61 CO 102/2023-213 — Krajský soud v Plzni

1. Napadeným rozsudkem soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobkyni psa, křížence jménem [příjmení], světle hnědé barvy s bílými prvky, očipovaného pod [číslo], s příslušenstvím tvořeném postroji, vodítkem, pláštěnkou, bundou a látkovou přepravkou blíže specifikovanými ve výroku rozsudku (výrok I), žalobu co do povinnosti žalovaného vydat žalobkyni bundu černé barvy a kovanou domácí klec zamítl (výrok II) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21 694,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III). 2. K odůvodnění rozhodnutí uvedl, že účastníci jsou bývalí partneři, jejichž partnerský vztah se rozpadl na počátku roku 2022, přičemž do té doby žili společně se psem ve společné domácnosti a po rozpadu jejich vztahu mezi nimi vznikl spor, kdo je vlastníkem psa. Soud prvního stupně po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že vlastníkem psa je žalobkyně, když za stěžejní důkaz považoval především výslech původní majitelky [jméno] [příjmení] a darovací smlouvu uzavřenou mezi [jméno] [příjmení] a žalobkyní, když svědkyně potvrdila, že darovací smlouvu uzavřela s žalobkyní jako obdarovanou v ústní formě dne 3. 3. 2020 a později na žádost žalobkyně v nezjištěný den roku 2022 dodatečně obě podepsaly i písemnou formu darovací smlouvy datovanou dnem 3. 3. 2020. Ve prospěch žalovaného vypovídali 4 svědci, jednalo se o přátele žalovaného, přičemž 3 svědci (svědek [anonymizováno], svědek [příjmení] a svědek [příjmení]) sice uvedli, že psa měl žalovaný od žalobkyně dostat jako předčasný dárek k narozeninám, takto se měla žalobkyně vyjádřit na setkání s přáteli, ale výpovědím svědků [příjmení], [anonymizováno] a [příjmení] soud prvního stupně neuvěřil, když jako první s tímto tvrzením přišel svědek [příjmení], který nevěděl, kdy konkrétně uvedenou informaci slyšel a následně upřesnil, že asi někdy loni (v roce 2021) v říjnu a další vyslýchaný svědek již bez váhání uvedl, že sraz, kde žalobkyně uvedenou informaci měla sdělit, proběhl v říjnu loňského roku, ale především žalovaný v řízení sám nikdy netvrdil, že by měl psa od žalobkyně dostat k narozeninám. Jako věrohodnou shledal ale výpověď svědka [příjmení], který uvedl, že věděl o tom, že žalovaný má doma psa a že si ho pořizovali během vztahu s žalobkyní a jeho domněnka, že pes je žalovaného, plynula z toho, že žalovaný o psovi měl mluvit a byl to jeho subjektivní pocit. Skutečnost, že žalovaný se o psa staral, pořizoval mu věci, měl s ním výdaje, soud prvního stupně nikterak nezpochybňoval, když účastníci žili společně jako partneři a sdíleli i společnou domácnost, jejíž součástí byl i pes, je tudíž logické, že se o péči o věci ve společné domácnosti dělili. Zaplatil-li žalovaný v roce 2020 poplatky za psa v místě svého trvalého bydliště, vysvětlení žalobkyně, že poplatky byly za domácnost účastníků placeny tam, kde byly nejlevnější, považoval za logické, neboť poplatky psa v [obec] jsou mnohonásobně vyšší. Z pasu psa v zájmovém chovu vydaného 16. 9. 2020 soud prvního stupně sice zjistil, že jako vlastník je v dokumentu veden žalovaný a veterinářem psa je [anonymizováno] [příjmení] [příjmení] a pes má na těle umístěný transpondér, nicméně takový průkaz dle názoru soudu prvního stupně není listinou, která je způsobilá prokázat jeho vlastnické právo, když jako majitel se do obdobné listiny může zapsat kdokoliv a veterinář vlastnictví psa nikterak neověřuje. Žalobě tak vyhověl s odkazem na § 1040 odst. 1 o. z. a § 1042 o. z. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalobkyni přiznal v plném rozsahu právo na náhradu nákladů řízení. 3. Proti výroku I a závislému nákladovému výroku III rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání a namítl, že soud prvního stupně chybně vyhodnotil řešení předběžné otázky, kdo je vlastníkem psa. Dle žalovaného zcela opomenul, za jakých okolností došlo k uzavření darovací smlouvy, jakož přehlédl logické rozpory v jednání a tvrzení žalobkyně a svědkyně [příjmení] a pak k následnému jednání účastníků v době společného soužití a jednání žalované jako výlučného vlastníka. K fyzickému vytvoření a podpisu předmětné darovací smlouvy došlo až v rámci vypořádání společné domácnosti mezi účastníky, do té doby žalobkyně vlastnictví psa žalovanému nerozporovala. Předmětnou darovací smlouvu si žalobkyně po svědkyni [jméno] [příjmení] vyžádala pod legendou negativního postoje žalovaného k psovi, který jí byl vylíčen žalobkyní, ale z výpovědi svědkyně je patrné, že ta chová k psovi stále velmi vřelý vztah a zcela objektivně lze pochybovat o tom, že by svědkyně darovala psa do domácnosti s osobou žalovaného, o němž by předem věděla, že chová obecně k psům negativní vztah a je evidentní, že vylíčení negativního postoje žalovaného ke psům se svědkyni dostalo až ex post po předání psa. Sama svědkyně si pletla při svém výslechu, zda v době předání psa svěřovala nebo darovala psa žalobkyni. Ačkoliv pes byl nabýván pro žalovaného přímo žalovaným nebo skrze žalobkyni, je z následného jednání obou účastníků patrné, že vlastníkem psa nejpozději dokladově od 16. 