64 CO 169/2022-216 — Krajský soud v Plzni

1. Shora citovaným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 15 000 Kč od 16. 9. 2018 do zaplacení (výrok I). Zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 25,85 % ročně z částky 15 000 Kč od 16. 8. 2017 do zaplacení a částky 7 500 Kč (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Vycházel ze zjištění, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo 15. 8. 2017 k uzavření smlouvy o bezúčelovém hotovostním úvěru ve výši 15 000 Kč. Ve smlouvě si strany sjednaly vrácení jistiny 15 000 Kč a dále úhradu celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč. Tato částka se skládala z úroků v sazbě 25,85 % ročně, z poplatku za uzavření smlouvy 600 Kč, poplatku za správu úvěru 3 300 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek 2 850 Kč. Na úrok tak připadá částka 4 200 Kč. Poplatek za uzavření smlouvy a poplatek za správu úvěru soud prvního stupně považoval za další ujednání o úroku v pevné výši za sjednanou dobu trvání úvěrového vztahu. Reálně tak úrok zjistil ve výši 7 500 Kč (4 200 + 3 300), to je 50 % za 13 měsíců, což je úrok 46,15 % ročně. Podle tvrzení žalobkyně žalovaná nic nesplatila. Soud zjistil, že průměrná výše úroku ze spotřebitelský úvěrů pro domácnosti v době sjednání úvěrové smlouvy mezi účastníky činila 8,95 %. Zjištěné skutečnosti vedly soud prvního stupně k závěru o neplatnosti smlouvy jako celku z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy (§ 580 občanského zákoníku), a to bez námitky vznesené žalovanou. Odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie C -618/10. Jako zákonu neodpovídající hodnotil možnost posuzovat neplatnou smlouvu pouze v části o výši úroku z úvěru. Takový postup by podle soudu prvního stupně vedl jen k témuž výsledku jako moderace výše úrokové sazby a odporoval by základnímu smyslu právních předpisů k ochraně spotřebitele. Podnikatel by nebyl za své chování vůči spotřebiteli vůbec sankcionován a soud by mu přiznal to, na co měl podle práva nárok. Nikdy by na své nemravnosti nemohl prodělat. Nárok žalobkyně tak posuzoval podle úpravy o bezdůvodném obohacení. Protože nebylo prokázáno, že by žalovaná na svůj dluh něco zaplatila, vzniklo žalobkyni podle jejího tvrzení právo na vrácení částky 15 000 Kč, které žalované poskytla, spolu s úrokem z prodlení. Ve zbývající části soud žalobu zamítl. 2. Proti zamítavému výroku pod bodem II a souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení pod bodem II podala žalobkyně včas odvolání. Nesprávnost právního posouzení soudu prvního stupně žalobkyně shledala v tom, že pokud soud vyhodnotil výši sjednaných úroků za zjevně nepřiměřenou v neprospěch spotřebitele, a proto jsoucí v rozporu s dobrými mravy, měl toto neplatné oddělitelné ujednání nahradit určením úroku ve výši odpovídající ustanovení § 1802 občanského zákoníku, to je zavázat žalovanou zaplatit úrok ve výši 11,23 % ročně. V té souvislosti odkazoval na rozhodnutí odvolacího soudu ve věci sp. zn. 64 Co 167/2021 i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 101 VSPH 970/2018. Zároveň své stanovisko opřel o ustanovení § 577 a § 574 občanského zákoníku. Soud prvního stupně se však od těchto ustanovení odchýlil, aniž by vysvětlil přezkoumatelným způsobem důvod takového postupu. Druhým odvolacím důvodem bylo posouzení, po jakou dobu má žalobkyně právo na sjednaný úrok. Dovodil, že povinnost platit úrok zanikne až při řádném a včasném splacení jistiny. Proto žalobkyně požaduje obvyklý úrok z poskytnutého úvěru za celé období, po které žalovaný poskytnutí úvěr využívá, to je od 16. 8. 2017 do zaplacení. Třetím důvodem je pak právo na zaplacení smluvní pokuty, které vyplývá ze závěru o platnosti zbývající části smlouvy o úvěru. Navrhovala proto, aby odvolací soud změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobkyni přizná právo na zaplacení úroku z poskytnutého úvěru nejméně ve výši 11,23 % ročně z částky 15 000 Kč od 16. 8. 2007 do zaplacení, zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. 3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, to je s výjimkou výroku pod bodem I, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k důvodům uvedeným v odvolání žalobkyně a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části není věcně správné. O odvolání žalobkyně soud rozhodl se souhlasem účastníků, aniž by nařídil jednání. 5. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změny ani v odvolacím řízení. