13 CO 96/2022-97 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala náhrady škody spočívající v pojistném plnění v částce 257 328 Kč, které žalovanému poskytla na základě pojistné smlouvy [číslo] o životním pojištění [anonymizováno], která byla mezi účastníky uzavřena 10. 2. 2013, se zdůvodněním, že žalovaný při uzavření pojistné smlouvy zamlčel skutečnosti týkající se existence dalších pojistných vztahů s jinými pojistiteli ohledně shodného pojistného rizika (výrok I). Současně soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že pojistná smlouva byla mezi účastníky uzavřena za účinnosti zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále„ ZPS“). Protože pak bylo prokázáno, že žalobkyně po zjištění, že žalovaný poskytl nepravdivé informace při sjednání pojistné smlouvy od pojistné smlouvy z tohoto důvodu v prekluzivní dvouměsíční lhůtě dle ust. § 23 odst. 1 ZPS neodstoupila a po šetření pojistných událostí za podmínek ust. § 16 ZPS neodmítla poskytnout žalovanému pojistné plnění podle ust. § 24 odst. 1 písm. a) ZPS, nemůže se již po žalovaném vrácení pojistných plnění, jež mu vyplatila, domáhat. Soud prvního stupně zdůvodnil, že na tomto právním hodnocení nemůže změnit ničeho ani rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 11. 2020, č. j. [číslo jednací], jímž byl žalovaný uznán vinným pokračujícím přečinem pojistného podvodu, kterým je soud ve smyslu ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán, neboť soud v daném případě nebyl vázán rozhodnutím o nároku žalobkyně na náhradu škody, když soud v trestním řízení o tomto nároku nerozhodl. 3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně v zákonné lhůtě odvoláním. Argumentovala tím, že byl-li žalovaný trestním rozsudkem uznán vinným z pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. a) tr. zák. v jeho kvalifikované skutkové podstatě předpokládající způsobení větší škody, pak je třeba v tomto řízení považovat skutečnost, že v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného byla žalobkyni způsobena škoda, za prokázanou. Namítala, že právo na odstoupení od pojistné smlouvy ve smyslu ust. § 23 odst. 1 ZPS či odmítnutí pojistného plnění dle ust. § 24 odst. 1 písm. a) ZPS se uplatní pouze za předpokladu, že ještě nedošlo k vyplacení pojistného plnění. Vrácení již vyplaceného pojistného plnění se může domáhat výhradně uplatněním práva na náhradu škody, z titulu bezdůvodného obohacení, anebo uplatněním námitky relativní neplatnosti pojistné smlouvy. Z procesního hlediska pak soudu prvního stupně vytýkala, že jí v návaznosti na poučení o koncentraci řízení odmítl poskytnout lhůtu k doplnění skutkových tvrzení a označení dalších důkazů, v důsledku čehož bylo žalobkyni znemožněno reagovat na předběžně soudem prvního stupně sdělený právní názor týkající se posouzení projednávané věci. Zamítnutí žaloby pro ni bylo za situace, kdy soud nejprve vyhověl jejímu návrhu elektronickým platebním rozkazem, překvapivým. Navrhovala změnu napadeného rozhodnutí tak, aby bylo žalobě vyhověno, in eventum zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolání následně doplnila podáním z 30. 6. 2022, v němž shrnula, že neuplatněním práva odstoupit od pojistné smlouvy není dotčena odpovědnost žalovaného k náhradě škody vzniklé porušením jeho zákonné povinnosti podle § 14 odst. 1 ZPS ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. Má za to, že soud prvního stupně dospěl k zjevně nespravedlivému závěru, že pojistitel, kterému nebylo v trestním řízení právo na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení přiznáno, se práva na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení nemůže domoci v civilním řízení, přestože bylo prokázáno, že odsouzený svým protiprávním jednáním způsobil škodu. Poukazovala na to, že spáchání dokonaného přečinu pojistného podvodu v jeho kvalifikované formě je způsobením škody ze zákona podmíněno. 4. