61 CO 229/2022-81 — Krajský soud v Plzni

1. Soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 129 Kč s úroky z prodlení s odůvodněním, že bylo prokázáno, že účastníci dne 5. 9. 2019 uzavřeli dohodu o výživném mezi manžely dle § 761 odst. 1 o. z. Podle svého obsahu tato dohoda stanoví vyživovací povinnost žalovaného do doby vypořádání společného jmění účastníků, neboť to je v ní jednoznačně vyjádřeno. I když je oprávněná strana v dohodě označena jako manželka, jde o vyjádření, že předmětem dohody je povinnost mezi manžely, nejde ale o specifikaci časového úseku, po kterou má být výživné poskytováno, jak uváděl žalovaný v argumentu, že jeho vyživovací povinnost trvala pouze po dobu manželství. Žalovaný se zavázal platit žalobkyni do doby vypořádání společného jmění částku 30 000 Kč měsíčně, ale dosud neuhradil výživné za část měsíce října 2021 a za listopad téhož roku, tj. 56 129 Kč, proto bylo žalobě vyhověno. Splatnost výživného byla v dohodě stanovena do 15. dne v měsíci, úroky z prodlení v zákonné výši tedy žalobkyně správně požadovala ode dne následujícího v obou měsících a i v této části jí bylo vyhověno. Soud prvního stupně dále zdůraznil, že dohodu z 5. 9. 2019 mohli účastníci změnit jinou dohodou (§ 1901 o. z.), na návrh žalovaného by také mohlo dojít ke snížení nebo zrušení vyživovací povinnosti, ale žalovaný žádné řízení nezahájil a ke změně dohody nedošlo ani tím, že v řízení o výživném manželky účastníci uzavřeli smír vycházející z jiné výše výživného. 2. Schváleným smírem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 180 000 Kč jednorázově, ale předmětem řízení bylo výživné pro dobu před rozvodem, tj. pouze za období od 15. 10. 2020 do právní moci rozhodnutí o rozvodu účastníků, tj. do 4. 10. 2021. Námitky žalovaného tedy soud prvního stupně nepovažoval za důvodné, žalobě vyhověl s poukazem na úpravu dle § 761 odst. 1 o. z. a v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. také žalovaného zavázal k úhradě nákladů řízení úspěšné žalobkyni. 3. Ve včasném odvolání žalovaný namítl, že za měsíc říjen 2021 by měl zaplatit výživné stanovené rozsudkem na 26 129 Kč, ale podle smíru schváleného rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 2021 činilo výživné za tento měsíc 15 000 Kč, a již bylo zaplaceno. Dohoda o výživném ze dne 5. 9. 2019 byla uzavřena za zcela jiných podmínek než tak, jak nyní žalobkyně prezentuje. Účastníci byli dohodnuti, že si nejdříve rozdělí majetek, aby si žalobkyně mohla najít nové bydlení, a poté účastníci požádají o rozvod manželství. Žalobkyně však rozvodové řízení protahovala, zřejmě aby prodloužila dobu vyplácení výživného a po vynesení rozsudku o rozvodu manželství dne 12. 5. 2021 se účastníci ústně domluvili, že si vypořádají i společný majetek. Žalobkyně však od této dohody ustoupila, odmítla ji podepsat. Při řízení o výživném na nerozvedenou manželku soud dospěl k závěru, že částka dle dohody ze dne 5. 9. 2019 je silně nadnesená a navrhl výživné po 15 000 Kč měsíčně. S touto částkou žalobkyně souhlasila a došlo ke smíru a vyplacení jednorázové částky ve výši 180 000 Kč. To znamená, že na výživné nerozvedené manželky hradil žalovaný 15 000 Kč měsíčně, ale podle napadeného rozsudku by na výživné rozvedené manželky měl platit o 15 000 Kč více. Žalovaný dále uvedl, že dne 3. 5. 2022 písemně odstoupil od dohody ze dne 5. 9. 2019, a dne 2. 5. 2022 podal žalobu k Okresnímu soudu Plzeň-sever o její zrušení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil. 4. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila s názorem soudu, že z dohody o výživném je zřejmé, že byla uzavřena pro dobu do vypořádání společného jmění. Je tedy dostatečně určitě stanoveno časové období, pro které je smlouva uzavřena. Nepřípadná je argumentace žalovaného o rozhodnutí ve věci Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 9. 2021, č. j. [číslo jednací], neboť rozhodnutí o rozvodu manželství nabylo právní moci 4. 10. 2021 a předmětem uvedeného řízení bylo výživné pro nerozvedenou manželku. Tvrzení žalovaného jsou tedy účelová, nárok žalobkyně se opírá o platný právní titul, a žalobkyně také neodmítá dohodnout se na vypořádání společného jmění manželů. Žádala proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. 5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, přihlédl k obsahu odvolání žalovaného i k vyjádření žalobkyně, a znovu provedl důkaz některými listinami ze spisu Okresního soudu Plzeň-město ve věci sp. zn. [spisová značka]. Zjistil tak, že žalobkyně zahájila řízení o výživné manželky dne 15. 10. 