10 CO 352/2022-245 — Krajský soud v Plzni

1. Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 22 C 4/2022-120, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 22 C 4/2022-127, žalovanému uložil povinnost platit žalobkyni výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně, splatné vždy do každého posledního dne v měsíci, počínaje dnem 12. 1. 2022 (výrok I.), dále žalovanému uložil zaplatit žalobkyni dluh na výživném za období od 12. 1. 2022 do 30. 9. 2022 ve výši 26 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 1 300 Kč společně s běžným výživným s tím, že v případě nezaplacení jediné splátky stává se splatný celý dluh (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. a výrok II. doplňujícího rozsudku), žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice do pokladny Okresního soudu v Sokolově soudní poplatek ve výši 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a žalobu v rozsahu povinnosti žalovaného platit výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2021 do 11. 1. 2022 a výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně od 12. 1. 2022 zamítl (výrok V.). 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to v té jeho části, ve které mu byla uložena povinnost hradit žalobkyni výživné, zaplatit dluh na výživném, zaplatit soudní poplatek a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení účastníků, podal si žalovaný včasné odvolání, jelikož dle něj soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení. Následně žalovaný své odvolání doplnil s tím, že dle něj nebylo v dané věci splněno základní hmotněprávní kritérium pro vznik práva na výživné rozvedenému manželovi v podobě jeho potřebnosti, resp. jeho neschopnosti sám se živit, kdy tato neschopnost musí mít svůj původ v manželství či v souvislosti s ním. Pokud se však vezme do úvahy příjem žalobkyně v době po rozvodu manželství z jejího invalidního důchodu a příjmu ze zaměstnání, dosahuje dle přesvědčení žalovaného žalobkyně takového příjmu, který zcela pokryje její pravidelné měsíční výdaje s tím, že k aktuální pracovní neschopnosti žalobkyně přihlížet nelze, neboť ta již nemá původ v manželství. Dle žalovaného neobstojí ani závěr soudu prvního stupně, že zdravotní problémy žalobkyně mají svůj původ v manželství, neboť dle něj psychické problémy žalobkyně mají svůj původ v předchozím manželství žalobkyně, ve kterém byla žalobkyně opakovaně svým manželem fyzicky napadána. Soudu prvního stupně rovněž vytkl, že dostatečně nezjišťoval konkrétní výdělkové možnosti žalobkyně a tyto neověřoval. Správným není dle žalovaného ani závěr soudu prvního stupně, že by měl mít vyživovací povinnost vůči žalobkyni s ohledem ke skutečnosti, že důvodem pro odchod žalobkyně ze společné domácnosti bylo chování žalovaného, neboť existence viny na manželském rozvratu není relevantním argumentem při posouzení nároku na výživné rozvedeného manžela ve smyslu ust. § 760 o. z., navíc z rozsudku o rozvodu manželství účastníků vyplývá, že soud příčinu rozvratu manželství shledal ve vzájemné nekomunikaci, hlubokém a trvalém citovém odcizení manželů vzniklém zejména rozdílnými názory na společný život a podobu manželství. Pokud tedy soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil skutečností, že žalovaný zavinil odchod žalobkyně ze společné domácnosti, založil své rozhodnutí na skutečnosti, která nemá oporu v zákonné úpravě. Navíc k tomuto závěru dospěl zřejmě na základě svědeckých výpovědí dětí účastníků, které se však se žalovaným nestýkají, mají k němu negativní vztah, nebyly přímými účastníky žádného konfliktu, jejich výpověď byla tak jen zprostředkovaná a ovlivněná snahou vypovídat ve prospěch žalobkyně. Dále dle žalovaného nelze na něm ani spravedlivě požadovat, aby vyživovací povinnost vůči rozvedené manželce plnil s ohledem na svůj věk, zhoršený zdravotní stav a to, že k rozpadu manželství došlo již v roce 2017 odchodem žalobkyně ze společné domácnosti. Žalobkyně tedy od žalovaného odešla již v roce 2017, od té doby si vedla zcela samostatný život, a bylo otázkou její osobní odpovědnosti, jak si hodlala svoji ekonomickou situaci v době po rozvodu manželství zajistit, pokud o obnovu soužití se žalovaným neuvažovala. Žalobkyně se však dle žalovaného rozhodla přenést odpovědnost na svého bývalého manžela. Ani poměry žalovaného tedy neodůvodňují přiznání výživného rozvedenému manželovi a nelze na něm ani spravedlivě požadovat, aby vyživovací povinnost vůči žalobkyni plnil. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení výživného, zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení. 3. Žalobkyně s odvoláním žalovaného nesouhlasila a na rozdíl od něj považovala rozhodnutí soudu prvního stupně z objektivního hlediska za správné a spravedlivé, kdy dle ní soud správně zhodnotil všechny důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu a vyvodil z nich tomu odpovídající skutkové i právní závěry. Dle žalobkyně není pravdou, že by její příjmy postačovaly ke krytí veškerých jejích nákladů, neboť její pravidelný měsíční příjem jednoznačně nepokryje ani její pravidelné měsíční výdaje na nezbytné potřeby a už vůbec ne na jakékoli jiné osobní potřeby, rovněž nemá žádné úspory, a tedy není schopna zajistit si kupříkladu výměnu spotřebičů, pokud se jí porouchají jako v případě pračky v nedávné době. Dle žalobkyně bylo dále jednoznačně prokázáno, že k zhoršení zdravotního stavu žalobkyně došlo za doby trvání manželství účastníků, a tedy právní nárok na výživné na rozvedeného manžela je namístě, ostatně sám žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně souhlasil nejprve se svojí vyživovací povinností vůči žalobkyni jako rozvedené manželce ve výši 4 000 Kč měsíčně a následně, jelikož k takové dohodě mezi účastníky nakonec nedošlo, sám navrhoval částku výživného ve výši 2 000 Kč měsíčně. Pokud žalovaný soudu prvního stupně vytýkal, že nepřihlédl ke konkrétním reálným výdělkovým schopnostem žalobkyně, pak žalobkyně poukázala na to, že v řízení prokázala, že se práci nevyhýbá, naopak je od roku 2018 u stejného zaměstnavatele stále zaměstnána, a pokud jí to zdravotní stav umožňuje, vykonává i práci přesčas. Ať už je zdravotní stav žalovaného jakýkoli, pak dle žalobkyně umožňuje mu, aby jeho pravidelný měsíční příjem činil částku kolem 80 000 Kč. Dle žalobkyně tedy z průběhu řízení před soudem prvního stupně jednoznačně vyplynulo, že poměry žalobkyně odůvodňují přiznání výživného na rozvedenou manželku a že lze na žalovaném spravedlivě požadovat, aby vůči žalobkyni svoji vyživovací povinnost plnil. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud odvolání žalované zamítl a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. 4. Na podkladě včasného odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně s odvoláním napadené části, tedy s výjimkou výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně požadavku žalobkyně na placení výživného ve výši 6 000 Kč měsíčně za období od 1. 9. 2021 do 11. 1. 2022 a výživného ve výši 3 000 Kč měsíčně od 12. 1. 2022 do budoucna, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle ust. § 212 a násl. o. s. ř., přihlédl k obsahu odvolání žalovaného a vyjádření žalobkyně k němu, a poté, co dokazování při jednání odvolacího soudu dne 23. 2. 2023 doplnil, dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je jen zčásti důvodné. 5. V posuzované věci domáhala se žalobkyně vydání soudního rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost platit jí jako rozvedené manželce výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021. Soud prvního stupně zjistil stanoviska obou účastníků, která shrnul v bodech 1. až 5. odůvodnění napadeného rozsudku, provedl dokazování navržené účastníky v tom rozsahu, v jakém je považoval pro rozhodnutí ve věci za potřebné, tedy jednak vyslechl jako svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], děti účastníků, a dále provedl listinné důkazy předkládané účastníky ohledně jejich poměrů, průběhu jejich manželství a společného soužití a jejich ukončení. Na podkladě takto provedených důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním ohledně průběhu a trvání manželství účastníků, kdy za důvod odchodu žalobkyně ze společné domácnosti dne 30. 9. 2017 ještě před rozvodem manželství označil chování žalovaného, včetně jeho přístupu k zajištění základních potřeb členů rodiny, kdy v té souvislosti vyšel zejména z výpovědí svědků, s přihlédnutím k tomu, že sám žalovaný skutečnosti uváděné svědky nerozporoval. Dále přijal skutková zjištění týkající se zdravotního stavu žalobkyně i žalovaného, v případě žalobkyně rovněž ohledně její invalidity a progrese této invalidity, ohledně příjmů obou účastníků a jejich nákladů, ohledně majetku žalovaného a hrazení úvěrů z jeho strany převzatých za trvání manželství účastníků. Po právní stránce věc posoudil zejména dle ust. § 760, 761 a 922 o. z. Dospěl přitom k závěru, že ž