14 CO 293/2023-59 — Krajský soud v Plzni

Soud prvního stupně nařídil soudní prodej zástavy, a to pozemků parcelní číslo [anonymizována dvě slova], jehož součástí je stavba [adresa] a pozemků parcelní [číslo] v [katastrální uzemí], a to k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 117 378 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 15 % ročně z částky 117 378 000 Kč za období od 23. 1. 2012 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 117 378 000 Kč za období od 4. 8. 2013 do zaplacení. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že zástavní věřitel doložil existenci pohledávky, k jejímuž uspokojení bylo zřízeno zástavní na nemovitých věcech, uvedených ve výroku usnesení, které jsou ve vlastnictví zástavního dlužníka. Zajištěná pohledávka, zástavní právo k zástavě, stejně jako skutečnost, kdo je zástavním dlužníkem, bylo doloženo kvalifikovanými listinami. Zástavní dlužník se proti usnesení včas odvolal. Namítá, že soud prvního stupně přesáhl meze návrhu, kterým je vázán. Nemůže rozhodnout o prodeji jiné zástavy, než bylo navrženo a je povinen zástavu označit závaznými údaji v katastru nemovitostí. Zástava označená zástavním věřitelem v návrhu neexistuje; katastrální území, kde se má nacházet přitom zcela absentuje. Navíc budova již neexistuje jako samostatná věc, ale je součástí pozemku. Pokud snad zástavní věřitel svůj návrh před vydáním rozhodnutí opravil, měl být o této skutečnosti zástavní dlužník informován.„ Z opatrnosti“ zástavní dlužník namítl promlčení zástavou zajištěného dluhu, který nikdy neuznal. Zástavní věřitel se k odvolání písemně vyjádřil a navrhl, aby usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno, neboť s námitkami zástavního dlužníka se nelze ztotožnit. Soud prvního stupně nepřekročil meze návrhu, neboť při rozhodnutí o věci vycházel z obsahu celého návrhu, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Pojetí zástavního dlužníka je zcela formalistické. Nemovitosti byly označeny zcela určitě a pro účely vydání usnesení dostatečně identifikovány. Obsah usnesení soudu prvního stupně je zcela v souladu s údaji v katastru nemovitostí. Odvolání zástavního dlužníka není důvodné. Soud prvního stupně postupoval v řízení správně, když návrh na nařízení soudního prodeje zástavy posuzoval podle § 358 z. ř. s., a stejně tak správně dospěl k závěru, že podmínky tam stanovené pro vyhovění návrhu byly splněny. Zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě i kdo je zástavním dlužníkem. Vzhledem k tomu, že listiny, z nichž tyto skutečnosti vyplývají, byly ověřené státními orgány, nepochybil ani, když postupoval podle § 356 z. ř. s. a rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání. Ostatně zástavní dlužník splnění podmínek § 358 z. ř. s. v odvolání ani nezpochybňuje. Uvádí však, že soud prvního stupně překročil návrh, když nařídil prodej jiné zástavy než v žalobě označené. Odvolací soud s touto námitkou nesouhlasí. Zástavní věřitel označil zástavu tak, jak byla označena v zástavní smlouvě ze dne 30. 8. 2013. Tedy smlouvě uzavřené za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Od 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který – na rozdíl od předchozí úpravy – vychází ze zásady, že stavba je součástí pozemku. V souvislosti s tím došlo i ke změně právní úpravy týkající se katastru nemovitostí, když dosavadní zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, a zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 265/2013 Sb., o katastru nemovitostí. V této souvislosti došlo ke změně zápisů v katastru nemovitostí tak, aby odpovídaly platné právní úpravě. Na rozsahu vlastnictví zástavního dlužníka se však v projednávané věci fakticky nic nezměnilo. Pokud soud prvního stupně převzal do výroku svého rozhodnutí aktuální označení nemovitosti, jak jsou v katastru nemovitostí evidovány, je jeho postup správný. Jedná se totiž o vlastnictví stále téhož. Z obsahu celého návrhu (a k němu připojených listin) je přitom zjevné, jakých nemovitostí se návrh týká. Na závadu návrhu není ani to, že v navrženém petitu chybí označení katastrálního území. To lze bez pochybností seznat ze skutkových tvrzení, přičemž na návrh musí soud pohlížet komplexně. Správný je v této souvislosti i odkaz zástavního věřitele na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3564/15, či ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09. Námitkou promlčení se soud prvního stupně správně nezabýval, neboť podle judikatury ji nelze posuzovat v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až následně v řízení vykonávacím (k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2413/20). Ani odvolací soud důvodnost této námitky neposuzoval, neboť je její uplatnění předčasné. Soud prvního stupně postupoval správně i v otázce nákladů řízení, o nichž nerozhodl v souladu s nálezy Ústavního nálezu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I ÚS 2246/17 O nákladech řízení nerozhodoval ani odvolací soud, a to i s ohledem na závěry nálezu Ústavního soud z 10. 5. 2017, sp. zn. III ÚS 68/16.