9. 2020, avšak dříve již od 11. 6. 2020 (narozeniny žalovaného) je výlučně žalovaný. Skutečnost, že pes byl vybírán společně, odpovídá zodpovědnému přístupu k nabytí psa a přivedení ho do společné domácnosti, tedy aby nebyl z kategorie nevhodných darů. Skutečnost, že žalovaný je vlastníkem psa, potvrdili i další vyslechnutí svědci. Vyhodnotil-li soud prvního stupně jejich výpovědi jako účelové z důvodu, že svědci před jednací síní stáli v hloučku a bavili se, je takový závěr nedůvodný, svědci se znali navzájem a byli také řádně poučení o svědecké výpovědi včetně důsledků z toho plynoucích. Žalovaný o svém vlastnictví psa neměl žádných pochyb, když k nabytí psa došlo prostou tradicí bez uzavření jakékoliv písemné dohody a nepřišlo mu nijak pochybné, že by si jako vlastník měl sepisovat následně se svojí partnerkou písemnou dohodu o darování psa, když souhlasně s žalobkyní byl jako vlastník veden v zákonem zřízeném registru vlastníků psů podle veterinárního zákona. Pas psa byl vydán po novele tohoto zákona č. 369/2019 Sb., kdy pas smí vystavit jen pověřený veterinární lékař a každý, kdo zapisuje údaje, je zodpovědný za jejich správnost a proto je povinen údaje před zapsáním ověřit, a to včetně majitele psa, zejména pak v souvislosti s povinnostmi a odpovědností majitele zvířete za očkování proti vzteklině, když z těchto důkazů jsou předmětné údaje ve smyslu platné úpravy vedeny v zákonem zřízeném registru pasů vedeném Komorou veterinárních lékařů ČR. S pasem je rovněž vydáván i očkovací průkaz psa s označením majitele, rovněž žalovaného a tato skutečnost musela být žalobkyni známa, když kdykoliv při předložení průkazu nebo pasu při návštěvě u veterináře si byla vědoma toho, že vlastnictví psa je evidováno a svědčí žalovanému a nikdy proti údajům uvedených v záznamech psa neprotestovala. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil anebo aby jej změnil a rozhodl, že žalovaný je vlastníkem psa a příslušenství. 4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání se s rozhodnutím soudu prvního stupně v plném rozsahu ztotožnila, namítla nekonzistentnost postoje žalovaného ohledně vlastnictví psa, když zatímco žalobkyně od počátku řízení tvrdí, že pes náleží do jejího výlučného vlastnictví, žalovaný v průběhu celého řízení před soudem prvního stupně toliko zpochybňoval tvrzení žalobkyně, sám však netvrdil, že by byl vlastníkem psa výlučně on a odkazoval na skutečnost, že pro psa jeli společně a tak si jej i pořizovali a až v rámci odvolání jednoznačně prohlašuje, že se cítí být vlastníkem psa. Vyčítá-li žalovaný soudu prvního stupně, že se nedostatečným způsobem zabýval okolnostmi uzavření darovací smlouvy nad rámec provedení výslechu svědkyně [jméno] [příjmení], neuvádí, v čem tyto nedostatky spatřuje. Soud prvního stupně se pravostí darovací smlouvy, jakož i okolnostmi jejího uzavření důkladně zabýval a důkaz spočívající v darovací smlouvě byl podpořen výslechem svědkyně – samotné dárkyně. Dovodil-li, že mezi svědkyní a žalobkyní a byla uzavřena darovací smlouva v ústní formě a následně došlo k předání psa a darování bylo následně stvrzeno v písemné formě, jedná se o zcela správný závěr. Svědkyně [jméno] [příjmení] v rámci svého výslechu jednoznačně a nerozporuplně označila za obdarovanou a vlastníka psa žalobkyni a také uvedla, že od začátku, ještě před předáním psa, komunikovala se žalobkyní a byť při samotném předání psa byl i žalovaný, svědkyně psa svěřovala do péče žalobkyně. Za liché považuje žalobkyně tvrzení žalovaného ohledně prokázání jeho vlastnictví prostřednictvím pasu zvířete v zájmovém chovu a očkovacího průkazu psa, když takový důkaz nemůže kvalifikovaně prokázat vlastnické právo k předmětnému psovi, neboť pas k psovi je vydán s nadsázkou„ komukoliv“ a například žalobkyně je v současnosti vedena v pasu psa jako majitel již od 16. 6. 2022, tj. ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně. Nesprávné je i tvrzení žalov