2020 s poukazem na dohodu účastníků, a po výzvě soudu doplnila, že výživné žádá ode dne podání žaloby. Původně tedy požadovala částku 30 000 Kč měsíčně dle dohody z 5. 9. 2019, ale při ústním jednání dne 24. 9. 2021 se účastníci dohodli, že žalovaný žalobkyni zaplatí jednorázově částku 180 000 Kč. Výslovně uvedli, že jde o výživné nerozvedené manželky a že výživné pokrývá dobu do právní moci rozvodu manželství. Stalo se to za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o rozvodu manželství účastníků, ale písemné vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ještě nebylo účastníkům doručeno. 6. Námitky žalovaného, že žalobkyně nyní uplatňuje tentýž nárok, o němž již bylo rozhodnuto v řízení výše označeném, tedy že požaduje výživné za říjen 2021 dvakrát, jsou tedy nedůvodné, neboť smír se týkal výživného manželky za období od 15. 10. 2020 do 4. 10. 2021, kdy rozvodový rozsudek nabyl právní moci. 7. Poté dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Soud prvního stupně totiž správně neshledal důvod, pro nějž by dohoda o výživném ze dne 5. 9. 2019 mohla být neplatná či neúčinná. Podle § 761 odst. 1 o. z. platí, že rozsah vyživovací povinnost a způsob poskytování výživného se řídí dohodou manželů nebo rozvedených manželů; ujednají-li si, že se výživné nahradí odbytným, zanikne právo rozvedeného manžela na výživné poskytnutím odbytného. Z toho vyplývá, že dohodu o výživném (rozvedeného manžela) je možno uzavřít nejen po rozvodu, ale již i před ním (lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 135/2004). Sjednané výživné má podobu peněžitého důchodu do budoucna, a k zániku v dohodě stanovené povinnosti by ze zákona došlo pouze v případě, že by rozvedený manžel uzavřel nové manželství (§ 763 o. z.). Správně také soud prvního stupně uzavřel, že časový úsek, po který má trvat závazek žalovaného, byl dostatečně určitě vymezen, a to sice ne konkrétním datem, ale údajem, který je časově určitelný. Žalovaný nevznesl námitku relativní neplatnosti dohody o výživném, její znění neodporuje dobrým mravům ani zákonu, a na závaznosti dohody také nic nemění předpoklad žalovaného, že k vypořádání společného jmění dojde dříve, a tím jeho závazek zanikne. Je možno také dodat, že smír uzavřený účastníky v řízení Okresního soudu Plzeň-sever ve věci sp. zn. 36 C 299/2020 a schválený usnesením ze dne 24. 9. 2021 není dohodou o odbytném, ani jím nedošlo ke změně výše vyživovací povinnosti dle dohody pro období od 5. 10. 2021 8. Námitky, které žalovaný uplatňoval, mohou být důvodem pro výpověď smlouvy nebo její změnu či zrušení soudem, ale tyto úkony ani soudní rozhodnutí nemají zpětnou účinnost. V podrobnostech lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, zejména odst. 7 tohoto rozhodnutí. Správný je tedy závěr soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobkyně je důvodný, neboť dle platné a závazné smlouvy z 5. 9. 2019 je žalovaný povinen zaplatit jí výživné rozvedené manželky za dobu od 5. 10. 2021 a za další měsíc listopad 2021 dle požadavku žalobkyně, jde tedy o částku 56 129 Kč. Také pokud jde o prodlení žalovaného a výši úroku z prodlení, odkazuje odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že výživné mělo být hrazeno vždy do 15. dne v měsíci, to znamená, že ode dne následujícího byl žalovaný v prodlení a je tedy povinen hradit úrok z prodlení v zákonné výši. 9. Napadené rozhodnutí ve věci samé je tedy věcně správné, proto ho odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Také výrok o nákladech řízení (odst. 9 odůvodnění napadeného rozsudku) vychází správně z § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná. Výše těchto nákladů, tj. odměna advokáta byla stanovena správně, včetně hotových výdajů jízdného k soudu, a činí tedy celkem částku uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně. 10. V odvolacím řízení byla žalobkyně rovněž zcela úspěšná a s použitím § 224 odst. 1 o. s. ř. jí náleží plná náhrada nákladů účelně vynaložených v odvolacím řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady činí odměna zástupce za 3 úkony právní služby (porada s klientem v reakci na odvolání žalovaného, písemné vyjádření žalobkyně, účast na ústním jednání) dle § 7 vyhl. č. 177/2016 Sb. po 3 380 Kč, tj. celkem 10 140 Kč. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů celkem ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrada jízdného k jednání odvolacího soudu ve výši 1 413,50 Kč, dále náhrada za ztrátu času za 8 půlhodin ve výši 800 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 téže vyhlášky a také částka odpovídající dani z přidané hodnoty 2 783,