10 CO 284/2022-250 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 489 100 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení p. a. od 20. 12. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), ve zbytku, tj. co do částky 9 510 900 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z této částky žalobu zamítl (výrok II.) a žalovanému a vedlejšímu účastníku na straně žalovaného uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyně na náhradě nákladů řízení částku 265 902 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali oba účastníci řízeni. 3. Žalobkyně se odvolala proti výroku II. z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b) až g) o. s. ř. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně spočívající v tom, že žalobkyni svědčí právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle ust. § 13 odst. 2, 3 občanského zákoníku, z. č. 40/1964 Sb., neboť přiznaný nárok žalobkyni rozsudkem soudu prvního stupně č. j. 13 C 404/2013-524, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni, č. j. 15 Co 198/2019-656, dle ust. § 443 odst. 3 a ust. § 444 občanského zákoníku, z. č. 40/1964 Sb. ve výši 192 000 Kč s příslušenstvím není dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví. Rovněž správně konstatoval, že se žalobkyně domáhá přiznání peněžité satisfakce na základě rozdílných skutkových tvrzení, a to za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromý a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké, a to její matky. Žalobkyně zdůraznila, že součástí soukromého života je také i život rodinný, který v sobě zahrnuje právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi tak, aby bylo možné rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující důstojnost či vážnost ve společnosti. Z provedených důkazů bylo správně zjištěno, že žalobkyně v době před smrtí svojí matky s ní žila ve společné domácnosti ve velmi blízkém vztahu. Smrtí matky žalobkyně jednoznačně došlo k přetrhání rodinné vazby, tj. vztahu dítěte a rodiče, kdy v době úmrtí matky bylo žalobkyni pouhých 12 let. Pokud by k úmrtí matky žalobkyně nedošlo, jejich vztah by se i nadále rozvíjel. V daném případě došlo k fatálnímu nenapravitelnému zásahu do práva žalobkyně na rodinný život, čímž jí byla způsobena újma snižující její důstojnost a vážnost ve společnosti. Jedná se o případ mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy, kdy morální zadostiučinění je nepostačující, je tedy splněna podmínka mimořádnosti spočívající v konkrétních okolnostech daného případu ve smyslu § 13 zákona č. 40/1964 Sb. Žalobkyně rovněž souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se dopustil protiprávního jednání prostřednictvím své zaměstnankyně, za které však ve smyslu příslušných ustanovení občanského zákoníku nese plnou odpovědnost, a to v neposkytnutí řádné lékařské péče, že vznikla škoda na zdraví [jméno] [příjmení] a je dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou včetně zavinění ve formě nedbalosti. I když soud prvního stupně vycházel v souladu s ust. § 136 o. s. ř. z okolností jak na straně žalobkyně, tak i na straně žalovaného jako osoby odpovědné za protiprávní jednání, dospěl však k nesprávnému závěru o přiznané výši zadostiučinění. Žalobkyně akcentovala, že v době před úmrtím matky žalobkyně byl mezi ní a její matkou velmi blízký rodinný vztah rodiče a dítěte (svědci [anonymizováno], [příjmení], [příjmení], [anonymizováno] [příjmení] a účastnická výpověď žalobkyně). Bylo prokázáno, že žalobkyně žila ve společné domácnosti se svou matkou, rovněž velmi silná jak citová, tak i existenční závislost tehdy nezletilé žalobkyně na její matce. Bylo prokázáno, že žalobkyně trvale pociťuje smrt matky jako skutečnost, s níž se dosud nevyrovnala (výpověď svědkyně [příjmení] [příjmení]). Dle žalobkyně není správný závěr soudu prvního stupně, že i přes neexistenci posttraumatické stresové poruchy došlo u žalobkyně po ztrátě její matky k jejímu začlenění do běžného života. Není totiž správný závěr, že u žalobkyně úzkostné stavy a depresivní ladění pominulo a že začala fungovat v běžném životě. Ve své účastnické výpovědi velmi podrobně popsala svoji osobní situaci po ztrátě matky, která byla a je provázena komplikovaným vztahem k osobám stejně starého věku, navazováním partnerských vztahů i začleňováním do běžného života. Zásadním důvodem pro tuto její„ odlišnost“, zapříčiněné jednoznačně ztrátou matky v jejím útlém věku, je její zcela„ jiný“ pohled na svět a hodnocení každodenních běžných životních situací. 