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně namítal, že žalobkyně v žalobě deklarovala hypotézu se závěrem o porušení jeho právní povinnosti, aniž ji podložila konkrétními skutkovými tvrzeními o splnění všech předpokladů jeho odpovědnosti za škodu, a aniž by tato byla současně podložena konkrétními důkazními návrhy. V případě, že žalobkyně měla za to, že ze strany žalovaného nebyly při uzavření pojistné smlouvy sděleny všechny podstatné skutečnosti pravdivě, měla a mohla podle ust. § 23 ZPS jednostranně odstoupit od pojistné smlouvy, avšak v daném případě svého práva nevyužila, a to ani v návaznosti na vlastní uzavření pojistné smlouvy, ani v návaznosti na výplatu pojistného plnění, na které vznikl žalovanému nárok, a dokonce tak neučinila ani poté, kdy byla ze strany orgánů činných v trestním řízení upozorněna, že mělo či mohlo dojít ze strany žalovaného k zamlčení, že uzavřel na shodné pojistné riziko pojistné smlouvy také s jinými pojistiteli. Žalobkyně nedůvodně spoléhala na přiznání svého nároku na náhradu škody v adhézním řízení, v důsledku čehož její právo zaniklo uplynutím času. Navrhoval proto potvrzení napadeného rozhodnutí. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení (ust. § 212, § 212a o. s. ř.), a aniž ve věci se souhlasem stran za podmínek ust. § 214 odst. 3 o. s. ř. nařizoval jednání, dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 6. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí a s jeho právními závěry odvolací soud souhlasí. Účastnici v řešeném případě uzavřeli pojistnou smlouvu za účinnosti ZPS ve znění účinném do 31. 12. 2013. Judikatura Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 23 Cdo 1735/2014 z 9. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3305/2020 z 30. 3. 2021) je dlouhodobě jednotná potud, že nepravdivá odpověď pojistníka na dotaz pojistitele při sjednávání soukromého pojištění podle ZPS nezpůsobuje neplatnost pojistné smlouvy (absolutní ani relativní), nýbrž může založit jen oprávnění pojistitele odmítnout pojistné plnění podle § 24 odst. 1 písm. b) ZPS či jeho právo odstoupit od pojistné smlouvy podle § 23 odst. 1 ZPS. V případě odmítnutí pojistného plnění jde o speciální námitku, kterou může pojistitel uplatnit pouze v rámci šetření podle ust. § 16 ZPS. Prostorem pro odmítnutí plnění je doba od zahájení do ukončení šetření ohledně rozsahu povinnosti pojistitele plnit. Právo odstoupit od pojistné smlouvy ve smyslu ust. § 23 odst. 1 ZPS pak může pojistitel uplatnit do dvou měsíců ode dne, kdy takovou skutečnost zjistil, jinak právo zanikne. V daném případě z obsahu samotné žaloby vyplývá, že žalobkyně žalovanému pojistné plnění po příslušném šetření pojistných událostí ve smyslu ust. § 16 ZPS poskytla a soud prvního stupně přiléhavě vyložil, že poté, co se žalobkyně o rozhodných skutečnostech, které měl žalovaný uvést nepravdivě při sjednávání pojistné smlouvy, nejpozději při podání přihlášky adhézního řízení, tj. dne 27. 7. 2017, dozvěděla, od pojistné smlouvy do dvou následujících měsíců neodstoupila a tím její právo od pojistné smlouvy odstoupit prekludovalo. Na podkladě uvedených zjištění nezbývá než konstatovat, že pokud žalobkyně od pojistné smlouvy ve lhůtě a za podmínek ust. § 23 odst. 1 ZPS neodstoupila a ani žalovanému za podmínek ust. § 24 odst. 1 odst. 1 písm. b) ZPS neodmítla poskytnout plnění z pojistné smlouvy, právo na vrácení pojistného plnění jí zaniklo. Právní konstrukce odpovědnosti žalovaného za škodu, která jí měla vzniknout vyplacením pojistného plnění žalovanému, neobstojí. Nebyla-li argumentací žalobkyně zpochybněna vlastní platnost a účinnost pojistné smlouvy, na základě níž žalovaný pojistné plnění přijal, ani skutečnost, že žalobkyně pojistným plněním likvidovala dílčí pojistné události podřaditelné pod pojistná rizika sjednaná v pojistné smlouvě, pak nelze odůvodnit závěr, že se žalovaný přijetím pojistného plnění dopustil porušení právní povinnosti ani, že tak v příčinné souvislosti žalobkyni způsobil škodu. Soud prvního stupně správně dovodil, že uvedené nezpochybňuje ani zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 5. 11. 2020, č. j. 5 T 76/2017-973, uznán vinným z pokračujícího přečinu pojistného podvodu dle § 210 odst. 1 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku, kterého se dopustil i jednáním vůči žalobkyni, když úmyslně zamlčel podstatné údaje v souvislosti s uzavíráním pojistné smlouvy. Soud v trestním řízení o náhradě škody nerozhodoval, nýbrž žalobkyni odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Civilní soud je podle ust. § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán trestním rozsudkem pouze potud, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, nikoliv již rozhodnutím o výši škody. Potud proto soud prvního stupně vyšel správně z vlastního posouzení. 7. Z vyložených důvodů shledal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným a zákonným, a proto ho včetně plně odpovídajícího výroku o nákladech řízení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdi