11 Co 160/2023-503 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je zákonnou dědičkou zůstavitele , jméno FO, , narozeného , datum, , posledně bytem , adresa, – , Anonymizováno, , adresa, , zemřelém dne , datum, (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 66 089,12 Kč (výrok II). Výrok o nákladech řízení odůvodnil tím, že shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. v okolnostech dané věci. Ty spatřoval v prokázané skutečnosti, že žalobkyně se o zůstavitele dlouhodobě starala, navštěvovala jej ve zdravotnickém zařízení, vypravila mu pohřeb a uhradila jeho náklady. Na druhé straně žalovaná o zůstavitele neprojevovala žádný zájem a její dědické právo vyplývá ze zákonné dědické posloupnosti. Výjimečnost dané věci soud shledal v tom, že žalobkyně subjektivně byla a je přesvědčena, že byla zůstavitelovou družkou a z tohoto titulu s ním vedla společnou domácnost. Otázka vedení společné domácnosti je vždy po skutkové stránce otázkou rozsáhlého dokazování a žalobkyně neunesla důkazní břemeno, když neprokázala jednoznačně vedení společné domácnosti se zůstavitelem. Za této situace je aplikace ust. § 150 o. s. ř. dle názoru soudu prvního stupně na místě.2. Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výroku o nákladech řízení, podala žalovaná včasné odvolání, v němž označila rozhodnutí o nákladech řízení za nepředvídatelné a svévolné. Vytýkala soudu prvního stupně, že výrok o nákladech řízení byl vyhlášen v jiném znění (náklady řízení byly přiznány žalované). Dále soudu vytýkala, že rezignoval na svou povinnost pohlížet na ust. § 150 o. s. ř. pohledem úspěšného účastníka a zvážit, jak se takové rozhodnutí dotkne majetkových poměrů žalované. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ČR, týkající se nutnosti vytvořit procesní prostor pro vyjádření stran sporu k záměru moderovat náklady řízení. Dále namítala, že soud prvního stupně použil ust. § 150 o. s. ř., aniž o to žalobkyně žádala. K soudem uvedeným důvodům pro moderaci povinnosti k náhradě nákladů úspěšné žalované tato uvedla, že žádný z těchto důvodů není dán, rozhodnutí není řádně a přesvědčivě odůvodněno a nelze rovněž seznat, z jakého důvodu soud moderoval právo na náhradu nákladů právě na 50%. Dále uváděla své námitky k jednotlivým soudem nepřiznaným položkám uplatněných nákladů. Domáhala se změny napadeného výroku tak, že jí bude přiznáno právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů v částce 169 597,60 Kč.3. Žalobkyně považovala napadený výrok za správný a navrhla jeho potvrzení. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že soudem vyhlášený výrok o nákladech řízení není v rozporu s výrokem uvedeným v písemném vyhotovení rozsudku. Dále uvedla, že soud prvního stupně respektoval judikaturu Ústavního soudu, týkající se použití ust. § 150 o. s. ř. před vyhlášením rozsudku bylo soudem sděleno, že zvažuje aplikaci ust. § 150 o. s. ř. Skutečnost, že se jednání, při němž byl rozsudek vyhlášen, neúčastnila žalovaná ani její zástupce, nelze klást k tíži žalobkyně, neboť oba se z tohoto jednání omluvili a nežádali o odročení jednání. Žalobkyně dále obsáhle rozváděla důvody, o nichž má za to, že jsou hodné zvláštního zřetele, pro které je na místě použití ust. § 150 o. s. ř. Vyjadřovala se rovněž k námitkám žalované směřujícím proti nepřiznání práva na náhradu nákladů za některé uplatněné úkony.Odvolací soud projednal odvolání žalované proti výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi, přihlédl k obsahu odvolání, k vyjádření žalobkyně i k obsahu spisu a dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro potvrzení ani změnu tohoto výroku. K tomu nemusel podle ust. § 214 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. nařizovat jednání.4. Podle ust. § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Obecně, pokud není v zákoně stanoveno jinak, soud o náhradě nákladů rozhoduje podle úspěchu ve věci (ust. § 142 o. s. ř.).5. Podle procesního úspěchu ve věci má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení úspěšný účastník podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.6. V odůvodněných případech může soud použít ust. § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat.7. Protože o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhoduje i bez návrhu, ex officio, je věcí soudu zjistit stanovisko stran sporu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a poskytnout jim prostor pro uplatnění práva na náhradu nákladů řízení. Výjimku tvoří pouze rozhodování o náhradě nákladů řízení ve zkrácených řízeních, v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení, když nebylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření nebo zajištění důkazu.8. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Je tomu tak proto, že zásady vztahující se k ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků), přičemž úvaha soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická a s dostatečnou oporou mj. i v návrzích a podáních účastníků řízení. V případě, že soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, je v zásadě tento postup třeba označit za porušující právo účastníka řízení na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06).9. Při rozhodování o nákladech řízení ovládaném zásadou „úspěchu ve věci“, která je doplněna zásadou zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu. Spravedlivé a nikoliv přepjatě formalistické řešení otázky náhrady nákladů řízení naopak vyžaduje, aby byl zohledněn i kontext celé věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3070/14).10. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2986/2015 a další).11. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. K takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu (srov. nález Ústavního soudu z 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10, obdobně nález ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 899/15 a další).12. Písemné vyhotovení rozsudku musí obsahovat rovněž odůvodnění výroku o nákladech řízení. Zdůrazňuje to též judikatura Ústavního soudu, jež považuje rozhodování o nákladech řízení za integrální součást soudního řízení, a z tohoto důvodu i na ně vztahuje zásady spravedlivého procesu. Především platí, že také rozhodnutí o nákladech musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci (viz. nález sp. zn. III. ÚS 271/96 a řada dalších). Nestačí proto pouhý odkaz na ustanovení občanského soudního řádu. V rozhodnutí musí být odůvodněno, proč soud o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části, včetně konkrétního vyčíslení výše nákladů řízení. Tyto požadavky platí i tehdy, uchýlí-li se soud k aplikaci § 150 o. s. ř. Judikatura Ústavního soudu požaduje, aby své rozhodnutí přitom řádně a přesvědčivě odůvodnil. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dostačující (IV. ÚS 2014/12).13. Součástí úvahy soudu, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, je posouzení všech okolností konkrétní věci, a to včetně možného dopadu přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u každého účastníka. Nerespektování tohoto pravidla je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (III. ÚS 3125/16).14. Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavníc