zřejmě nemuselo být prokazováno vůbec s ohledem na to, že žalovaný uplatnil v tomto řízení jenom část postoupené pohledávky, přičemž výše bezdůvodného obohacení žalobce za dobu, kdy předmětné nemovitosti svévolně a výlučně užíval sám, žalobní nárok převyšuje, a tedy prokazování výše uvedených skutečností by bylo zjevně nadbytečné. Dle žalovaného by se nemusely prokazovat ani skutečnosti ohledně výše bezdůvodného obohacení žalobce za užívání nemovitostí, a tedy výše obvyklého nájemného v daném místě a čase u obdobných nemovitostí, s ohledem na to, co bylo v daném řízení mezi účastníky nesporné a co v něm ohledně výše obvyklého nájemného bylo již zjištěno. Případně soudu prvního stupně nic nebránilo v tom, aby při zadání znaleckého posudku znalci [příjmení] [příjmení] dotázal se jej rovněž na výši obvyklého nájemného u předmětných nemovitostí rovněž v době, za kterou dle žalovaného mělo vznikat bezdůvodné obohacení žalobci, a pokud by to udělal, řízení by se ani o den neprodloužilo. Jediné, co by tedy muselo být prokazováno, by bylo to, zda žalobce v tvrzeném období předmětné nemovitosti užíval výlučně sám a bez souhlasu [jméno] [příjmení]. Samotné popření této skutečnosti žalobcem není však dle žalovaného dostačující pro to, aby pohledávka nebyla považována za určitou a naopak byla považována za nejistou či neurčitou, neboť musí jít o objektivní nejistotu, jejíž míru ohledně aktivní pohledávky je nutno posuzovat relativně, a to ve vztahu k pohledávce pasivní, kdy za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla pouze tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky. V poměrech posuzované věci by tedy pro závěr soudu prvního stupně musela být pohledávka žalovaného posouzena jako méně jistá, než nárok žalobce. Sám žalovaný přitom užívání nemovitých věcí z jeho strany svévolně v daném období přiznal, zatímco žalobce tuto skutečnost popřel, avšak dle žalovaného nepravdivě, přičemž k prokázání této skutečnosti žalovaný navrhoval výslech souseda [jméno] [příjmení]; pokud by jej soud prvního stupně k výslechu předvolal, nemuselo by být řízení prodlouženo ani o den. Žalovaný také požádal tohoto svědka o vyjádření, jehož obsah lživé a účelové tvrzení žalobce vyvrací. Dle žalovaného z výše uvedeného plyne, že míra nejistoty u pohledávek účastníků je zde rozdílná pouze v tom, že zatímco žalovaný uvedl pravdu, pak žalobce lhal, na základě toho však dle něj nelze dovozovat, že by míra nejistoty u jeho pohledávky byla oproti žalobnímu nároku vyšší, neboť by to bylo přinejmenším v rozporu s ust. § 6 odst. 2 o. z. 6. Nelze také dle žalovaného považovat za správný závěr soudu prvního stupně, že by k prokázání žalovaným tvrzené pohledávky muselo být prováděno rozsáhlé dokazování s ohledem na četné důkazní návrhy účastníků, jelikož je to ve smyslu ust. § 120 odst. 1 druhé věty o. s. ř. soud, který rozhoduje, jaký z navrhovaných důkazů provede. Je tedy skutečností, že účastníci v daném případě označili řadu důkazů, což však neznamená, že by je soud musel provést všechny, naopak lze dle žalovaného soudit, že i z výslechu svědka [příjmení] a dalších listinných důkazů, které si soud mohl v mezidobí vyžádat a při jednání dne 27. 7. 2022 je provést, by bylo možné posoudit, který z účastníků hovoří pravdu, aniž by se tak řízení prodloužilo byť o jediný den. 7. Dle žalovaného tedy ve prospěch započitatelnosti pohledávky žalovaného proti nároku žalobce svědčí to, že obě vycházejí ze stejného vzta