4. Žalobkyně namítla, že z napadeného rozhodnutí nelze zjistit a v tomto směru považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, co bylo základem právní úvahy soudu prvního stupně týkající se základní částky náhrady odpovídající dvacetinásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy. Pokud východiskem byly judikaturní závěry Nejvyššího soudu, pak judikatura je velmi roztříštěna, mnohdy kontradiktorní s nálezy soudu Ústavního v obdobných právních věcech. Mělo by být zjištěno, do jaké míry protiprávní jednání žalovaného ovlivnilo chráněnou sféru práv žalobkyně, kdy došlo k zásahu do jejích osobnostních práv ve velmi útlém věku, a to úmrtím její nejbližší osoby, její matky. Soud prvního stupně nesprávně nereflektoval skutečnost, že žalobkyně byla vystavena celému procesu léčby matky s fatálním koncem, po velmi dlouhou dobu vnímala všechny negativní aspekty probíhající léčby, což na ni mělo hluboký a trvalý vliv. Vzhledem k jejímu věku velmi vnímala i bezvýchodnost celé situace s tím, že jí není schopna pomoci. Rovněž vnímala fakt, že její matku značně zasáhlo, že příčinou jejího zdravotního stavu je nedbalá péče lékaře. Z dokazování vyplynulo, že matka žalobkyně rozhodně péči o svoji osobu nezanedbávala, jak v souvisejícím řízení 13 C 404/2013 se snažil žalovaný tvrdit. Žalobkyně je názoru, že soud prvního stupně při svých úvahách o rozsahu poskytnutého zadostiučinění nedostatečným způsobem reflektoval, že příčinou úmrtí její matky byl nedbalý a povrchní výkon zdravotní péče poskytované žalovaným. Je nepochybné, že včasná diagnostika onemocnění, které bylo příčinou úmrtí matky žalobkyně, je základem úspěchu případné léčby. Tuto šanci na vyléčení žalovaný žalobkyni díky své nedbalosti nedal a právě i tímto směrem měly být proto vedeny úvahy soudu prvního stupně při stanovení výše zadostiučinění. Žalobkyně navrhla, aby výrok II. rozsudku soudu prvního stupně byl změněn tak, že žalovaný bude zavázán povinností zaplatit žalobkyni dalších 9 510 000 Kč spolu s 8,05 % úrokem z prodlení od 20. 12. 2014 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a žalovaný bude uznán povinným žalobkyni nahradit rovněž náklady řízení před soudy obou stupňů. 5. Žalovaný se včas odvolal proti výroku I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, které odůvodnil tím, že soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Náhrada nemajetkové újmy neměla být žalobkyni vůbec přiznána, a to zejména s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2376/2021 ze dne 9. 2. 2022, jakož i proto, že tvrzená nemajetková újma nebyla v řízení prokázána. Žalovaný navrhl, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném rozsahu změněn a žaloba byla i v rozsahu částky 489 100 Kč s příslušenstvím zamítnuta, současně byla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení. 6. K odvolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně tak, že jej považuje za nedůvodné. Zejména v odvolání nejsou uvedeny skutečnosti, ke kterým by se žalobkyně mohla vyjádřit. Soud prvního stupně provedl velmi podrobné dokazování, na základě kterého konstatoval porušení povinnosti na straně žalovaného, které bylo v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené nemajetkové újmy. Soud prvního stupně jednoznačně zjistil v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 198/2019, porušení povinnosti žalovaným spočívající v nepoužití odpovídajících diagnostických metod, kterými by byl zjištěn nádor v pravém prsu matky žalobkyně, přičemž tento postup a následná nečinnost žalovaného do 12. 8. 2010, kdy bylo provedeno vyšetření matky žalobkyně a následně došlo ke zjištění, že nádorový proces je již vysoce pokročilý, je postupem non lege artis, za který žalovaný odpovídá. Již z tohoto důvodu se jedná o zcela odlišnou skutkovou i právní situaci, než která je řešena rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, ze dne 9. 2. 2022, ve kterém je konstatováno, že základem posuzované právní věci – dovození odpovědnosti – není úmrtí blízké osoby žalobců, ale jen samotná ztráta šance, jejíž příčinou byla zcela jiné porušení povinnosti než v předmětné věci, ve které bylo jednoznačně konstatováno porušení povinnosti žalovaným, jehož důsledkem