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena 15. 8. 2017 smlouva o hotovostním úvěru ve výši 15 000 Kč. Žalovaná měla vrátit poskytnuté peněžní prostředky ve 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Žalobkyně uplatnila právo na zaplacení částky 15 000 Kč spolu s úrokem 25,85 % ročně od 16. 9. 2017 do zaplacení a zaplacení smluvní pokuty 7 500 Kč. Pod bodem II smlouvy o úvěru je sjednáno, že úvěr je poskytnut za úroky ve výši 25,85 % ročně. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že další náklady spotřebitelského úvěru, to je poplatek za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, poplatek za správu úvěru 3 300 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek 2 850 Kč, celkem 6 750 Kč, není nic jiného, nežli další cena za poskytnutý úvěr, tedy úrok. Úrok je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, která je ze zákona smlouvou úplatnou (§ 2395 o. z.), a představuje odměnu úvěrujícího za poskytnutí úvěrových prostředků dlužníku. Je nerozhodné, zda je vyjádřen pevnou částkou, nebo určen jiným způsobem, typicky procesní sazbou z jistiny a časovým obdobím. Účastníci smlouvy si v takové smlouvě mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění (služby), které úvěrující úvěrovanému v souvislosti s úvěrem poskytne, a za která se úvěrovaný zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu smlouvy však neplyne, že by se předchůdkyně žalobkyně reálně zavázala k jakémukoliv jinému plnění, než jen k vlastnímu poskytnutí úvěrových prostředků. Je zcela nerozhodné, jak žalobkyně v předtištěném formuláři smlouvy plnění označí. Není také rozhodující, která z těchto plnění pak žalobkyně uplatní u soudu v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Zde požadovala jen úrok ve výši 28,25 % ročně. Podstatný je obsah smlouvy a tedy i výše úroku v ní sjednaná. Pokud tedy celkový úrok (náklady spotřebitelského úvěru) činil 10 950 Kč, jde v poměru k výši poskytnutých peněžních prostředků o úrok nepřiměřeně vysoký, zjevně se příčící dobrým mravům, neboť je ve výši 46,15 % ročně za situace, kdy obvyklý úrok v době uzavření smlouvy se pohyboval v rozmezí 9- 11% ročně. Takové ujednání je podle § 580 o. z. absolutně neplatným jednáním. 6. Odvolací soud však na rozdíl od soudu prvního stupně s neplatným ujednáním o úroku neplatnost celé úvěrové smlouvy nespojuje. Jak již zmíněno, smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, povinnost úvěrovaného zaplatit úrok je její podstatnou náležitostí, pokud chybí, nemůže jít o smlouvu o úvěru. Nelze také dovodit, že by vůli stran odpovídalo, aby právní předchůdkyně žalobkyně, pro kterou je poskytování úvěru předmětem jejího podnikání, žalované poskytla úvěr bez nároku na odměnu. Jestliže důvody neplatnosti dopadají pouze na ujednání o výši úroku a zbývající obsah smlouvy lze mít za mravný, není to důvodem považovat celou smlouvu za neplatnou a práva účastníků na základě ní vzniklá posuzovat podle právní úpravy bezdůvodného obohacení. Neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy jako celku, přičemž podle odvolacího soudu se tento závěr, který Nejvyšší soud vyslovil například v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2029/2018, uplatní i na smlouvy uzavřené za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Soud prvního stupně podpořil své rozhodnutí odkazem na závěr vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C - 679/18 ze dne 5. 3. 2020, podle kterého je třeba motivovat podnikatele k chování se spotřebiteli v souladu s dobrými mravy právě tím, že chování nemravné není třeba jen napravovat, ale také sankcionovat tak, aby mělo odrazující účinek. V dané věci však při srovnání podmínek posuzovaných vztahů je nutné vidět, že se sice právní předchůdkyně žalobkyně chovala nemravně tak, že se snažila výši úroku zastřít a skrýt pod jiné pojmy, ale nelze nevidět, že soudem zjištěná výše úroku je sice nemravná, proto je stižena sankcí neplatnosti ujednání, nicméně další ujednání smlouvy jsou zcela konkrétní a spotřebitele neznevýhodňují (smlouva neobsahuje přirůstání úroku k jistině nebo další ujednání narušující rovnost stran v neprospěch spotřebitele). Pak není důvod aplikovat závěry v citovaném rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a dovozovat, že by úvěrující měl na transakci prodělat a být postižen tak, aby neměl nárok na cenu za poskytnuté peněžní prostředky formou generální prevence. 7. Je-li ujednání o úrocích neplatné a důvod neplatnosti na ostatní u